/Martin Štainer/
Vážená zarmoucená rodino,
Vážení smuteční hosté
Loučíme se dnes s nejvýznamnější osobností Olomouce novodobé historie města. My, kdo jsme teď tady v kostele Sv. Mořice dobře víme, kolik toho pan profesor Jařab vykonal. A zdaleka nejen za 8 let, kdy stál v čele univerzity. To jsme ho intenzivně sledovali a mohli jsme být svědky jeho neobyčejné činorodosti. Nejen, že se univerzita rozšiřovala o nové fakulty, ale díky němu získala také řadu nových objektů, které umožnily nebývalý nárůst počtu studentů. Kliku od dveří rektorátu si předávali významní politici, velvyslanci, vědci a umělci. Návštěvy přijížděly doslova z celého světa. Všichni věděli, že pozvání od Jařaba se neodmítá. Dobré jméno univerzity a popularita jejího rektora zviditelňovaly na mapě světa i naše krásné – i když tehdy ještě šedivé – město. A i když už nebyl rektorem v Olomouci, pořád byl k nezastavení. Dva roky byl rektorem Středoevropské univerzity v Budapešti a Varšavě, působil v rámci různých významných mezinárodních organizací. Klíčovou roli naplňoval i při organizaci několika ročníků Václavem Havlem založené konference Forum 2000. Pracoval pro svou univerzitu, pro Českou republiku, byl velkým Evropanem, významným amerikanistou. A také nositelem tří čestných doktorátů z USA a Velké Británie.
Jednou, asi tak v roce 1984, mi říkal profesor angličtiny Jaroščák na gymnáziu ve Valašském Meziříčí: „Martine, pokud byste studoval v Olomouci, všimněte si tam doktora Jařaba. To je skvělý člověk.“ Uteklo pár let a já jsem v pondělí 20. listopadu 1989 řečeného pana doktora našel. Ve sportovní hale se konalo první a zcela zásadní shromáždění akademické obce k pátečním událostem na Národní třídě. V jednu chvíli, kdy ještě nebylo vůbec jisté, jak tato protestní akce dopadne, se na boční tribuně postavil menší muž a to, co řekl, zásadně ovlivnilo další průběh shromáždění a jeho celkového vyznění. Byl to on. Konečně jsem ho potkal! Byl tak přesvědčivý, že stovkám studentů a kantorů – včetně mě – bylo jasné, že tahle akce teprve začíná a strach že už nás nezastaví. Revoluce se stala úkolem.
Po pár neskutečných týdnech bylo vyhráno. Měli jsme našeho rektora a byli jsme na něj patřičně pyšní. Stal se olomouckým Havlem. Vyzařoval ze sebe moudrost, klid, měl takový zvláštní způsob humoru, vyplatilo se dávat pozor a číst mezi jeho řádky. A pořád se něco dělo. Pracoval a zároveň nás zásoboval při svých večerních Hovorech inteligentní zábavou. Byl plný lidskosti, byl zvláštně křehký, ale také neústupný v situacích, kdy mu na něčem záleželo. Párkrát jsem to sám zažil na vlastní kůži. A vždycky jsem byl nakonec rád, když v diskuzi zvítězil!
Na začátku roku 2003 končil ve svém úřadu Václav Havel a probíhala volba jeho nástupce. Josef Jařab v té době zastával pozici předsedy vlivného zahraničního a branně-bezpečnostního výboru v Senátu Parlamentu České republiky (kam byl – snad jako jediný senátor – zvolen dvakrát, pokaždé za jiný volební obvod). Jeho tehdejší asistent Marián Kišš přišel s myšlenkou, že bychom se mohli pokusit našeho rektora prosadit jako kandidáta na prezidenta. A tak jsme v podstatě ve dvou lidech, bez PR agentur, bez sponzorů, dárců i rádců – a dokonce i bez evidentního zájmu nominanta – zahájili tak zvanou kampaň. A ono to zafungovalo. Novináři o Jařabovi začali spekulovat, průzkumy veřejného mínění pana senátora hodnotily jako jednoho z hlavních favoritů. Den před třetí prezidentskou volbou jsme se potkali v Senátu. Pan rektor jistě vnímal, že po měsících práce nám není úplně příjemné, když v senátním klubu Čtyřkoalice podpořil místo sebe už tři jiné kandidáty. A tak mě v senátní kantýně zkusil opít rohlíkem v podobě vepřového řízku. A pak řekl: „Je jasné, že Klaus potřetí opět nevyhraje, do čtvrté volby už půjdu.“ O den později v celkově devátém hlasování většinou jednoho hlasu z 281 volitelů vyhrál Václav Klaus. A bylo vymalováno na dalších dvacet let… Tehdy jsem byl moc smutný a smutek z té doby ve mně zůstal dodnes. Všechno mohlo být jinak! Kontinuita s prezidentem Havlem mohla být zachována. Ale aspoň jsme se s Josefem Jařabem mohli nadále osobně potkávat.
Vedení Univerzity Palackého na rozdíl od většiny jiných univerzit už dlouho nepokládá 17. Listopad za svátek hodný oslav a proto jsme toto výročí slavili alespoň s kamarády ze stávkového výboru společně s našim rektorem. Spolu jsme se scházeli i na vzpomínkové akci k výročí úmrtí Václava Havla, kterou každoročně pořádá s přáteli Pavla Zádorožná, pravidelně jsme si dávali vánoční punče u stánků mobilního hospicu Nejste sami a Lionského klubu Milana Hořínka. Spolu s Inge, Libou a Dušanem jsme se měli sejít také 18. dubna letošního roku. Ale pan rektor měl v ten den termín operace. A tak jsme se dohodli, že schůzku odložíme a počkáme, až bude zase v pořádku…
XXX
Josef Jařab nám bude nesmírně scházet, ale zanechal nám svůj odkaz, který bych se pokusil shrnout do několika krátkých vět:
- Být je víc, než mít.
- Být je víc, než mít.
- Služba je úkol, ne důvod ke zbytnění ega.
- Svobodu musíme neustále chránit a bojovat za ni.
- Pravda musí porazit lež.
- Skromnost není slabost.
- Humor je kořením života.
- Láska kvete v každém věku.
XXX
Vážený pane rektore, stovky lidí se s Vámi dnes přišly rozloučit, tisíce dalších doslova po celém světě na Vás nyní vzpomínají. Budete chybět nám všem a především svým synům, jejich rodinám, speciálně Danielovi, Ferdovi a Inge. Ale v našich srdcích zároveň zůstane veliká radost z toho, že jsme se poznali. Že jsme spolu šli životem.
Milý pane profesore, Jařábku, Jožko zlatý, čest vašemu dílu. Čest vaší památce! Orodujte, prosím, za nás. Vím, že se neloučíme navždy.