/ JIŘÍ FIALA/
Přednáška hoří!
Koncem „zlatých dob šedesátých“ minulého století se na Filozofické fakultě UP pilně bádalo, aniž by badatelé byli zatěžováni vyplňováním žádostí o granty či RIVem – existoval sice Státní plán vědeckého výzkumu, jeho plánovači se ale spokojovali občasným hlášením o jeho plnění. Existovala též plodná mezioborová spolupráce, projevující se i tak, že historikové, lingvisté ad. navštěvovali přednášky pořádané Literárněvědnou společností Československé akademie věd, a literární vědci se recipročně nechávali vidět, ba i diskutovali na přednáškách kolegů z jiných humanitních oborů.
Přihodilo se, že na programu LVS ČSAV byla přednáška proslulého literárního vědce prof. PhDr. Oldřicha Králíka, DrSc. (1907–1975), na téma Filiace svatovojtěšských legend. Prof. Králík se dostavil a na katedru položil objemný štos papírů, zatímco hned pod katedrou zaujal místo neméně proslulý estetik prof. PhDr. Bohumil Markalous (1898–1952), současně plodný publicista a beletrista píšící pod pseudonymem Jaromír John. Přednáška započala a pokračovala, přičemž prof. Králík obracel listy papíru, jichž jako by ze štosu neubývalo. Po hodinu trvajícím výkladu byli i ti nejvíce erudovaní posluchači zcela ve svatovojtěšských filiacích ztraceni, prof. Králík však neúnavně chrlil data, varianty, verze, různočtení, ba i sáhodlouhé latinské citáty, a když ani po další půl hodině nejevil přednašeč náznaky, že by se s lekturou chýlil k závěru, vytáhl prof. Markalous-John, náruživý kuřák, z kapsy zápalky, škrtl, zápalka vzplála, prof. Markalous-John vztáhl pravici a přiložil hořící zápalku ke zbývajícím Králíkovým papírům, jež vzplály rovněž. Prof. Králík sice svá lejstra duchapřítomně vlastníma rukama uhasil, přednáška ovšem k velké úlevě posluchačů rázem skončila. (Více o tematizaci osobnosti prof. PhDr. Oldřicha Králíka, Dr.Sc., zvaného „enfant terrible české literární vědy“, v akademického folkloru i v detektivních románech Václava Erbena, 1930–2003, viz Fiala, J.: Oldřich Králík v akademickém folkloru a v detektivkách, https://kb.upol.cz/fileadmin/userdata/FF/katedry/kbh/veda_a_vyzkum/bohemica_olomucensia/BO_2018_2_final.pdf).
O přednášce a zkoušce z vědeckého komunismu na ÚML FF UP
(Ze vzpomínek Jaroslavy Indrové, http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ustav-marxismu-leninismu-je-mou-celozivotni-murou/)
„Jó, to K., to bylo něco jiného, na to si vzpomínám. On byl relativně mladý – mohlo mu být tak kolem třicítky, to znamená, že v té době byl asi ještě doktorand [spr. vědecký aspirant]. Pikantní bylo, že popocházíval s jednou naší kolegyní, studentkou pátého ročníku, a byl na ,Kudeříčkách‘, našich kolejích, častým hostem. Obvykle jsme se potkávali na chodbách nebo ve sprchách. Jeho oblíbené úsloví bylo ,nevylévat vaničku i s dítětem‘, to nám na přednáškách neustále opakoval. Jeho oblíbenou sviňárnou bylo, že začal přednášet, po deseti minutách pak vzal prezenční listinu, očima projel podpisy, zamkl učebnu a začal jmenovitě kontrolovat, jestli někdo nepodepsal svého nepřítomného spolužáka. Četl jméno po jménu, dotyčný musel vstát a vystoupit dopředu, a jména, která neobsadil lidmi, si zapsal. Hříšníci pak měli průšvih, řešilo se to kárnou komisí před děkanem. To bylo strašné… Při zkoušce zadal otázku, a kdo na ni dobře odpověděl, tak měl to privilegium, že si mohl vytáhnout ještě jednu [otázku], a pak dostal jedničku. Kdo si druhou otázku odmítl tahat, dostal za dvě. Kdo mu ani první otázku nezodpověděl zcela dobře, dostal trojku, a kdo se mu nelíbil, toho vyhodil bez možnosti táhnout si druhou otázku. Já jsem dostala možnost si při zkoušce vytáhnout druhou otázku, říkal mi ,vážená kolegyně z koleje‘, a já jsem to odmítla.“
