/TOMÁŠ FÜRST/
O co? O text Inge Fialové, ve kterém s brilancí sobě vlastní namířila šíp přímo do srdce přírodních věd. Na tuhle debatu jsem se na stránkách dŽurnálu vždy těšil, škoda, že ji stále musíme odkládat kvůli aktuálnějším otázkám vnitro-politickým. Ale takový výkop nelze ponechat bez odpovědi.
Naše civilizace je založena na schopnosti porozumět tomu, jak funguje Příroda, na základě toho vymyslet technologie a inovace, tyto vyrobit a prodat. Říkám tomu technologické kolečko, protože je to skutečně „virtuous cycle“ – technologie a inovace můžeme totiž prodat třeba výzkumníkům, kteří jejich použitím ještě lépe pochopí, jak a proč funguje Příroda a cyklus se opakuje. Posledních 500 let evropské civilizace je založeno právě na tomhle kolečku (plus minus pár románů a oper1). Je tedy více než rozumné, že „v posvátné úctě vzhlížíme [k přírodním vědám] jako k exaktní disciplíně, jejíž exaktnost je dána právě tím, že její experimenty a výsledky jsou měřitelné, kontrolovatelné, reprodukovatelné a použitelné v praxi.“ Přesně tak.
Je velký rozdíl mezi sporem o interpretaci postavy v Kafkově románu a sporem o to, jestli síla je úměrná zrychlení. Zatímco o Kafkovi se mohou „humáči“ přít do smrti, na zrychlení se lze zeptat samotné matky Přírody: Z teorie, že F=ma lze udělat predikci, kterou lze testovat experimentem. Pokud experiment vyjde jinak než predikce, teorii je třeba zamítnout. Pokud vyjde v souladu s predikcí, teorii je možné považovat za rozumnou (nikoliv však dokázanou!) do doby, než ji experimentem falsifikuje někdo jiný. Experiment je dotaz samotné matce Přírodě, co si myslí o naší teorii.
Protože nemůžu každý experiment udělat sám, musím se spolehnout na to, že moji kolegové pravdivě reportují o tom, co jim v experimentech vyšlo. Celá stavba přírodních věd je založena na tiché dohodě, že se při reportování výsledků nelže. Jakmile připustíme, že si kolegové výsledky experimentů vymýšlejí, upravují, dobarvují nebo prostě měří tak dlouho, až jim to jednou vyjde, stavba se sesype.
Tragická zpráva je, že tomuto stavu v některých oborech už nejsme daleko. Kdo z vás už někdy byl na mé přednášce o cestě do pekel, ví, že už asi deset let obtěžuji své okolí alarmujícím příběhem o tom, jak perverzní incentivy (zejména extrémní tlak na počet publikací) a zavádějící statistika (zejména testování hypotéz) přivodily v některých vědách bezprecedentní replikační krizi. Na této přednášce jsem až do teď říkal, že falšování dat ve skutečnosti není tak velký problém, jak si lidé myslí, protože se týká extrémně malé části výzkumníků. Jejich okolí navíc rozumí tomu, že falšování dat je v experimentálních vědách smrtelným hříchem, a dotyční jsou rychlým a všeobecným konsensem z komunity odstraněni.
Na příštím kursu tedy budu muset dodat, že to platí na některých univerzitách. Ty ostatní, které tohle první přikázání experimentálních věd ignorují, jsou ze slušné společnosti vyloučeny. A to celé, včetně „humáčů“. Koledujeme si o to.