/INGEBORG FIALOVÁ/
Odboráři z Filozofické fakulty UP zorganizovali symbolicky na Den učitelů stávku, jíž se zúčastnilo relativně dost duší – na místě i v přespolních destinacích. No, proč ne? Teď se stejně stávkuje po celém světě, tak proč se nepřidat? Podporuji své kolegy z FF v jejich snaze sáhnut si na vyšší platy (kdo by nechtěl vyšší plat?), byť trochu vlažně: mě už se to netýká, já se zanedlouho spíš vřadím do klubka důchodců stávkujících za (ještě) vyšší valorizace důchodů.
Téma se mě týká už jen historicky, neb jsem byla posledních 35 let svědkem změny, která se nám odehrála před očima, aniž jsme si to (někteří: ti pomalejší) pořádně uvědomili a aniž jsme patrně mohli zasáhnout. Změnilo se mnohé – některé body z toho „mnohé“ (bez nároku na úplnost) zmíním, doufajíc, že tím postihnu důvody dnešní (kdepak dnešní! už léta trvající) krize vysokého školství, kvůli které se jde zase stávkovat:
Změnil se étos humanitního vzdělance (tedy vysokoškolského učitele umístěného na některé z humanitních fakult): Pryč jsou velcí univerzitní Mistři, kteří na svých fakultách pracovali často skoro zadarmo, šťastní, že tam (třeba po letech odstrkování režimem) mohou zase být, mohou se věnovat své milované disciplíně, pronikat do jejich tajuplných hloubek a seznamovat s jejími krásami studenty. Takovým univerzitním Mistrům byl vývoj posesivního dativu či pochopení souvislostí mezi pesachovým kázáním a Kafkovým Procesem víc než pár stovek navíc na výplatní pásce, a řeči o platech považovali za necudné. Dnes mají univerzitní učitelé (až na výjimky, které znám všecky jménem a před nimiž smekám klobouk) převážně habitus a étos „zaměstnanců“, kteří podle nějakých (typicky: velmi mnoha) usměrňujících předpisů a pravidel odvádějí svou práci a žádají za to od zaměstnavatele spravedlivou mzdu, jejíž výši poměřují – žárlivě leč legitimně – s výší mzdy podobných zaměstnaneckých skupin (viz předstávková prezentace odborového svazu FF).
Tím nechci kritizovat dnešní mladé (či středněvěké) osazenstvo humanitních fakult! Živí děti, splácejí hypotéky, chtějí jíst a bydlet. Legitimní. Vnímám tuto změnu jako reakci na další změnu (či jako její průvodní jev): Také pod náporem násobně zvýšeného počtu uchazečů o studium (až 60% populačního ročníku oproti dřívějším ca. 15%) se změnila úloha/zadání instituce jménem univerzita, změnilo se očekávání studentů i učitelů, změnila se nepsaná společenská smlouva: Univerzity dávno přestaly být elitními tvrzemi nejvyšší vzdělanosti a nejušlechtilejšího lidského ducha obehnanými vysokými hradbami (jako – možná – byly ve středověku a jak o tom ještě ve 20. století toužebně psal Hermann Hesse), nýbrž se otevřely městu i světu a staly se – obyčejnými školami, byť na vrcholu systému. Studenti už neočekávají, že tu budou ovanuti a zapáleni duchem, nýbrž se tam něčemu učí a očekávají, že za tu (větší či menší) námahu dostanou odměnu ve formě diplomu a následného lukrativního zaměstnání; učitelé už se jim nesnaží ukázat nějaký vzdálený ideál – proč žijeme? Proč se tu hemžíme? K čemu se vztahujeme? – schovaný za horizontem reality, nýbrž se tomuto studentskému očekávání podřizují a svědomitě a cílevědomě studenty připravují na závěrečné zkoušky; společnost od univerzit nečeká nějaký soudný hlas, který by v případě krize naznačil, „kudy z toho ven“, nýbrž očekává, že univerzity vyplivnou každoročně dostatek zubařů, soudců a učitelů anebo alespoň očekává, že tam „ta jejich“ stráví pět let ve slušné společnosti, případně se zakouká do hezkého medika a pak se výhodně provdá.
