/INGEBORG FIALOVÁ/
Každý sebe vyhrocenější spor, sebe nepřehlednější konflikt, sebe nejkrvavější válka se dá posléze vyprávět jako stringentní příběh, jehož děj, začátek, ale hlavně konec, to, jak to dopadne, je odvislý od toho, kdo vypráví. A jeden reálný děj, může generovat několik vyprávění různých žánrů, která si navzájem nebudou vůbec podobná, byť budou všechna vycházet z jednoho „dějinného základu“.
Tak i dění na Univerzitě Palackého v posledních měsících může být vyprávěno nejméně tuctem narativů. Příkladem uvedu dva (pozor, u obou vládne vysoká míra zkratkovosti, ironie a fikcionality).
Ten první v žánru věcném/Sachbuch:
Na univerzitě žijí a pracují špičkoví, věhlasní, hojně světově citovaní vědci, kteří jsou vedoucími stejně špičkových výzkumných týmů, jež dosahují společensky relevantních výsledků a přinášejí UP hojnost uznání (trvalé posuny nahoru na shangajském žebříčku) i peněz, z nichž nezůstane vše jen ve výplatách špičkových vědců a ve zmíněných týmech, nýbrž mnohé je věnováno také dalším důležitým projektům UP (např. Akademia Film). Spojit tyto špičkové týmy do jednoho pracoviště (CIST), které nebude mít v ČR (velikostí, významem, výsledky a možností čerpat peníze ze státního rozpočtu) obdobu je grandiózní idea hodná rektora-vizionáře, který univerzitu, již zrovna vede, chce posunout ještě dál a výš na výsluní vědecké slávy (shanghajských žebříčků). Kritikové této vize jsou přinejlepším škarohlídi, závistivci, průměrní, bezvýznamní akademici, kteří sami ničeho pořádného nedosáhli (viz článek kolem AFO), možno je přirovnat k hrstce ekologických aktivistů, kteří – když se staví dálnice prospěšná milionům lidí – hystericky vykřikují, že se ale vysuší mokřad žabičkám, které pak pojdou (metaforu možno vztáhnout na zbytek přírodovědecké fakulty po vydělení CIST). Anebo jsou to závistivci zvenku, z konkurenčních institucí. V horším případě jsou to ale „ztroskotanci, samozvanci, špinitelé dobrého jména Univerzity Palackého, skandalizátoři a pomlouvači“, kteří se při házení klacků pod nohy špičkovým vědcům a rektoru-vizionáři neštítí vytahovat ze skříní dávno rozpadlé kostlivce, promlčené, deset a více let staré případy, u nichž je stejně sporné, jestli skutečně „případy“ jsou, jestli v nich vůbec k nějakému pochybení došlo a kdo ho vlastně způsobil. Co na tom, že dvě i tři nezávislé komise (včetně etické komise rektora) došly k závěru, že ano. Závěry všech komisí na světě přece možno označit za „subjektivní, jednostranné, lajdácky a vůbec skandální“ (dle vzoru Babiš), na jejich členy možno naházet špínu, obvinit je taktéž z prohřešků proti vědecké etice (jak se to stalo prof. Indrákovi, předsedovi etické komise), a tím jejich soudy dále relativizovat. A bylo-li by na prohřešcích vůči vědecké etice přece jenom něco pravdy – pak jsou to bagately ve srovnání s přínosem vědeckých center a jejich představitelů a ve srovnání s velikostí vize. S kritickými elementy, kteří tuhle diskrepanci nechápou, se nevyjednává, stejně jako se nevyjednává s teroristy a únosci letadel, nýbrž vize se tlačí kupředu silou, tím spíš, že hrozí nebezpečí – nikoli snad ztrát na životech – ale ztrát na pořádně těžkých miliónech, když špičkoví vědci uskuteční své hrozby, přejdou od stávkové pohotovosti ke skutečné stávce a přestanou pracovat na grantech a projektech.
Jaký je (bude/mohl by být) konec tohoto příběhu? Rektorova vize a „zdravý rozum“ zvítězí, senát UP na svém příštím zasedání přijme věcný i finanční záměr CIST, zanedlouho se někde slavnostně přestřihne páska, centra zruší stávkovou pohotovost a začnou s násobeným entuziasmem pracovat na vědeckých projektech a na získávání dalších grantů, UP poskočí v shanghajském žebříčku o nejméně pět dalších míst nahoru, k původním dvěma ikonám UP – Fischerovi a Jařabovi – přibude další: Miller. Původní kritikové budou tak či onak umlčeni (vyházeni, zbaveni funkcí a úřadů, povláčeni po policejních vyšetřovnách a soudech, někteří zaplatí vysoké pokuty za pomluvy). Anebo moderátněji (vítězové mají někdy sklon chovat se k poraženým velkodušně): kritikům bude odpuštěno, co jsme si, to jsme si, teď spolu pojďme na pivo, ale příště se nám do toho už nepleťte.
A jaká je moralita čili závěrečné poučení z tohoto příběhu?
