/JOSEF TILLICH/
17.11.2019 uspořádali bývalí členové stávkového výboru UP z roku 1989 velkolepou vzpomínkovou akci „okupační stávka 2019“ (https://www.olomouckarevoluce89.cz/) v budově filozofické fakulty, na níž si stovky návštěvníků za celý den mohly prohlédnout tisíce fotografií z té doby, dobové psací a tiskařské stroje, podívat se na digitalizované filmy atd. Vyvrcholením bylo shromáždění v aule, při němž členové stávkového výboru poděkovali těm učitelům, kteří od začátku stáli za nimi. Projev za oceněné přednesl Josef Tillich.
Vážené dámy, vážení pánové, přátelé,
dovolte, abych nejprve jménem všech, kteří jsme byli poctěni tímto oceněním, poděkoval za uspořádání této výjimečné a skvělé akce někdejšímu studentskému stávkovému výboru, především pak jeho hnacímu motoru Martinu Štainerovi. Když mně oznámil – to je jeho způsob, neptat se příliš a jednat – že počítá s tím, že na tomto shromáždění budu mít řeč, připravil mi tím těžké chvíle. Bylo mi jasné, že to nebude řeč slavnostní, ty jsou vyhrazeny jiným, že to nebude ani příliš vzpomínání, protože se vzpomínkami se roztrhl pytel ve všech médiích, a vůbec už se mi nechce hodnotit někdejší situaci a srovnávat naši tehdejší nespokojenost s nespokojeností, kterou mnozí pociťujeme, když se dozvídáme, co se děje na naší Alma mater nyní. Tedy, pokud se vůbec něco o dění na univerzitě dozvíme, protože univerzitní diskusní žurnál je přístupný jen zaměstnancům a nezbývá než informace čerpat z d-zurnalu, který je pokládán vedením UP za ilegální médium. A bylo by co srovnávat, protože úroveň etická i komunikační a celková atmosféra tehdy a nyní ke srovnání přímo vybízí, i když tenkrát stála za vším komunistická zvůle a dnes jsou hlavní příčinou peníze. Ale k tomu by měly říci své akademické senáty, které tehdy neexistovaly a vzhledem k tomu, jak se postavily k abdikaci předsedy etické komise, dávají pro řešení problémů velkou naději…
Dostal jsem se do kategorie pamětníků, dokonce z nejstarších pamětníků, kteří tu dobu pamatují – o čem bych tedy měl a chtěl mluvit?
Zamýšlím-li se nad tehdejší situací, zjišťuji, že mně bylo v té době 54, což je věk, k němuž se přibližuje většina z vás, kteří jste tehdy byli hlavními iniciátory a aktéry těch událostí. Byl jsem na UP už téměř třicet let, víceméně smířen se situací, dělal jsem práci, která mne bavila a uvědomoval jsem si riziko pro svou rodinu, spojené s angažováním se v tom dění, které nás všechny uchvacovalo, nicméně mohlo přinést i naprosto jiný výsledek, než v jaký jsme doufali. A tak vás chci vyzvat, abyste si představili, jaké by pro vás bylo v dnešní době rozhodování se k akci, která by pro vás mohla znamenat ztrátu všech jistot, které jste si v životě vybudovali. Neříkám to však proto, že bych chtěl roli našeho rozhodnutí „jít do toho“ zveličovat. Mladí lidé se ale rozhodují riskovat snáze a řada vůdců toho hnutí měla rozhodování snazší i proto, že to hlavní rozhodnutí, jít do disentu, udělali už dříve. Mluvím o tom proto, že pokládám za potřebné připomenout ten hlavní motiv, který nás přiměl pozvednout svůj hlas a sebrat odvahu postavit se za studenty.
