/INGEBORG FIALOVÁ/
Kolegové z filozofické fakulty se mě – oprávněně udiveni – ptají, proč strkám nos do interních záležitostí přírodovědecké fakulty, o kterých pořádně nic nevím a které se mě/nás (filozofické fakulty) nijak netýkají.
To, že o celé věci nic důkladného nevím, je pravda, leč považovala jsem to za výhodu, která mi umožní zajmout nestranné, dokonce snad objektivní stanovisko.
To, že se mě celá věc netýká, ovšem pravda není. Z dění na přírodovědecké fakultě se mě (jako stále ještě zaměstnance filozofické fakulty) týká například toto:
Je-li pravda, že se někteří kolegové na PřF dopustili prohřešků proti vědeckému etickému kodexu v honbě za Rivovými body a za H-Indexem, pak je to potvrzením mého názoru, který mám už dlouhou dobu, že totiž kvantitativní sledování a vyjadřování vědecké úspěšnosti je pro veškerou vědu i vědeckou kulturu a morálku zhoubné. Původně jsem se domnívala, že kvantifikace ničí a staví do druhé řady jen naše humanitní obory (které ze strukturních důvodů, z důvodů zásadní odlišnosti těchto dvou světů přírodních a humanitních věd – jak o tom psal už Dilthey – nikdy nemohou dosáhnout takové „úspěšnosti“ – čti publikačních možností v žurnálech WOSu, citovatelnosti atd. – jako obory přírodovědné či medicínské), leč ukazuje se, že kvantifikace stejnou měrou ničí i obory přírodovědné a že by bylo tudíž snad načase promyslet a přijmout zásadně jinou metodu hodnocení vědecké úspěšnosti. Zůstaneme-li u té kvantifikační, budou kauzy plagiátů, autoplagiátů a „přičísnutých“ výsledků jen přibývat, což časem zdiskredituje veškerou vědu v očích veřejnosti – daňových poplatníků.
Je-li pravda (co „se říká“), že po založení CISTu bude většina státních (nikoli jen nadačních) peněz na vědu směřovat právě tam – a o to méně „vědeckých“ peněz pak na ostatní pracoviště/fakulty, pak mě samozřejmě zajímá, nezchudne-li tímto rozpočet mé fakulty.
Je-li pravda, že se platy některých kolegů na PřF pohybují v řádech statisíců měsíčně, pak mě, která na nejvyšším, profesorském stupni platové škály a na konci své kariéry pobírám 17 tisíc/měs. netto a jsem součástí katedry (judaistiky), kde si posledních deset let osm lidí dělilo tři platy, zajímá, zda vedení univerzity uvažuje o nějakém solidárním mechanizmu, který by tyto frapantní diskrepance – a z nich nutně plynoucí lidské reakce – alespoň částečně uhladil. Chápu/předpokládám, že většinu takto vysokých platů tvoří grantová/nadační složka, dále chápu, že kolegové přírodovědci – jejich práce a výsledky – jsou dnešním světem vnímány jako mnohem podstatnější pro chod světa než výsledky humanitních věd. Ale hned dvacetkrát? Třicetkrát?
Daly by se najít ještě další styčné body, leč spěji k závěru:
Rozumím touze a snaze rektora mít na UP světové výzkumné centrum, které bude schopné kooperovat s podobnými centry na celém světě, přinese UP slávu a peníze a v této snaze ho – budete se divit – podporuji! (Sama jsem ho kdysi žádala, aby vzal pod svá rektorská křídla nadační profesuru SRN a Rakouské centrum.) Myslím si ale, že by z jeho úst mělo směrem k celé akademické obci zaznít,
- Že založení nového výzkumného centra nijak (teď ani v budoucnosti) nepoškodí ostatní zařízení UP a UP jako celek (+výčet mechanizmů, které to zajistí).
- Že při vyjednávání o založení centra bude se stejnou intenzitou naslouchat všem účastníkům a stranám sporu, nebude podporovat jednu stranu na úkor druhé.
- Že statut, organizace, otázky financování atd. byly důkladně promyšleny, zpracovány včetně všech právních záležitostí.
- Že dá příslušným akademickým orgánům pokyn k prošetření všech kauz přestupků vůči vědecké morálce (ať už mají souvislost s novým centrem či nemají).