Druhý narativ v žánru fantasy:
Na poklidně dřímající univerzitě se najednou objevila skupinka mladých, silných, dobře vycvičených bojovníků, kteří – nejprve snad vedeni chvályhodnou snahou posunout univerzitu směrem k moderní době (a na shanghajském žebříčku) – se chopila moci (nutno připustit, že demokratickými mechanizmy), nejprve na jedné fakultě, pak na celé univerzitě, spojila se s podobně smýšlejícími a konajícími z jiných fakult a vytvořila mocenský matrix, který postupem času různými kroky (např. odstraněním potencionálních kritiků z vedoucích a řídících funkcí, likvidací starší a staré generace akademiků-profesorů, kteří by ještě mohli někomu připomínat původní akademické demokratické hodnoty, selektivním udělováním pracovních smluv na dobu určitou a neurčitou, získáváním nejvyšších akademických titulů před vlastnoručně poskládanou vědeckou radou, zrušením diskusního fóra, starého Žurnálu atd.) upevnil svou moc k neotřesitelnosti. V mocenském matrixu – rozšířeném samozřejmě (neb bez nich to nejde) o tzv. „Mitläufer“ a „willige Vollstrecker“ a draperovaném přetrvávající existencí demokratických struktur (senátů, komisí a různých rad) – se pak bez větších problémů a zbytečných diskusí se zbytečně velkým počtem nezasvěcených lidí z akademické obce rozhodovalo o podstatných věcech. Jaký div, že špičkoví vědci schopní svou výzkumnou prací posouvat univerzitu na shanghajském žebříčku a schopní získávat grantové peníze, se stali hýčkanými celebritami, na které nesmí nikdo sáhnout. Modlou a totemem matrixu se proto (po původních zkušebních totemech třídění odpadu, cyklistické univerzity, univerzity píárově doširoka otevřené městu a světu) staly RIVové a shanghajské žebříčky a H-indexy.
Pak se tu ale najednou zjevila hrstka poběhlíků (většinou ještě o generaci mladší, kteří svůj výcvik absolvovali již ve svobodném světě po sametové revoluci) a kteří svými nepochopitelnými protesty začali rušit „klid na práci“ v matrixu („nechte nás makat!“), dokonce se nečekanou volbou děkana přírodovědecké fakulty a založením internetového diskusního časopisu nabourali do mocenských a komunikačních struktur matrixu. Žádali více otevřené diskuse namísto propagandy, více transparence při rozdělování peněz (viz článek Jak se dělí ryba), více zřetele na vědeckou etiku, méně mocenské zpupnosti a arogance – a s těmito hesly na vlajkách se vydali do boje.
Jaký je (bude/mohl by být) konec tohoto příběhu? Hrstka oponentů matrixu dosáhne svých cílů: přesvědčí senát UP, aby pro CIST zvedl ruce teprve ve chvíli, kdy záměr bude dokonale připraven a bude jasné, že nikoho (ani jedinou žabičku z mokřadu) nepoškodí, docílí toho, že žhavě diskutované prohřešky proti vědecké etice budou řádně došetřeny a z šetření budou vyvozeny opravdové důsledky (nikoli jen „tvůrčí volno“), začnou se napravovat křivdy, které matrix svým vládnutím v minulosti způsobil. Matrix se rozpadne, jeho představitelé odejdou – a s nimi ovšem spousta H-indexu, UP klesne v shanghajském žebříčku nejméně o pět míst.
A jaká je moralita čili závěrečné poučení z tohoto příběhu?
Úmyslně jsem nechala otázku po moralitě obou příběhů otevřenou pro fantazii čtenářů. Stejně tak nechám nezodpovězeny dvě sady dalších otázek, které mě znepokojují daleko nejvíc:
1. Co když to se špičkovou vědou dnes už jinak nejde? Co když ten, který chce být trvale na výsluní vysokých H-indexů a tudíž v postavení úspěšného získávače grantů všech druhů, prostě tak či onak podvádět musí?
2. Co když to s řízením velkých institucí, k nimž univerzita (vedle státu, státoprávních celků, velkých továren atd.) patří, dnes už jinak nejde? Co když je široká akademická diskuse, snaha dopřát rovné příležitosti všem, snaha nastolit (znovu) vztahy mezi lidmi na UP založené na respektu, vzájemné úctě, toleranci, snaha nadřadit manažersko-úřednickému řízení univerzity duchovní hodnoty atd. jen utopickým, čti neproveditelným a pohříchu staromilským snem, pro který v celé dnešní (české, nejen české) společnosti, v níž jsou demokratické mechanizmy vládní garnituře leda k posměchu, není místa?
A který z obou představených narativů je tedy ten správný? Genialita a nebezpečná síla narativů spočívá v tom, že nezáleží na tom, jak to v reálu skutečně dopadlo/dopadne, ale v tom, kdo bude kdy co vyprávět – zítra, v listopadu 2019 anebo za dvacet nebo sto let .