/INGEBORG FILAOVÁ/
19.11.2019 sdělil rektor děkanovi PřF, že vedení UP oslovilo několik nezávislých zahraničních laboratoří s žádostí o prověření výsledků publikovaných v Nature Communications.
Kdyby se vedení UP bylo k tomuto kroku odhodlalo před rokem (ještě i před půl rokem), patrně by sklidilo pochvalu (byť – připouštím – z druhé strany i kritiku, že nedůvěřuje vlastním kontrolním orgánům/komisím). V dnešní rozjitřené atmosféře ale – obávám se – bude jakýkoli a každý výsledek ihned napadnut jednou či druhou stranou sporu, a to nejméně ze dvou hledisek: bude se pochybovat o „nezávislosti“ zahraniční laboratoře (každý z autorů posudku bude označen za podjatého, viděl-li kdy aspoň na fotografii Radka Zbořila či Martina Kubalu – to podle toho, jak posudek vyzní) a budou napadeny metody přeměřování („my jsme to ale měřili jinak, proto nám to jinak vyšlo“).
Při pohledu na tento stav věcí mě přepadají hluboké pochybnosti o samotných základech přírodní vědy, ke které my, „oběti humanitní blbosti“, v posvátné úctě vzhlížíme jako k exaktní disciplíně, jejíž exaktnost je dána právě tím, že její experimenty a výsledky jsou měřitelné, kontrolovatelné, reprodukovatelné a použitelné v praxi. (Naše posvátná úcta vedla v nedávné minulosti tak daleko, že jsme si od „exakťáků“ nechali nadiktovat způsoby hodnocení vědeckého výkonu, který naše obory zcela míjí a v posledku ničí – ale to jen tak do závorky). Leč tento případ ukazuje, že to s exaktností přírodní vědy zas tak žhavé není, že ten klobouk, co máme my „humáči“ uctivě v ruce, si můžeme zase klidně posadit na hlavu. Za kardinální selhání (ani ne amorálnost) autorů inkriminovaného článku tedy považuji to, že nejsou schopni čistými metodami přírodní vědy obhájit své výsledky sami a nade vší pochybnost. To jsou pak v úplně stejné situaci jako já, když tvrdím, že postava Barabáše v Kafkově Zámku je myšlena jako postava anděla a musím se bránit (ale neubráním, neb k tomu nemám exaktní nástroje) těm, kteří si myslí, že je to blbost.Jsem velkým zastáncem sbližování přírodních a humanitních věd (Diltheye měli uškrtit v kolébce), ale tento způsob mi přece jen připadá trochu krkolomný. A jak to budou kolegové přírodovědci vysvětlovat studentům? „Občas něco přidáme nebo ubereme, aby nám to vyšlo? Však si nikdo nevšimne. A když všimne, tak to okecáme jako humáči? Přeměříme to padesátkrát, však ono to jednou vyjde stejně?“