/DALIBOR ŠTYS/
Jsem upřímně přesvědčen, že tímto příspěvkem ztratím veškeré sympatie tech, kteří si doposud mysleli, že stojím na jejich straně. Ale, řečeno s kolegou Lutherem, „Hier stehe ich. Ich kann nicht anders.“ Ve svém starším článku jsem rozebíral vývoj způsobu udělování profesorských titulů v českých zemích a spolu s tím vývoj řízení univerzit. Zjednodušeně řečeno, rakouský císař, Masaryk a Beneš mohli profesora jmenovat i když byl schválen jen 2/5 menšinou profesorů. Ostatně vice-méně proti převažující vůli akademické obce se stal profesorem i sám Masaryk. Cílem bylo chránit skutečné odborníky před zvůlí vnitroakademické demokracie. Masaryk tohoto práva využil například při jmenování Hanse Kelsena, hlavního tvůrce moderní rakouské ústavy, profesorem pražské německé univerzity, kde pak působil 1936-1938.
Univerzitu tedy vedli profesoři s trvalou smlouvou se státem, a ne nějaké senáty s polovičním zastoupením studentů a z druhé poloviny všemi akademickými pracovníky. Takovým profesorům se to hlasovalo v souladu se svědomím a bez ohledu na kamarádství. Přesto zákon předpokládal, že demokratické mechanismy uvnitř univerzity mohou selhat. Lépe to nezformuluji, tak kopíruji od sebe: „Současné postavení vysokoškolských profesorů je více než nedůstojné. Za 100 let od roku 1919, kdy to byli přední zaměstnanci státu s plnou akademickou svobodou, na něž pamatoval samostatný zákon, se v roce 2016 dostali do pozice směšných figurek, které celý život usilují, aby jim prezident republiky potřásl rukou. A on navíc často nepřijde, a tak se mohou hřát jen pohledem na jeho podpis.“
Bez této nezávislé garance akademické svobody svých předních individualit univerzity samozřejmě degenerují. Byl jsem na Vídeňském Complexity hubu (více-méně součást Medizinische Universität Wien) když byl poprvé zvolen prezidentem Alexander van der Bellen (volby se pak opakovaly). Všichni manifestačně vstali a tleskali, nikoho ani nenapadlo, že by v sále mohl legitimně sedět nějaký příznivec protikandidáta nebo že tam jsou cizinci kterým je to fuk. Přitom to s druhým kolem rakouských voleb bylo jako s tím nedávným českým: rozumní kandidáti vypadli a zůstali dva nevolitelní[1].
Pan kolega Fellner se při vyvolávání afektu proti rektorovi Millerovi dovolává (přece v akademických kruzích samozřejmého) odporu proti prezidentu Zemanovi http://www.dzurnal.cz/…/2019/12/14/dalsi-vyzva-rektorovi/ . Podobně – a to mne vedlo k napsání tohoto – paní kolegyně Fialová (zde) jako samozřejmě vzorový čin univerzity uvádí udělení medaile panu Bradymu. K dalším uváděným morálním vzorům snad jen vyjádření významného historika a zdejšího přispěvatele Petra Kreuze zde . Je více roztodivných jmenování, kterým měla zabránit sama akademická obec.
Přitom spor univerzit se Zemanem je věcně sporem o (ne)morálce některých profesorů a o tom, zda ji někdo mimo univerzitní orgány má právo posuzovat. Prezidenta Zemana v první fázi vůbec nenapadlo, že by jeho upozornění na absenci morálky některých profesorů vedlo k tak tak jednoznačnému odmítnutí celou akademickou obcí. Vždyť on se celým svým životem cítil být její součástí. Věděl, že se utká, ale tak šílenou reakci sotva čekal. Kauza Brady byla akcí zvenku, která měla zabránit prezidentu Zemanovi v úplném převzetí iniciativy ve své kanceláři. Bohužel k tomu měl jen pana Forejta, který měl mnoho osobních slabin a ty byly využity. Tak mu zůstali Mynář a Nejedlý, pro mne především nekompetentní a tudíž vcelku neškodní. Současný prezident Zeman zůstal jen rezignovanou figurkou, která občas trochu provokuje a kterou využívají politici k zakrytí absence vlastních myšlenek. (Zato má čas si číst, což je jistě snem každého ryzího akademika.) Přesto byl znovu zvolen, neboť všichni skutečně úctyhodní protivníci, kteří se mu mohli reálně postavit, vypadli v prvním kole. V příští prezidentské volbě nás ochraňuj Bůh.