Na tuto nepsanou společenskou smlouvu zareagoval (maně, patrně nikoli plánovaně) stát, který po prvních letech mírného tápání pojal univerzity jako to, čím se samy staly a chtěly stát – totiž jako obyčejné školy, nad nimiž je nutno všemi dostupnými formami (od zákoníku práce až k akreditačním komisím, externím či interním) vykonávat přísný státní dohled, když už si je z daňových peněz platíme. Státní dohled se časem/brzy rozšířil i na (v očích úředníků dohlížejícího ministerstva) „vedlejší“ zaměstnání univerzitních učitelů, totiž vědu a výzkum instrumentem vypisování a financování „podporovaných témat“. Jako by badatelé sami dobře nevěděli, co by měli zkoumat – no, jak by to také mohli vědět, vždyť jsou to jen učitelé? Byť chápu, že si stát jako majitel výzkumných kapacit veřejných vysokých škol může činit nárok na nějaké výsledky, které se mu zdají potřebné a smysluplné, vidím na druhé straně i nebezpečí spočívající v tom, že se vládní garnitura každé čtyři roky (někdy i rychleji) promění a financovat dlouhodobý, např, tzv. základní výzkum (navíc s výstupy na první pohled nepoužitelnými okamžitě v praxi) žádného sebeosvícenějšího státního úředníka ani nenapadne.
Nejúčinnějším instrumentem státního dohledu nad univerzitami je jejich financování ze strany státu. Chci-li jako stát (l´État c´est moi!) některé univerzity/obory zlikvidovat, prostě je přestanu platit. Skoro to tak vypadá, že se český stát někdy na konci 90. let rozhodl, že mu humanitních oborů netřeba (lépe řečeno: je mu jich třeba jen jako dočasného odkladiště „té mojí“, aby nemusela do fabriky, nýbrž se z ní stala aspoň učitelka nebo tlumočnice – nikoli jako bádajících pracovišť). Přesto si nemyslím, že to tehdy, když se stanovovaly tzv. „KENy“[1] bylo vědomé rozhodnutí státu – neboť stát je možná organismus s vlastní vůlí, jak věřili romantikové, ale přesto neoplývá přímočarou inteligencí – spíše to byla neschopnost dohlédnout důsledků vlastních rozhodnutí – a dnes je to neochota (panující uvnitř univerzit samých) změnit status quo, který většině oborů vyhovuje.
V závislosti na prudké nerovnosti, jež nastaly ve financování lékařských, přírodovědných a technických oborů (A) na jedné a většiny humanitních oborů (B) na druhé straně[2], se změnil i vztah humanitních vědců/učitelů k přírodovědcům/k těm ostatním, ačkoli tento důsledek zavedení KENů jistě nebyl zamýšlen. Ke změně (již popíšu níže) přispěly i další (nejméně) dva faktory: hypnotizace úředníků (ministerských i univerzitních) kvantifikujícími tabulkami, jež do jisté doby sloužily (a byly za úplatu otevřeny) ovšem jen vědám typu A, aniž by vědci typu B vůbec věděli, k čemu jsou kolegům A dobré. Zatímco badatelům B teprve svítalo, že budou muset přibližně stejný čas, který dosud věnovali výzkumu, věnovat vyplňování složitých výkazů o rezultátech svého výzkumu, případně přemlouvání redakcí sto let starých vědeckých časopisů, aby byly, prosím, prosím, ochotny zaplatit někam do Ameriky hromadu peněz a mohly se tak stát „počitatelnými“ publikačními orgány, se stát už vesele rozhodl, že peníze „za vědu“ bude přidělovat právě podle těchto tabulek (jejichž mechanismus od té doby stále vylepšuje a do těch vylepšení sype peníze které by mohl použít jinak a lépe – třeba k valorizaci mého důchodu). A dále hrála svou roli schopnost věd typu A vytvářet použitelné aplikace, tedy prodávat výsledky svého výzkumu průmyslu (či komukoli, kdo zaplatí). Kdo si ale koupí výsledky dvacet let trvajícího výzkumu fenomenologického myšlení Edmunda Husserla?
Změna způsobená zmíněnými faktory spočívá v tom, že zástupci humanitních věd někde poztráceli hluboké přesvědčení o smysluplnosti a potřebnosti svých disciplín (které staří Mistři ještě měli) a začali mít vůči přírodovědcům mindrák (viz Sigmund Freud), který si léčili tím, že se všemi silami snažili připodobnit své disciplíny přírodním vědám (počínaje stejnou hypnotizací kvantifikačními měřítky „vědeckého výkonu“, přes úpornou snahu o prodejné aplikace až k proměně metodologie, terminologie a cílů vlastních humanitních věd). Kde jsou loňské sněhy, kdy Václav Havel mohl pronést tato slova, aniž by se všichni váleli smíchy?
