/RADIM BĚLOHLÁVEK/
Článek byl již publikován na serveru Neviditelný pes.
V životě je vždy něco za něco. Správně se rozhodnout vyžaduje klid a rozum. Když je ale ve hře záchrana lidského života, rozum ustupuje emocím. V takové situaci se teď nacházíme. Vládou nařízené uzavření společnosti kvůli viru SARS-CoV-2 trvá s krátkou letní přestávkou více než rok, je neustále prodlužováno, jeho vrcholem je zatím současný lockdown. Vláda rozhoduje v atmosféře strachu a paniky vytvářené zejména zpravodajstvím zaměřeným na senzace. Zprávám zcela dominují úmrtí na kovid, vše ostatní je výrazně v pozadí. K této atmosféře vydatně přispívá i vláda. Místo toho, aby občany uklidňovala, jedná chaoticky, působí bezradně a svými výroky typu ,,mrazáky plné mrtvol‘‘ veřejnost neodpustitelně straší.
Argument vlády a vládních expertů je od začátku stejný: Když společnost neuzavřeme, budou umírat lidé. Přitom dochází i k jiným škodám, než k úmrtím v souvislosti s kovidem. Některé tyto škody jsou maskovány finančními kompenzacemi nevídaných rozměrů, další se neřeší nebo jsou bagatelizovány. Názor, že tyto škody je třeba porovnávat s přínosem vládou nařízeného uzavření společnosti, je označován za nemorální – vláda přeci zachraňuje životy.
Problém, na který upozorňuji, není ničím novým. V klasické knize Basic Economics: A Common Sense Guide to the Economy (část Záchrana životů kapitoly ,,Neekonomické‘‘ hodnoty) Thomas Sowell říká (zkráceno, vlastní překlad):
„Asi nejsilnější argumenty ve prospěch ,,neekonomických hodnot‘‘ jsou ty, které se dotýkají lidských životů. Mnoho vysoce nákladných zákonů, opatření a nástrojů navržených k záchraně veřejnosti před smrtelnými riziky je obhajováno na základě toho, že ,,pokud zachrání byť jen jeden lidský život‘‘, stojí za to bez ohledu na náklady. Ať je morální a emocionální přitažlivost takových prohlášení jakkoli silná, ve světě, ve kterém mají vzácné zdroje alternativní využití, taková prohlášení neobstojí.
Jedním z oněch alternativních využití je záchrana jiných lidských životů jinými způsoby. Je jen málo věcí, které zachránily tolik lidských životů jako prostý růst bohatství. Zemětřesení natolik silné, aby usmrtilo tucet lidí v Kalifornii, usmrtí stovky lidí v méně bohaté společnosti a tisíce lidí v zemi třetího světa. Větší bohatství společnosti umožní Kalifornii postavit budovy, mosty a další stavby tak, aby odolaly mnohem většímu namáhání, než obdobné stavby v chudších zemích. Zranění při zemětřesení v Kalifornii mohou být dopraveni mnohem rychleji do mnohem lépe vybavených nemocnic s větším počtem lépe vyškolených zdravotníků. To je pouze jedna z mnoha cest, jak bohatství zachraňuje životy.
Byly provedeny různé propočty toho, kolik životů zachrání zvýšení národního důchodu. Ať je správná částka – X miliónů dolarů na záchranu jednoho života – jakákoli, vše, co znemožní zvýšení národního důchodu o tuto částku, nás stojí jeden lidský život. Stojí-li nějaké bezpečnostní opatření, zákon, nebo nástroj 5X miliónů dolarů, ať přímo nebo inhibujícím vlivem na ekonomický růst, nemůžeme o něm říct, že se vyplatí, ,,pokud zachrání byť jen jeden lidský život‘‘, protože taková záchrana stojí 5 jiných lidských životů. Pokud jsou zdroje vzácné a mají alternativní použití, neunikneme tomu, že je vždy něco za něco.
Jde ale i o jiné věci, než je záchrana životů alternativními způsoby. Je zde také otázka, kolik životů je zachraňováno a za jakou cenu. Někteří mohou říct, že neexistuje žádná hranice pro hodnotu, kterou bychom měli lidskému životu přiznat. Jakkoli ušlechtile taková slova znějí, nikdo by ve skutečném světě nevynaložil polovinu roční produkce národa, aby udržel jednu osobu při životě o 30 sekund déle. To by přitom logicky vyplývalo z tvrzení, že lidský život má nekonečnou hodnotu.
