/BOHUMIL TRÁVNÍČEK/
Pan kolega Ivo Jirásek na stránkách D-žurnálu publikoval zdařilou analýzu užívání pojmu „excelence“ na Univerzitě Palackého. Termín „excelence“ je v tomto kontextu patrně možno vnímat především jako jeden ze současných nástrojů propagandy při „soutěžení“ (méně eufemisticky „boji“) o prostředky. Zdá se však, že současní manažeři vědy a vzdělanosti termín „propaganda“ nemají příliš v lásce, přestože zhusta používají snad nejčastější nástroje propagandy, jimiž jsou „svatozáře“ a „cejchy“. Podrobněji viz: https://legacy.blisty.cz/art/39049.html
V tomto kontextu lze termín „excelence“ vnímat jako „svatozář“, zatímco např. termín „žumpa“, kterým byla rektorem UP veřejně počastována názorová platforma D-žurnál, jako typický „cejch“. V současnosti je ovšem místo termínu propaganda eufemisticky s oblibou používáno spojení „public relations“, přičemž samotné používání eufemismů je též nástroj propagandy (viz odkaz). Propaganda tak vlastně dělá propagandu sama sobě. Lze se aspoň utěšovat tím, že to nedošlo tak daleko jako v Orwellově dystopii „1984“, kde je propaganda přímo nazývána pravdou („ministerstvo pravdy“). Avšak pokusy využít různých (vhodně vybraných) „žebříčků“ a „indexů“ k doložení objektivity (= pravdivosti) „excelence“ jsou vlastně pokusem udělat z možného „pravdivé“. A nazvat apriorně (podle vhodně zvolených kritérií) nějakou jednotku univerzity „centrem excelence“ je opět především propagandistický trik sloužící k prosazení parciálních zájmů, konkrétně patrně ke zvýhodnění určité části pracovníků univerzity.
Známý filosof K. R. Popper, zabývající se vedle metodologie vědy také konceptem tzv. otevřené společnosti, ve své hojně citované knize „Otevřená společnost a její nepřátelé“ nevěří v možnost (objektivního) výběru „nejlepších“ v rámci vzdělávacích institucí: „Stěží můžeme vytvořit instituce, které by vybíraly vynikající lidi. Institucionální výběr může docela dobře fungovat pro účely, které měl na mysli Platón, totiž k zadržení změn. Ale takový výběr nikdy nebude dobře fungovat, budeme-li mít větší nároky, neboť vždy bude mít sklon eliminovat iniciativu, originalitu a vůbec všechny neobvyklé a překvapivé vlastnosti… …Kritizuji tendenci zatěžovat instituce, zejména vzdělávací, nesplnitelným úkolem: vybrat ty nejlepší.“ Bylo by cenné, kdyby se i pan rektor Miller (jistě ne náhodou autor knihy podobného názvu: „Uzavřená společnost a její nepřátelé“) inspiroval těmito Popperovými myšlenkami a zamyslil se nad smysluplností propagovat „výběrová“ centra excelence na UP.
U myšlenek K. R. Poppera se lze zastavit také při analýze pojmu „diskuze“ a jeho vztahu k termínu „propaganda“. Popper chápal vědecké publikování jako formu diskuze: vědecký článek (pochopitelně jen ten, který usiluje o sdělování pravdy) lze vnímat jako příspěvek do diskuze a články na něj reagující jako další možné pohledy na daný problém. Vědecké publikování je tedy diskuzí, jejímž cílem je přibližovat se k pravdě. Že je tato metoda velmi efektivní, to dokazuje skutečnost, že je vědě v současné společnosti přikládán značný význam. Podobnou diskuzi lze ovšem vést také tam, kde jde o politická rozhodování a účastníci takového rozhodování mají upřímný zájem dobrat se společensky nejpřijatelnějšího sladění různých parciálních zájmů. Naopak cílem „eristické“ formy diskuze (viz eristická dialektika) je prosazování pouze parciálního zájmu, a to i tehdy, nemám-li pravdu nebo nechci směřovat ke společensky nejpřijatelnějšímu řešení, nýbrž pouze k řešení výhodnému pro mě samotného. Eristická diskuze k dosažení tohoto cíle hojně používá metody propagandy (viz odkaz výše), zatímco pro „popperovskou“ diskuzi je použití propagandy už ze své podstaty nesmyslné, poněvadž cílem propagandy není hledání pravdy.
