/JOSEF TILLICH/
Z Přírodovědecké fakulty, na níž jsem strávil většinu svého produktivního věku, mi někdo poslal oskenovaný článek z MFDnes „Olomoucká válka vědců“. Vlastně nevím, proč jsem napsal, že jsem na fakultě strávil produktivní věk – z pohledu toho, co se píše v tom smutném článku, to byl věk naprosto neproduktivní – nebyly granty, mimořádné prémie za vědecký výkon – nic než křída a tabule, u níž jsme se studentům pokoušeli zprostředkovat vstup do oboru, zájem o něj, ale také něco z morálních hodnot, které zůstávaly aspoň v některých z nás „předválečných“, kdo jsme prošli skautingem či jinými organizacemi, jež formovaly mladé lidi v rané poválečné předúnorové době.
Už je to 15 let, co jsem z fakulty odešel do důchodu a kontakt s fakultou udržuji jen sporadicky, spíš zprostředkovaně díky mladším přátelům, bývalým kolegům, kteří tam jsou dosud aktivní. Obraz fakulty, který jsem z jejich vyprávění získal, nebyl příliš povzbudivý; teprve volba nového děkana je naplňovala optimismem, že se snad na fakultu opět vrátí srdečnější atmosféra, v níž se lidem lépe dýchá i pracuje.
Nevydrželo to dlouho, arogance poražených a propletenost finančních toků vytvářejí tlaky, které asi znemožní novému děkanovi dokázat, že je správným člověkem pro očistu fakulty od toho, co ji sráží na kolena. Je to však člověk, který byl demokraticky zvolen akademickým senátem, a proto mne tlaky na jeho odvolání znepokojují.
Článek z MF dnes jsem poslal svému synovi, abych si ověřil, co na to bude říkat. Připsal jsem mu k tomu, že jsem právě dočetl knihu „Čas psychopatů“ od Radkina Honzáka, a že z toho, co z článku i rozhovorů s přáteli vím, bych řekl, že je celá situace vyvolána jakousi vzpourou psychopatů, kteří nikdy nesmějí prohrát (zvláště když jde o peníze) a vždy musejí mít pravdu. Synova reakce byla – tati, proboha, jen se do toho nemíchej, na věc mohou existovat různé pohledy a ty jsi už dlouho z univerzity pryč.
Míchal jsem se do toho před třiceti lety, míchal jsem se i později, kdykoliv jsem cítil, že se na univerzitě děje něco, co není fér. A proto se míchám i teď, i když opravdu může být můj pohled zkreslený. Život mne však přesvědčil, že když něco vnímám srdcem jako správné, musím se ozvat, i když rozum bude třeba říkat, že všechno může být jinak. František Koukolík napsal, že člověk není rozumnou bytostí obdařenou city, ale emocionální bytostí, která občas myslí. Emoce spojené s fakultou mého života mě přiměly napsat tento dopis. A jsou to právě emoce, které člověka formují; peníze, byť by byly spojeny s vědeckými úspěchy (nebo možná tím více) člověka deformují.
Josef Tillich – předseda polistopadové Akademické rady (z níž se pak stal Akademický senát), pak proděkan PřF, později prorektor UP