Podíváme-li se místo na slova na jednání, vidíme, že lidé dokonce v případě svého vlastního života nejednají, jako by měl nekonečnou hodnotu. Lidé například nastupují do život ohrožujících zaměstnání jako zkušební piloti nebo experti na výbušniny, pokud jim taková zaměstnání zajistí příjem dostatečně vysoký na to, aby kompenzoval podstoupené riziko. Lidé dokonce riskují vlastní životy pro čistě rekreační účely, třeba při skákání s padákem, raftingu na divoké vodě nebo horolezectví.
Pokud život jedince nemá nekonečnou hodnotu, nemůže být pravda, že ,,pokud zachrání byť jen jeden lidský život‘‘, daný nástroj, zákon nebo opatření se vyplatí, ať stojí cokoli. Jistě to nemůže být pravda, jestliže záchrana jednoho života znamená obětování životů jiných.“
Na škody, ke kterým vládním řešením koronavirové pandemie dochází, upozorňují mnozí již dlouho (poučný je například sborník příspěvků významných odborníků z lékařství a společenských věd Rozum proti kovidové panice, Institut Václava Klause, 2021.) Jde zejména o obrovské a s děsivou lehkostí vytvářené zadlužení státu – tedy zadlužení nás všech i budoucích generací –, devastaci drobného podnikání, skokově narostlou moc státu, málo funkční distanční výuku, neexistující praktickou výuku a zcela degradované učňovské školství i praktické složky vzdělávání na všech typech škol, izolaci dětí a mládeže znemožňující přirozený sociální rozvoj, zdravotní problémy jako nárůst vážných psychických poruch, zadělávání na vážná onemocnění v důsledku tloustnutí populace a problémy pohybového aparátu a řadu dalších rozmanitých problémů způsobených dlouhotrvajícím uzavřením a tedy bezprecedentním rozhozením společnosti. Začínají vznikat analýzy dokládající, že zmíněné škody, které představují skutečné náklady vládního řešení, jsou enormní. Prodlužování uzávěry společnosti je výrazně prohlubuje.
Úmrtí na kovid představují tragické a pro blízké osoby těžko nahraditelné ztráty životů.
Je ale třeba vzít vážně skutečnost, že i škody způsobené uzavřením společnosti v důsledku představují ztráty na životech. Ke zkrácení lidských životů bezprostředně povede zhoršený zdravotní stav populace. Ekonomická literatura dokládá, že ke zkrácení životů povedou i dopady na vzdělání [1]. Devastace veřejných financí povede mimo jiné ke snížení kvality a rozsahu dostupné zdravotní péče, a v důsledku tedy také ke zkrácení životů. Začíná být zřejmé, že kvůli vládní politice může být v dlouhodobé perspektivě zmařených lidských životů více než těch zachráněných (nedávno uveřejněná studie Miroslava Ševčíka a kol. [2] dochází k tomu, že těch zmařených bude dokonce mnohonásobně více). Vláda však zmíněné argumenty vytrvale přehlíží. Místo aby reflektovala ničivé dopady dosavadní politiky, které si uvědomuje stále více občanů, zavádí další omezení a prodlužuje současný lockdown.
[1] Např.
Buckles, K. et al. 2016. The effect of college education on mortality. J. Health Economics 50 (2016), 99-114.
Clark, D., Royer, H. 2013. The effect of education on adult mortality and health: Evidence from Britain. American Economic Review 103 (6), 2087-2120.
Cutler, D.M., Lleras-Muney, A. 2010. Understanding differences in health behaviors by education. Journal of Health Economics 29 (1), 1-28.
Fischer, M., Karlsson, M., Nilsson, T. 2013. Effects of compulsory schooling on mortality: Evidence from Sweden. International Journal of Environmental Research and Public Health 10 (8), 3596-618.
Lleras-Muney, A. 2005. The relationship between education and adult mortality in the United States. The Review of Economic Studies 72(1), 189–221.
Lundborg, P., Lyttkens, C. H., Nystedt, P. 2016. The effect of schooling on mortality: New evidence from 50,000 Swedish twins. Demography 53 (4), 1135-1168.
Xu, J.Q., Kochanek, K.D., Murphy, S.L., Tejada-Vera, B., 2010. Deaths: Final data for 2007. National Vital Statistics Reports, 58(19). National Center for Health Statistics, Hyattsville, MD.
Někteří autoři ovšem nepovažují kauzální povahu vztahu vzdělání–délka života za dostatečně prokázanou.