/IVO JIRÁSEK/
Starci na chmelu, snad nejznámější český filmový muzikál z roku mého narození, mě provází při různých příležitostech po celý život. Silný příběh o milencích v texaskách v dobovém koloritu zlatých šedesátých, vynikající písničky dodnes znějící u táborákových večerů s kytarovým doprovodem, úžasná taneční choreografie, vypointované etické dilema, které zní dnes stejně silně jako v jiných společenských kulisách. Slova scenáristy Vratislava Blažka mě v mládí natolik uchvátila, že jsem si začátkem 80. let celou knížku (vydanou v roce 1965 v Nakladatelství politické literatury) přepsal na mechanickém psacím stroji. Myslel jsem si tehdy bláhově, že se k půvabnému textu, nenalézajícím se ve veřejných knihovnách, už třeba nikdy nedostanu. Jak bych mohl jenom tušit, že budu ještě žít v době, kdy budou veškeré informace k dispozici kdykoliv a hned, a to přímo u psacího stolu. Přesto však alespoň z nostalgie listuji těmi namáhavě přeťukávanými stránkami, abych přesně opsal kousek dialogu, který mi vytanul na mysli v souvislosti s posledním jednáním AS UP:
„- Pokoj nebude! Nikdy a nikde! vykřikne Filip.
– Kdo to napsal? prohodí Honza, kráčeje s ešusem kolem.
– Honzo, nedráždi ho, – řekne profesorka spravedlivě.“
Filipovo rozhořčení nad škodolibostí mládenců a dívek se mi vyjevilo jako vhodná metafora stávajícího dění na Univerzitě Palackého. Zdá se, že ani v Olomouci nebude nikdy pokoj. Kdo je ale oním Filipem, tím outsiderem, ve studentské společnosti nevítaným, hroužícím se v samotě půdního prostoru do četby Seneky, Masaryka a Marxe? A kdo je Honzou, oním oblíbeným, pracovitým, všeho schopným playboyem?
„- Se la vý, – řekne plynnou francouzštinou. – Buduju. Čím víc veřejně buduješ, tím míň se ti dívají do soukromí. Dělá to tak spousta lidí, kteří jsou starší a chytřejší než my; tak proč bych to neměl dělat já? Za dvacet věrtelů denně jsem dostal dort – ale každej věrtel navíc ti votvírá dveře do života. -“
Buduje samozřejmě Honza, primus, elegán, pracant a oblíbenec. Chytrý hoch. Scenárista podává zřetelný rozdíl mezi hodným hochem a chytrým hochem v písňové formě:
„Hodní hoši: / Nesmíte nikdy slevit / Po hodných hoších / Se nejlíp sveze prevít / Mezi kým-čím? Mezi / hodnými / hochy je / sladko žít“
„CHYTŘÍ HOŠI / Si berou co jim patří / CHYTRÝCH HOCHŮ / Kdo drží se, má za tři / Komu-čemu / Inu: / JENOM CHYTRÝM PATŘÍ SVĚT!!!“
Ve filmovém muzikálu ale nakonec nevítězí chytří hoši pod vedením Honzy, nýbrž kverulant Filip, získávající si jednoznačné sympatie diváků, kteří jsou v závěru plně na straně zdánlivě poraženého Filipa, odjíždějícího po vyloučení z chmelové brigády domů. Ovšem s milovanou Hankou a se sympatiemi sedmnáctiletých souputníků. A od Honzy se odvrátí všichni lidé jeho věku. Úplně všichni. Ze závěrečné písně tří mužů v černých svetrech stojí za zopakování:
„Ať je vám to či není milé / Že se to všecko mohlo stát / Bylo by velmi pošetilé / Pro život hledat jízdní řád /
Každý kdo umí zůstat mladý / Ať drží se té zásady: / Nepřeceňovat jízdní řády / A ovšem taky neřády!“
Jak je tomu tedy s hodnými a chytrými hochy, s řády a neřády, s klidem starců a s mladicky – snad poněkud naivní – aktivitou na Univerzitě Palackého? Poučení dodává záznam dubnového jednání AS UP. Přestože jsou stále platná nerealizovaná dřívější usnesení AS UP o vypořádání PřF a Catrin, tato se neřeší. Není na ně čas. Bouřlivá diskuse při příležitosti předávání rektorské role se totiž musí rozvíjet kolem události, která nebyla bodem programu. Výměna zámků. V návaznosti na půlroční vyjednávání nikam nevedoucí, v neděli avizovaná, v úterý odpoledne realizovaná. Úvodní slova pana rektora (zhruba 2 hod 34 minut záznamu) jsou otevřená a sympatická. Jasně deklarují, že onen incident je jednoznačně důsledkem nedořešení majetku v Holici. Kanceláře měly být uvolněny – ale nebyly.
Pohled zúčastněných stran je již dávno předvídatelný: Catrin = stávající situace je OK, jenom ji musíme propsat do legislativy. PřF = stávající situace je nelegální, není možné reálně plnit povinnosti požadované předpisy od vedení fakulty. Vzájemná vstřícnost je nulová, situace zoufalá, frustrace rostoucí, naděje skomírající. Vražedná dvoustranná diskuse je jasně předvídatelná a zcela zřejmá rovněž u jednotlivých senátorů, kteří se už dlouhodobě pouze deklarativně přihlašují k podpoře Catrin či PřF. Věcně nepadly žádné nové argumenty. To všechno už tu bylo, vzájemné osočování z disrespektu vůči právu, ze svévolnosti, z nálepkování a urážení. Může mít tato šílená situace ještě vůbec nějaké východisko? Většina senátorů stojí na straně proti aktivitě děkana PřF, jak svědčí jasné usnesení. Výměna zámků je odsouzena.
