/ZDENĚK HRADIL/
O tom, co se děje na naší univerzitě, toho bylo řečeno už tolik, že se v podstatě nedá dodat nic moc nového. A v tom je také problém. Pokud by se mlčelo, vedení by mělo naprosto volné ruce pro svá rozhodovaní. Stejné to ale bude i v případě naprosto chaotické diskuze, kdy „každý něco říká“ a na každý argument je protiargument, jak to dobře známe z politiky. Proto raději méně, ale zato pravdu.
Poučme se z příkladu největšího podvodu v dějinách moderní fyziky před dvaceti lety, který je spojený se jménem Jana Hendrika Schöna (JHS). Pěkný rozbor lze najít např. v článku E.S. Reicha, The rise and fall of a physics fraudster, Phys. World, 24 (2009) nebo na Wikipedii. Volně převyprávěno, JHS byla vycházející hvězda na poli materiálové fyziky a nanotechnologií. PhD získal na Univerzitě v Kostnici v Německu (1997) a od roku 1998 začal pracovat v Bellových laboratořích v USA. Jeho výzkum se týkal vytvoření tranzistoru na molekulární úrovní a organické bázi. Ve svých zhruba 30 letech publikoval spolu se spoluautory neuvěřitelný počet publikací typu Science a Nature ročně (např. jen v roce 2000 5x Science, 3x Nature, dohromady 18!), o ostatních publikacích ani nemluvě. První podezření, že něco není v pořádku, vzniklo údajně v okamžiku, kdy dvě vědkyně ze stejné instituce, Julia Hsu a Lynn Loo pracovaly na patentové přihlášce týkající se litografie na organických materiálech, měly popsat současný stav poznání a zjistily, že dva obrázky v různých publikacích JHS byly identické včetně šumu. Následně prof. Lydia Sohn z Californské univerzity zjistila, že jiné dva publikované experimenty provedené při různých teplotách vykazují identický šum. JHS poskytl vysvětlení, že omylem zaslal stejný obrázek dvakrát. Manažeři Bellových laboratoří ustanovili vyšetřovací panel vedený profesorem M. Beasleyem se Stanfordu. Ten mimo jiné zjistil, že nebyly vedeny laboratorní deníky a surová (raw) data byla vymazána „z důvodu nedostatku místa na harddisku“. Zpráva zveřejněna 25.9. 2002 jednoznačně konstatovala, že došlo k podvodu a instituce z toho vyvodila důsledky. Mnohé další zajímavé peripetie jsou popsané v literatuře a týkají se např. role spoluautorů nebo toho, jak bylo vůbec možné, že jediná osoba přesvědčila manažery špičkové americké vědecké instituce, aby kryli vyfabrikované vědecké výsledky.
Srovnání s naší univerzitou je poněkud tristní. Rozpočet UP je podle mého odhadu o 3 řády nižší než rozpočet Bellových laboratoří, tomu možná odpovídají i naše výsledky (Nat. Comm je na 3. příčce pod publikacemi typu Nature), o jiných výsledcích ani nemluvě. To ale není podstatné. Zatímco kauza JHS se uzavřela v okamžiku, kdy došlo ke zjištění, že žádná naměřená data neexistují, na UP tím všechny kauzy vlastně teprve začínají a na toto téma vedou zástupné diskuze často odborníci na humanitní vědy a poslední dobou i málo kvalifikovaní novináři. Přírodní vědy v tomto ohledu ovšem nejsou vůbec benevolentní. Pokud někdo není schopen či ochoten poskytnout experimentální data, nemá nikdo důvod věřit jeho výsledkům. Naprosto nepochopitelné pak je, pokud univerzita zaměstná i tak už vytížené právní oddělení sepsáním traktátu o 30 + bodech, proč data nevydávat vůbec.
Pokud pojmenujeme věci pravým jménem, tak za tento stav je zodpovědné vedení univerzity. Nejen to současné ale i ta předcházející, kdy vznikly podmínky, aby se první kostlivci do skříně dostali, když se na ně při úklidu nepřišlo nebo když se nic nedělo, až nakonec ze skříně vypadli. Od voleného vedení bychom měli očekávat naprosto racionální kroky prosté osobních sympatií či antipatií, protože za jejich špatná rozhodnutí poneseme důsledky my všichni, nikoliv vedení samotné. K problémům dochází evidentně i na daleko prestižnějších pracovištích, než je to naše, viz kauza JHS. Zásadní rozdíl je ale v tom, že naše univerzita neměla a nemá přes všechny proklamace dobře nastavená pravidla, jak takové situace efektivně řešit. Správný by byl následující postup: pokud je zde publikace v dost prestižním časopise jako je např. Nat. Commun., kde publikační náklady jsou řádově 100 tis. Kč, vzniknou kolem ní pochyby, a nejsou k dispozici žádná raw data, mělo by být jen otázkou pravidel, kdo požádá o stažení.
V diskuzích občas zaznívá argument o „účelovosti“ jednání s jistým hanlivým podtextem. To ale v racionální argumentaci nemá žádný význam, pokud se věci staly a ví se o tom. Dovolil bych si také několik osobních poznámek. Kolegovi T. Opatrnému se v diskuzích často vyčítá, že se zajímá o věci, o které by nemusel, je ochoten věnovat energii a čas proniknutí do problému a je urputný při argumentaci. Na tom něco je, nám co jej známe, to ale nevadí, naopak s tím počítáme a máme jej proto rádi. Univerzita z toho může také profitovat, protože – aniž jej o to kdokoliv žádal -, vykonal práci, kterou by jinak musel dělat panel, a jeho výsledky jsou dobře verifikovatelné. Podobně mám stále dobré mínění i o kolegovi J. Tučkovi. Znám jej od doby, kdy byl chytrý a pracovitý student a tento názor jsem nezměnil. Nevidím důvod, proč by měl opouštět akademickou půdu. Kolektivní práce vždy odráží pravidla, která panují v celém kolektivu, a za ty jediný člen týmu těžko může nést plnou odpovědnost, zvláště pak když popis jednotlivých činností je u lepších publikací vždy pečlivě rozepsán…
Všechny diskuze za poslední více než rok jsou výsledkem snahy o zřízení VŠ ústavu CATRIN. Já osobně si myslím, že tento projekt už nemá smysl ani pro vědecké kolektivy samotné, zvláště pak pokud u jednoho z nich dojde ke stažení dvou publikací, a to za dosti dramatických okolností. Nechci být zbytečně paranoidní, ale myslím, že akademická veřejnost nás bedlivě sleduje a využije naši zjevnou slabost. Mít relativně bohatý ústav na zchudlé univerzitě bez funkčních pravidel je to poslední, co bychom si mohli přát, to by opravdu byla cesta divokým Kurdistánem v duchu Karla Maye.