Jak soudruh rektor Gazárek málem o rektorství přišel
Někdy koncem let sedmdesátých minulého století seděl tehdejší rektor Univerzity Palackého v Olomouci, soudruh prof. MUDr. František Gazárek, CSc., lékařskou specializací gynekolog a porodník, v rektorské pracovně a pilně úřadoval, zatímco v předpokoji rektorské pracovny – místnosti sekretariátu rektora pobývali rektorova sekretářka soudružka K., a univerzitní právník soudruh JUDr. H. Tu se po zaklepání otevřely dveře sekretariátu a dovnitř vklouzla drobná postava docenta marxisticko-leninské filozofie soudruha S., jenž třímal v pravici velkou obálku. Na otázku soudružky K., co si soudruh docent přeje, odpověděl docent S. svým pisklavým hláskem, že si přeje hovořit se soudruhem rektorem. „Nejsi sice, soudruhu, ohlášen, ale soudruh rektor je přítomen, možná pro tebe najde chvilku,“ pravila soudružka K., vstoupila do rektorovy pracovny a za okamžik pokynula docentovi S., aby přistoupil k rektorovu stolu. Docent S. uposlechl a za ním vešel do rektorovy pracovny i právník JUDr. H. „Soudruhu rektore, sděluji ti, že již nejsi rektorem Univerzity Palackého, neboť rektorem jsem já. Zde je dekret podepsaný soudruhem ministrem školství docentem Milanem Vondruškou,“ prohlásil docent S. a vytáhl z obálky dekret vyhotovený na hlavičkovém papíru ministra školství. Rektor Gazárek zkoprněl: „To přece není soudružské, tak bez upozornění, ani soudruzi na krajském a okresním výboru strany mi nic nesignalizovali…“ JUDr. H. nenápadně na rektora kývl a pohybem ruky ho vyzval, aby ho následoval do místnosti sekretariátu. Sekretářka setrvala s docentem S. v rektorově pracovně, zatímco JUDr. H. oslovil v předpokoji rektora: „Soudruhu rektore, mně to připadá podivné. Já jsem funkcionář českého boxerského svazu a soudruha ministra Vondrušku znám osobně, on je velký příznivec boxu – zkusím mu hned zatelefonovat.“ JUDr. H. vskutku vbrzku docílil telefonického spojení s ministrem Vondruškou, a když mu vyložil meritum věci, ministr se rozkatil: „Co mi to, soudruhu, vykládáš za hovadiny?! Žádný takový dekret jsem nepodepsal!!! Okamžitě dejte toho chlapa zavřít do cvokárny!!!“ Osobní telefonát rektorův přednostovi Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc prof. MUDr. Karlu Tabarkovi, DrSc., měl za následek bleskový příjezd dvou statných mužů v bílých pláštích vyzbrojených svěrací kazajkou, jíž však nebylo třeba, neboť docent S. v jejich doprovodu opustil rektorát UP bez jakýchkoli slovních, natož fyzických protestů.
Ústav marxismu-leninismu UP tak přišel o docenta marx-leninské filozofie, neboť po delším léčení byl doc. S. uznán lékařskou posudkovou komisí trvale neschopným fyzické i duševní práce a byl odeslán do plného invalidního důchodu. JUDr. H. se ujal pátrání, jak přišel doc. S. k hlavičkovému papíru ministra školství, a podařilo se mu zjistit, že ho docentovi S. vyrobil za úplatu jedné láhve gruzínského koňaku jistý typograf zaměstnaný v olomouckých Moravských tiskařských závodech.