Není to poprvé, kdy nesouzním s většinovým rozhodnutím. Přestože osobně nejsem zastáncem řešení výměnou zámků, mj. proto, že – jak se opakovaně ukazuje – to stejně k řešení nevede. Podstatný je totiž pro mě kontext, který už se překlápí do rozměru historie: v dávných letech, kdy se na půdě totožného orgánu diskutovalo o nutnosti integrace výzkumných kapacit do „nadkritické velikosti“, umožňující bohaté investice, projektové příležitosti a finanční přísun pro celou univerzitu, se rovněž projevoval totožný ideový zápas. Vztah mezi požadovaným kýženým klidem a rebelujícími kverulanty usilujícími o dotažení detailů. Zdá se, že se role nemění, byť dochází k obměně personálního složení nejvyššího správního a kontrolního univerzitního společenství. Nespokojenci z fakulty, jíž byla část odtržena, požadovali už tehdy nějaké smluvní ujednání, aby mohla být budoucnost načrtnuta jasnými tahy. Argumentace senátu o tom, že už se diskutuje dlouho, že příroda zdržuje a brání zářné budoucnosti, jednoznačně zvítězila. Silové založení VŠÚ Catrin bez technických dohod se řeší dosud. A jako při založení, i nyní se poukazuje na démonické chyby děkana, který nese hmotnou odpovědnost za majetek zapsaný na kartách PřF a musí řešit situace, nad nimiž nemůže mít kontrolu.
Proto vnímám způsob hodnocení posledního žalostného pokusu, jak upozornit na půlroční mlčení silnými výrazy, vyjevený v prvním návrhu usnesení („bezprecedentní, destabilizující a nepřijatelný zásah“) za takřka krvelačný hon. Precedens s výměnou zámků tady už byl. Situaci destabilizuje letitý nezájem o vypořádání. Nepřijatelný je alibismus senátu zaměňující podstatu nejednání za vášnivé utrácení času týkající se hlasitého odsuzování zámečnické práce. Ale co je ve své podstatě skryto za výměnou zámků? Bědující pokus, jak upozornit na nesnesitelně neřešenou situaci. Nicméně poměrem hlasů 16:2 nám AS UP předkládá stanovisko, že „v jednostranném a neoprávněném pokusu o obsazení prostor“ spatřuje kroky děkana, a to „v přímém rozporu“ s „usnesením AS UP a navzdory probíhajícím jednáním“. A to mi přijde poněkud nefér. O jakých usneseních zde senát hovoří a o jaká se ve skutečnosti opírá? Celou situaci totiž vnímám především jako důsledek nenaplněného usnesení z června 2023, požadujícího rozhodnutí o vypořádání obou součástí do konce roku, a to při zohlednění závěrů vypracované analýzy. Ale toto usnesení asi senát na mysli nemá, když požaduje ochranu „před mocenskými excesy“ a „nerušené fungování univerzitních struktur v souladu s právním řádem a akademickými svobodami“. Rozkošné poučování o tom, že jsou různé právní názory, moc nepomáhá. Na jedné straně je vyzýván rektor, aby sjednal pořádek, jedním dechem se ale vzývají akademické svobody, které vkládají nemálo moci do rukou děkana. Protikladnost apelu však nemůže být rozpoznána, protože není čas na hlubší promyšlení. Musí se vyslat jasný signál dovnitř univerzity i celé republice, že si na UP klid a pořádek rozvracet nedáme!
Tento soud mi připomíná rozhořčení nad činem zoufalství filmového Filipa, svírajícího v ruce nůž. Rovněž on byl odsouzen, ale – na rozdíl od senátního rozsudku – si profesorka uvědomuje možnost nedostatečného posouzení, kontrastující s hodnotící většinou:
„- Strašný je, – řekne usouženě, – jestli mluvil pravdu. –
Tohle ovšem musí vyrazit dech ze starého praktika.
– Nebuďte naivní, paní kolegyně, – řekne profesor.“
A co když opravdu děkan mluví pravdu? Většina senátorů je přesvědčena o naivitě takového náhledu. Ale zodpovědnost má on, nikoliv anonymní senátní těleso. Žádné jiné téma si na UP nevyžádalo tolik času, energie, financí, zloby a hořkosti, než toto podlehnutí vznosné ideji a uspěchaným legislativním krokům bez jakékoliv vazby na každodenní realitu. Ani po tolika dlouhých letech nejsme v požadovaném klidu. Tzv. Horáčkova zpráva jasně pojmenovává, že stávající koexistence je nejhorší ze všech možných řešení. Přesto je dost času na další oddalování, minulá rozhodnutí senátu o požadavcích na dotažení s jasným termínem jsou cudně zamlčována, protože se musí s výrazem zdviženého prstu poukazovat na nevhodnost teatrálních gest.
Problém, který byl pojmenován jako jeden z hlavních už před minulou volbou rektora, se vyjevil palčivě i v té poslední. Nově jmenovaný rektor, který se v řádu dnů ujme funkce, ve svých volebních tezích nabízí efektivní vedení univerzity a hledání kompromisů před konflikty. Jako úplně poslední bod svého programu deklaruje vyřešení vztahu mezi PřF a Catrin, a to „ve střednědobém horizontu.“ Zdá se tedy, že i v následujících letech budeme moci být svědky dalších projevů neklidu a nepokojů. A tedy i roztrpčeně odsuzujících diskusí na AS UP. Protože klid starců, nabourávaný mladickými rebelanty, se netýká jenom příběhů z muzikálového zpracování.