/JOSEF JAŘAB/
Rektor naší alma mater Jaroslav Miller ve svém projevu k akademickému senátu univerzity prohlásil, že „špičková věda vyžaduje absenci demokracie a hlavně autonomii manažerského řízení“.
Opravdu, pane rektore? A to říkáte před sborem zastupitelů akademické obce univerzity, kteří byli demokraticky zvoleni, aby plnili samosprávnou funkci instituce? Jistě, vztah mezi demokracií a vědou je docela složitý a provokuje ke stále novým zajímavým diskusím. Ale každé chápání demokracie od antiky po moderní dobu předpokládá jako nezbytnou podmínku pro provozování vědy existenci svobodné společnosti a respektování lidských práv, počínaje svobodným vyjadřováním názorů. Právě takové byly požadavky studentů a svobodomyslnějších členů akademické obce v době sametové revoluce. A duch demokratické revoluce se vplížil i do prvního zákona o vysokých školách z roku 1990 a zakotvil tak v životě vysokých škol..
Byli jsme v našich požadavcích posíleni prohlášením Bolognské Magna charty z roku 1988, kdy se připomínalo 900 let od založení první světové univerzity. Za naše, československé univerzity podepsal rok před naším Listopadem soudruh rektor z Karlovy univerzity, že taková svoboda je vskutku žádoucí a že se jeho instituce o ni postará. Při odevzdávání rektorského žezla disidentovi a signatáři Charty 77 Radimu Paloušovi, už si starost dělat nemusel, jak se mu bude naplňování slibů stvrzených podpisem v Bologni dařit. V Praze na UK stejně jako u nás v Olomouci začal proces transformace. Hlavně zásluhou studentů byly fakulty naplněny voláním po svobodě a demokracii. Právě ten duch se na univerzitách nejen probudil, ale také tam žil. Je naše povinnost, abychom se snažili a postarali o to, aby se tak dělo i nadále o třicet let později. Právě ten duch svobody, možností demokracie, konstruktivní sebereflexe a dobrých mravů vytváří plodný životní prostor, v němž jedině může jakákoli věda prosperovat a z něhož není možno ani žádoucí cokoliv vyjímat.
Bolognská magna Charta nás vyzývala ještě k tomu, abychom se snažili univerzitu udržovat jako nezávislou na mocenských zájmech, ať už by přicházely odkudkoliv. Idealistické? Možná, ale radno nespouštět ze zřetele, stejně jako tu svobodu a demokracii.
Vědecké bádání a učení patří nezvratně k sobě – tvrdili autoři Magna charty. Starý režim se staral, aby tomu tak nebylo. Víme, že některé vědce dokonce separoval od studentů a schovával je v Akademii věd (v horších případech v kotelnách a v kumbálech pro uklízečky). To jsme se snažili během transformace napravit, ale pravda je, že mnoho akademiků na školy přejít (a pomoci nám reformy urychlit)ochotných nebylo. A dnes bychom chtěli učení a bádání znovu rozpojit? Moc doufám, že ne. Nejsou snad skoro všichni uznávaní badatelé absolventy univerzitního studia?
Čili: Demokracie bez vědy a techniky? Určitě ne! Ale věda a bádání bez demokracie? Není odpověď už v tom, jaký počet Nobelových a jiných významných vědeckých cen získali vědci z demokratického prostředí oproti těm z prostředí nedemokratického?