Jak vzdálená je eristická (propagandistická) forma diskuze diskuzi „popperovské“ jejímž cílem není za každou cenu prosadit vlastní zájmy, ale přiblížit se k pravdě (nebo v politice ke „společensky nejvhodnějšímu řešení“)? K demonstraci rozdílu mezi oběma formami je možno dobře využít úvodní pasáž z článku pana rektora Millera, v němž reagoval na článek pana doktora Fürsta (nejprve citováno v původním znění):
„Dr. Tomáš Fürst nedávno publikoval v kontroverzním dŽurnálu pamflet „Kam se hrabe Karlovka“. Tento příspěvek bezprecedentním způsobem napadá vedení univerzity i samosprávné univerzitní orgány, aniž se obtěžuje dobrat se objektivních a pravdivých skutečností na základě využití relevantních dokumentů, z nichž řada je veřejně k dispozici (autor cituje většinou jiné články z dŽurnálu, které nelze při nejlepší vůli považovat za hodnověrný pramen, ale maximálně za subjektivní názorová vyjádření).
Podotýkám, že před několika měsíci byl jiný text Dr. Fürsta shledán závadovým Etickou komisí UP. Tato politováníhodná skutečnost ve světle jeho nového textu dále snižuje nízkou kredibilitu jakéhokoliv příspěvku tohoto autora.“
Tučně jsou vyznačeny pasáže využívající metod propagandy a dokumentující, že je užita eristická forma diskuze. Stejnou informaci, avšak pouze věcnou (bezemoční, nepropagandistickou) by poskytl třeba následující podstatně stručnější text, který by bylo naopak možno vnímat jako součást „popperovské“ (pravdu hledající) diskuze:
Dr. Tomáš Fürst nedávno publikoval v dŽurnálu článek „Kam se hrabe Karlovka“. Tento příspěvek kritizuje vedení univerzity i samosprávné univerzitní orgány, aniž by dostatečně využil relevantní dokumenty, z nichž řada je veřejně k dispozici (autor cituje většinou jiné články z dŽurnálu).
Závěrem, v návaznosti na výše uvedenou analýzu, lze vyjádřit obavu, že panu rektorovi nejde o hledání pravdy (či společensky nejpřijatelnějšího řešení), ale spíše o prosazení určitého parciálního zájmu. Usvědčuje se právě eristickyX) vedenou diskuzí.XX) Stěží tedy může být nestranným arbitrem sporu mezi zastánci a odpůrci vzniku vysokoškolského ústavu CATRIN, jímž by však ve své vrcholné pozici na UP být měl. Zda si to pan rektor neuvědomuje, a proto koná, jak koná, anebo si to uvědomuje, a přesto tak koná, je těžko stanovit. Ať tak či tak, lze to vnímat jako velký problém, protože rektor stojí v čele velké státní instituce, má velké rozhodovací pravomoci a také tomu odpovídající velkou odpovědnost. V tomto kontextu pak lze dobře rozumět volání některých kolegů po jeho abdikaci, byť byl demokraticky zvolen.
X)Také na zdrcující kritiku vlastních názorů lze odpovědět „popperovsky“, jak to dokládá tato příhoda v níž figuruje přímo K. R. Popper: Popper neprožíval lehké chvíle, když byl Pavlem Tichým poprvé veřejně konfrontován ohledně svého konceptu verisimilitude, tj. termínu, který označoval přibližování teorií pravdě. Dle Oppyho popisu zakončil Tichý svůj zdrcující projev následujícími slovy: „Soudím tedy, že Popperova definice je bezcenná.“ Následovala dlouhá pauza, kdy všichni čekali na odpověď notoricky temperamentního Poppera. Když však přišla, byla nečekaně mírná:„Nesouhlasím s jediným slovem předneseného textu – tím posledním. Neboť žádná definice, která vyvolá takto zničující kritiku, nemůže být označena za bezcennou.“
XX)Lze snad namítnout, že zde není podobným způsobem analyzován text kolegy Fürsta, na který pan rektor reagoval. Neplyne z toho, že by tento text byl příkladem „popperovsky“ vedené diskuze. Fürstův text je však pro závěr předkládané analýzy irelevantní jelikož dr. Fürst nemá na UP postavení a rozhodovací pravomoci jaké má pan rektor Miller (navíc se vzdal svých senátorských pravomocí).