„V dnešním světě už nestačí být odborníkem v jednotlivých vědách. Je třeba, aby každý vědec byl zároveň filozofem. Školy se dnes nemohou zabývat pouze buňkami, geny, pulzary, krátkými interakcemi či středověkými mystérii. Současně s tím vším se v nich musí přemýšlet o smyslu života, jinak nám poznání všeho krásně tajemného, co nám jednotlivé vědy odhalují, nebude k ničemu.“[3]
Shrnu-li, domnívám se, že vinu na současné finanční (a morální) mizérii humanitních oborů má
a) stát, který není ochoten uznat – a potažmo vyjádřit způsobem financování –, že humanitní vědy nemají stejnou šanci jako vědy A přivydělat si masivní úspěšností při poměřování délky a velikosti H-indexu svých představitelů ani prodejem aplikací svého výzkumu. Z tohoto hlediska má stávka obracející se k ministerstvu školství či k vládě smysl.
b) Univerzita, pakliže není schopná zabránit excesům ve vnitřních tocích peněz (tak, jak to už čtyři roky sledujeme na UP[4] – mnohamiliónové roční platy na jedné z jednotek oproti žebrácké holi na jiné jednotce téže univerzity), není ochotná ani schopná ustanovit solidární (anebo alespoň spravedlivý) mechanismus, který by bohatým s většími šancemi malinko ubral a chudým s mizivými šancemi malinko přidal. Z tohoto hlediska se stávka měla konat pod okny rektorátu či na zasedání akademického senátu. Leč tam už se konalo demonstrací víc – a k ničemu to nikdy nevedlo. Bývalý rektor Miller, za něhož tyto excesy rozbujely do divukrásných tvarů, naopak na FB jásá, jak je to prima, že se excelent domohl několikamilionového doplatku svých odměn, které mu děkan – s úmyslem šetřit – tehdy sebral.
c) Humanitní vědci sami, když nejsou schopni přesvědčit společnost a potažmo stát (natož své kolegy přírodovědce), že k jsou k něčemu dobré, mají smysl, něco společnosti přinášejí (víc než to nahoře zmíněné odkladiště). Pak by se ovšem stávka měla konat v našich hlavách: Někdy neškodí zastavit se, zamyslet se: k čemu jsme tady?
Současná aktivita odborů FF UP, pro niž odboráři získali i některé (zdaleka ne všechny) kolegy z ostatních univerzit, je dle mého „ein Schuss nach hinten“, způsobí jenom to (už se to ukazuje), že stát bude podpořen a posílen ve svém bazálně podezřívavém vztahu k univerzitám, kverulantům s příliš velkou autonomií, kteří nejsou schopni rozumně rozdat státní peníze svým jednotkám tak, aby neřvaly – a utáhne šrouby: Zvýší dozor, nadiktuje, kde se má co vyučovat, odřízne obory – ze svého pohledu – nepotřebné atd. Stálo to za to?
[1] KEN = je koeficient ekonomické náročnosti. Studijní programy jsou rozděleny do 7 kategorií s koeficienty od 1,00 do 5,90, viz zde
https://www.msmt.cz/vzdelavani/vysoke-skolstvi/koeficienty-ekonomicke-narocnosti
[2] Oborům typu A se násobil fianční příspěvek na hlavu studenta mnohem vyšším koeficientem než oborům typu B, neb pro výuku bylo/je potřeba drahých přístrojů, drahého spotřební materiálu, technologicky náročných laboratoří atd., zatímco humanitní vzdělanec potřebuje jenom knížky (ty už jsou denska všechny na internetu zadarmo), tužku, papír, křídu a tabuli. Nejvyšší koeficient měly a mají umělecké obory, protože potřebují hudební nástroje.
[3] Václav Havel: Projev při jmenování nových rektorů, Praha 19.1.1990. In: VH: Projevy. Vyšehrad, Praha, 1990, s. 23.
[4] Srv. např. https://www.dzurnal.cz/index.php/2022/11/23/investice-do-excelence/.