/TOMÁŠ OPATRNÝ/
Proslýchá se, že rektorova Etická komise je nyní zahlcena podněty podávanými pracovníky center. Bylo by divné, kdyby alespoň jeden podnět nemířil na mě.
V půli prosince si mě pan rektor pozval na setkání a předal mi podání podepsané 18 signatáři . Prý by ale byl raději, kdyby to komisi předávat nemusel: „zkuste se domluvit“, pravil a dal mi termín do 14. ledna.
Zkusil jsem. Začal jsem psát jednotlivým signatářům. „Vážený pane kolego, pan rektor mi včera předal Vaše podání na mou osobu k Etické komisi. Vyslovil přitom přání, abych se se signatáři toho podání sešel, a abychom si tu věc zkusili vyříkat. Nevím, zda se mi to povede se všemi, ale protože jste mezi prvními signatáři toho podání, patříte k prvním, na koho se takto obracím. Pokusím se přizpůsobit Vašim možnostem – bylo by možné se tedy v nejbližších dnech sejít?“ Odpovědi byly – pokud vůbec nějaké – spíše vyhýbavé a upřednostňující kolektivní setkání, např: „Dear colleague, I reply to you in English since I cannot really write in Czech. However, I could fully understand the content of your message. In general I have nothing against a meeting to discuss the topic, however, time might be an issue since I will leave to my country for the Christmas break in a few days and before that I am quite busy. Moreover, since I suppose that other colleagues in the list have received or will receive a similar invitation from you, I personally reckon that it would be more proper to organize a collective meeting with you, in a date and way convenient for all people involved.“
I od ostatních to zaznívalo: chceme si povídat, ale jen kolektivně.
Jednání se nakonec podařilo zorganizovat pod patronací předsedy senátu UP ve velké zasedací místnosti rektorátu. Z celkového počtu 18 signatářů tam dorazili čtyři, plus jeden zástupce kolegy, který se omluvil z důvodu narození dítěte, ale chtěl tam mít svého člověka. Z habilitovaných signatářů (podepsali to 4 profesoři a jeden docent) si čas neudělal nikdo. Povídání bylo poklidné, byť poněkud mimoběžné. Já se snažil vysvětlit, proč své výpočty považuji za pádnou indicii o manipulaci s daty. Kolegové mi zase vysvětlovali svou nelibost nad tím, že mé články vyznívají, jako by se u nich v centru švindlovalo.
Z těch mnoha hříchů, které mi vyčetli, mě zejména zaujal bossing a stalking. Jak jsem se mohl dopustit bossingu, když nemám žádné podřízené? Sdělili mi, že kolega Navařík považoval předsedu akademického senátu za svého nadřízeného a mé e-mailové dotazy během víkendu ho obtěžovaly. A čím se dopouštím stalkingu? Odpověď: svými komentáři na UP Reflexi.
Pana rektora jsem o výsledku dvouhodinové schůzky informoval. O pár týdnů později jsem dostal vyrozumění, že podnět bude předán Etické komisi – spolu s doplněním. V něm najdete podrobnosti o mých proviněních, včetně popisu, jakým způsobem se dopouštím nedovolené diskriminace.