Prof.Jařab v rozhovoru pro Olomoucké listy tvrdí, že žijeme v době založené na emocích a citoval Platóna, který byl skeptický k demokracii, v níž emoce jsou silnější než argumenty. Psychologické výzkumy však ukazují, jak je důležité (zejména v naší přetechnizované době) nenechat zakrnět emoční stránku osobnosti, především pak tu, která je spojena s pozitivními emocemi. Negativní emoce, na těch se pracuje na fotbalových či zimních stadionech, na shromážděních přívrženců extrémních stran a hnutí a samozřejmě i na sociálních sítích, jichž jsem já sám naštěstí ušetřen. Kde však hledat a rozvíjet emoce pozitivní, lásku, soucítění, pocit sounáležitosti? Prožil jsem v životě mnohé výrazné pozitivní emoce, které mne silně poznamenaly: konec války, návrat prezidenta Beneše z exilu, skautský slib skládaný do rukou náčelníka Junáka prof. Plajnera, to byly události, které ve mně zůstaly hluboko vryty. Mnoho lidí mohlo nacházet pozitivní emoce ve své víře, v chrámech, ale dnes, v sekulární společnosti, je i toto problém a navíc existují chrámy, v nichž jsou „kvality srdce“ vzácným zbožím. Shromáždění, která se konala před třiceti lety, tyto kvality dokázala rozvíjet a ještě mnohokrát jsme to povznesení srdce spojené s hrdostí mohli prociťovat zejména při projevech Václava Havla. Dnes jako by bylo to všechno zapomenuto, ti, kteří dosud v srdci nosí hrdost tehdejší doby, jsou označování za „pravdoláskaře“. A ti, kteří se na vlně politické konjunktury vyšvihli do vrcholných funkcí, často psychopati a sociopati (jichž ovšem není ušetřena ani akademická půda), ti nestoudně lžou, vysmívají se nápisu na prezidentské standartě a udělují si řády, které jsou tím natolik degradovány, že jsem už slyšel termín „řád Bílého lva s ukradenou propiskou“. Ano, je zde hnutí „Milion chvilek pro demokracii“ a jeho aktivita je jistě záslužná, přesto však se musím přiznat, že jsem na jejich shromážděních neprožíval nikdy takové pohnutí, jako třeba při zvucích hymny před třiceti lety, ale i dnes, kdy na začátku tohoto shromáždění zazněla celá československá hymna. Snad jsem už na to příliš starý, možná jsem méně důvěřivý, ale také jsem možná poznal, že rozvíjení těchto lidských kvalit nemůže být jen záležitostí masových shromáždění, ale vyžaduje systematickou práci na sobě samých, objevování vlastních negativních pohnutek a rozvíjení pozitivních kvalit mysli. To bylo v uplynulých třiceti letech zanedbáváno a dnešní připomenutí by mělo být mementem pro ty z nás, kteří se podivují nad úrovní naší politické kultury (či spíše nekulturnosti), aby osobním příkladem, pravdivostí a přímostí svého jednání ukazovali cestu těm, kteří neprožili okamžiky povznesení a hrdosti nad tím, čeho bylo před třiceti lety u nás dosaženo.
Na svých kurzech jógy a meditace často používám příběhy, které mohou lidi inspirovat. Dovolte, abych se o jeden podělil i s vámi.
Je to příběh o lesním buddhistickém klášteře, který pomalu chátral, a lidé tam přestali chodit. Pak se stalo, že představený kláštera šel na procházku a narazil na chatrč, ve které přebýval zenový mistr. Dali se do řeči a povídali si o svých problémech. Představený si stěžoval, že situace je nepříznivá, lidé k němu nechodí, a zenový mistr mu říkal, že on má podobnou zkušenost. Jakoby lidé na spiritualitu zanevřeli. Ale jeho buddhistický klášter prý je na tom lépe, on prý měl vizi, že v tom klášteře žije člověk, který je vtělením Buddhy. Představený se tedy vrátil a vyprávěl svým mnichům o tom setkání, i co se dozvěděl. Mezi mnichy zavládla zkoumavá atmosféra. Každý si říkal, kdo by tak mohl být vtěleným Buddhou, snad zahradník, kuchař nebo kdo tedy? Všichni se na sebe začali dívat jinýma očima, snažili se stát lepšími a začali se o klášter víc starat. Když pak náhodní příchozí zjistili, že v klášteře vládne velmi lidská a duchovní atmosféra, plná vzájemné úcty, začali se vracet.
To nejpodstatnější v tomto příběhu, je poučení o vztahu člověka k člověku. Takže je teď jen na každém z nás, co si z něj odneseme. Dovolte, abych zakončil parafrází klasika: Ať mír zůstává s touto univerzitou a s námi všemi.