/PAVEL LUDVÍK/
Ve svém nedávném příspěvku „A kde ty teď vlastně jsi“ jsem se vyjádřil ke kauze, o níž se na UPOL hodně mluví. V tomto příspěvku bych rád psal o tématu, kterému se moc pozornosti nevěnuje.
Události kolem COVID-19 ukázaly, že dějiny se neodvíjejí vždy spojitě a občas dojde k velkým skokovým změnám, které by byly dříve zkrátka nemyslitelné. Málokdo asi čekal, že se na většinu semestru pro studenty uzavřou školy a výuka bude probíhat distančně. Netrápí mě tolik, že vedení UP (jako ostatně žádné univerzity na světě) nebylo na nastalou situaci připraveno a zvolená vyčkávací taktika nebyla podle mě ideální (příklady jiných univerzit ukazují, že mohlo být ovšem i hůř). Děsí mě naopak samozřejmost, s jakou tento edukační experiment proběhl. Můžeme v tom vidět třeba známku flexibility (přizpůsobivost a flexibilitu chválí například pan rektor UP ve svém poděkování z 24. června). Já v tom slyším spíše určitou nemohoucnost a nedostatek sebevědomí. Až v budoucnu přijde čas na reformu vysokého školství, může se stát, že leitmotivem nebude otázka „Jak by se měly univerzity změnit?“, ale spíše „Potřebujeme vůbec univerzity?“. Proč si to myslím, se pokusím nastínit ve zbytku svého příspěvku.
Letos zesnulý anglický filozof Roger Scruton uzavírá svou esej „Idea university“ slovy:
„Uzavřete učení se a vyučování do nějakého posvátného místa, odřízněte je od světa, aby se vlastními vnitřními silami ubíralo směrem ke zbytečnému, neplodnému vzdělání – a dospějete k ucelenému a zdravému rozumu, k mysli schopné se přizpůsobit, soustředit a chápat v neustále se měnícím prostředí vnějšího světa. Vpusťte však tento vnější svět do třídy a výsledkem bude zkostnatění duševních sil, slepé a bezhlavé propadnutí zájmu o důležité problémy současnosti, jež činí rozum neschopným vypořádat se s jakoukoli situací, která není popsána na stránkách knih. Zájem o problémy současnosti je nepřítelem vzdělání, a pokud z něj university učiní svůj standard, zradí své poslání. (…)“ [1]
(Mimochodem tento koncept dovedený ad absurdum popisuje i Herman Hesse ve svém románu Hra se skleněnými perlami [2].) Je ošidné přenášet Scrutonovy závěry do českého prostředí – náš vysokoškolský systém se od anglického liší; nemáme Oxford, ani Cambridge (a možná je nemáme právě proto, že české školy – ve Scrutonově smyslu – zrazují své poslání dlouhodobě a systematicky). Donedávna jsme však mohli být vděčni alespoň za ona „posvátná místa“: posluchárny, knihovny, koleje, atd. Nejde mi o sentiment, kterým mé tvrzení zavání také; já tvrdím, že žádnou vědní disciplínu se není možné naučit jako samouk, nýbrž to vyžaduje intenzivní kontakt s příslušnou komunitou a žitou tradicí. Výjimkou není ani tak nespolečenská a formální věda, jakou je matematika. Ilustruje to třeba známý příběh indického matematika Srinivasy Ramanujana, který byl sice geniálním samoukem, kouzelníkem s čísly, ale matematikem se stal až poté, co ho G. H. Hardy náhodou objevil a z Indie odvlekl do Cambridge.
Kvůli výuce pod COVID-19 jsme ale o svá posvátná místa přišli. Z univerzitních kurzů zůstala torza; v lepším případě virtuální přednášky, v horším jen holé učební texty. V tomto semestru jsme hráli roli univerzity podobným způsobem, jakým Klášterní svíce hraje roli vína. Kamarádům můžete říci, že jste pili víno, ale ten příšerný bolehlav druhý den ráno se oklamat nedá. A mě jímá bolehlav při domýšlení, kam až ona chválená přizpůsobivost může vést: k redukci univerzit na malé výzkumné ústavy, či k jejich úplnému zrušení, kdy by výuku studentů většiny oborů zajišťovala jakási (nad)národní obdoba Coursery. Může se zdát úžasné, že díky tomuto formátu by všichni studenti měli možnost vidět přednášky těch nejnadanějších přednášejících z oboru. George Orwell si v jedné ze svých knih [3] (tehdy ještě laskavě kritizujících socialismus) všímá, že s obrovským pokrokem v konzervaci potravin lidé najednou masově přišli o jemnost v rozlišování chutí. Jakou jemnost intelektu bychom asi ztratili, kdybychom zakonzervovali kurzy do courserových škatulek? Idea vzdělávání ve stylu Coursery je velice svůdná a nepochybně se brzy objeví i ekonomické tlaky na jeho zavedení. Ale nevychováme tímto způsobem jen generaci diletantů? Je role nositelek vzdělanosti opravdu tak bezcenná, aby nestála univerzitám za obranu? Jsem vůči distančnímu vzdělávání skeptický. Domnívám se, že pravdu spíše než ve smrštích, zemětřeseních a plamenech novodobých informačních technologií nalezneme v šumu lehkého vánku uvnitř poslucháren a knihoven.
Možná budoucnost ukáže, že současný model univerzity je skutečně přežitkem a nebude společenský zájem si tuto instituci podržet. Možná, že COVID-19 jen urychlí přirozený vývoj daný mimo jiné i nastaveným způsobem financování vysokých škol (kde výuka má mizivou hodnotu ve srovnání s vědou). Já bych zde ale rád formuloval své osobní stanovisko, že univerzitu má cenu nejen bránit, ale dokonce posilovat. K tomu patří i doznání, že končící semestr byl (i přes improvizační mistrovsví řady jednotlivců) jen stínem toho, jak by mělo univerzitní vzdělávání vypadat. Vedení univerzity by podle mého názoru mělo důkladně promyslet, jak jednat, nastane-li podobná situace znovu. Chci věřit, že nějaká taková analýza již probíhá a má rada je jen planá, protože rozesílání návodů na ovládání videokonferenčních aplikací už příště nemusí stačit.
[1] SCRUTON, Roger. Idea university. Praha: Občanský institut, 2002. Bulletin OI. č. 132. Dostupné také z: https://www2.karlin.mff.cuni.cz/~spurny/doc/articles/scruton.pdf
[2] HESSE, Hermann. Hra se skleněnými perlami: pokus o životopis Magistra Ludi Josefa Knechta včetně jeho spisů z pozůstalosti. Vyd. 3., V Argu 2. Přeložil Vratislav SLEZÁK. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0710-4.
[3] ORWELL, George. Cesta k Wigan Pier. Praha: Argo, 2011, s. 200. ISBN 978-80-257-0385-4.