Na čí straně vlastně stojí ti, kdo se v Olomouci dovolávají morálky navzdory svým voleným orgánům? Jak z toho ven, po 30 letech, kdy profesoři jsou v důsledku jmenováni komorou studentů a nejbenevolentnějšími přednášejícími? A když jejich pracovní poměr může být kdykoliv zrušen podle zákoníku práce. Kdo jim pomůže? Navíc, nejsme v tom sami, jinde ve světě je to velmi podobné, nebo jiné, ale ještě s horšími důsledky .
V článku navrhuji:
- Udělme každý rok ne 130 „běžných“ profesorských titulů, ale 10 – v prvních pěti letech třeba 20 – služebních poměrů státních profesorů na základě mezinárodního výběrového řízení. OP VVV na to má vybudované mechanismy z výzvy Excelentní týmy, vycházejí z hodnocení grantů ERC. Těmto profesorům postupně předejme financování, které mají dnes ústavy Akademie věd. V takové výši, aby mohli mít své týmy a skutečně svobodně bádat. Struktura přihlášených, a mezinárodním výběrovým řízením přijatých, bude též indikovat, v jakých oborech se v České republice dělá dobrý výzkum a kde.
- Akademii věd vraťme pozici, kterou by měla mít. Učené instituce a garanta kvality grantové peer review. Na Národní třídě nechť je sídlo všech grantových agentur.
- Běžné, za první republiky mimořádné, profesury, nechme na rozhodování univerzit. Budou si je muset vybírat tak, aby někdo z nich byl do budoucna schopen se stát státním profesorem. Nemít státního profesora na klíčový obor bude ostuda. Běžní profesoři ať se financují z prostředků rozdělovaných proporcionálně ke grantovým prostředkům, které tito „mladí akademici“ budou schopni získat. A z prostředků na výuku. Kdo nebude přijat univerzitou na profesorskou (docentskou, asistentskou) pozici, nebude si moci o grant požádat. Tím se zmenší počet žadatelů a zvýší se férovost soutěží. A především, univerzity – ovšem mnohem kvalitněji vedené – budou konečně moci rozhodovat o svém směřování, nebudou za ně rozhodovat redakční rady časopisů a grantové agentury a ony nebudou mít čas se utápět v náhradních vnitropolitických půtkách.
- Stát bude rozdělovat finance na výuku podle svých politických priorit. Této nepříjemné povinnosti jej nic nezbaví. Může ale udržovat kvalitu pomocí mezinárodního hodnocení uvnitř institucí, jeho metoda je také dobře známa a byla u nás implementována na mnoha infrastrukturách vzniklých v rámci programu VaVpI. Základem jsou mezinárodní vědecké rady, které instituci pravidelně navštěvují, seznamují se s konkrétními výsledky a dávají doporučení.
Bod číslo 1 je samozřejmě v gesci prezidenta republiky. Stejně jako, například, jmenování soudců, kterým všichni důvěřujeme. Nebo ani těm nedůvěřujeme? Přece vědci by měli být ještě svobodnější ve svém rozhodování než soudci, nebo ne?
Vše nejlepší do roku 2020 přeje veřejný nepřítel a multifraktalista Dalibor Štys
Ilustrační foto: Vědecká metodika Laboratoře experimentálních komplexních systémů pro rok 2020. Vedoucím laboratoře je prof. Dalibor Štys
[1] Jiří Drahoš je téměř jistě horší variantou rektora Millera, protože za léta, kdy byl ve funkci, musí mít na svědomí několik akcí typu CIST/CATRINA. Jinak by ve funkcích od roku 1992 až do roku 2017 sotva vydržel. Proto pro mne nebyl volitelný.