/ZUZANA KRÁTKÁ/
Jsem absolventka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, která z více důvodů dala po získání Ph.D. nakonec přednost zaměstnání v klinických laboratořích před výzkumnými ústavy. Můj odborný život tak není závislý na deadlinech grantů nebo na úspěchu či neúspěchu mých publikací. Má současná specializace mi naštěstí umožnuje věnovat se i nadále výzkumu a výuce. Díky tomu mám poměrně přesné povědomí o tom, co se děje ve vědecko-vysokoškolské obci v Praze a mimo „Karlovku“.
Spory, které se v Olomouci odehrávají, sleduji už dlouho. Mezi jejich aktéry jsou lidé, které považuji za skvělé vědce, výborné učitele a některé z nich za své přátele. Mám je ale na různých stranách či spíše zákoutích oné barikády. Schválně píši na různých, ne na obou. I když se navenek zdá, že je to boj dvoustranný, zapomíná se, že jsou mezi aktéry sporu i ti stojící někdy blíž, jindy dál od hlavních účinkujících. Spory sice začaly na Hané, ale šíří se. A my Pražáci už v tom lítáme taky. Z pohledu vnějšího, porůznu zasvěceného, se domnívám, že bohužel k dohodě máte stále daleko.
Líbil se mi článek Tomáše Fürsta „Politika či apokalypsa?“. Z něj snad jednoznačně vyplynulo, proč je nezbytné vypořádat se nejprve s problémem podezření z falšování dat, než se posunete v jednání o životě CATRIN. Je to jasný vzkaz s jasným cílem – domluvme se na tom, že naše publikace musejí být sepsány na reálném základu a nesmí se podvádět.
Naměřená (= zdrojová) data jsou něco jako rodinné stříbro. Je tedy velmi podstatné je chránit a mít jasný přehled o tom, jak vznikla a kde jsou uložená. V případě některých publikací jedné pracovní skupiny RCPTM se vede spor o to, zda existují a zda má či nemá ta která ze stran nárok na jejich kontrolu. Nabízím svůj pohled na řešení podobných problémů.
V akreditovaných klinických laboratořích podstupujeme takřka každý rok odborné audity (např. audity Českého institutu pro akreditaci či Státního ústavu pro kontrolu léčiv), které kontrolují mimo jiné správné nakládání s daty. Základní součástí auditů je hra, kterou můžeme nazvat jako „Najdi“. Auditor je šťoura. Požaduje předvedení konkrétních souborů měření ke konkrétnímu pacientovi a nečeká na informace týdny. Chce je v řádu minut. Stačilo mi absolvovat jeden drsnější audit na to, abych pochopila, že správně nastavený systém archivace dat je podmínkou toho, že mne auditoři svými otázkami nepřekvapí. Nastavit pravidla archivace a vyžadovat jejich dodržování po svých podřízených je jednodušší, než když musíte při auditu kličkovat a dohledávat něco, co buď už neexistuje, nebo ani nikdy neexistovalo. Pravidelně archivovaná data sama od sebe nezmizí. Odpověď „nemáme“ rovná se průšvihu. Výrazná pokárání od nadřízených by byla jen ta lepší varianta. V některých případech (třeba pokud by došlo k průšvihu při mezinárodních auditech u klinických studií) bych riskovala, že přijdu o místo. Platí, že pochybení, kterého bychom se při auditu dopustili, vyvolá automaticky nedůvěru kontrolních orgánů. V každém případě by nás ale při tzv. neshodě čekalo něco, co nikdo z nás nemá rád – velké papírování. Bylo by provedeno šetření s cílem zjistit příčinu naší neschopnosti dohledat požadované dokumenty. Poté bychom řešili, jak předejít opakování takové chyby. Opakovaná chyba je průšvih na druhou.
Nejde jen o hru „Najdi“. Neméně důležitá je i hra „Chraň“. Při auditu probíhá kontrola archivačního systému z hlediska zajištění ochrany dat před lidmi, kteří by mohli soubory zneužít, upravit či odstranit. K datům má mít přístup jen skupina oprávněných uživatelů. Nikdo další se na úložišti pohybovat nesmí. Nestačí tento systém nastavit, ale je nutná i jeho pravidelná kontrola (hra „Prověřuj“). S časovým odstupem několika měsíců od zavedení systému proto vždy probíhá interní audit ověřující, zda zavedená opatření fungují.
Tuto zkušenost s audity mám ze tří imunologických laboratoří – státních i soukromých – a zejména z významné české firmy vyrábějící vakcíny pro klinické studie. Tedy (nejen) pro mne je audit normální kontrolní nástroj, nikoliv šikana.
Na současnou, velmi vyhrocenou polemiku kol zpětného prověřování sporných dat mám vlastní názor. Připouštím, že do značné míry určený mojí osobní znalostí některých jejích aktérů. Mediální souboj vnímám jako velkou snůškou emocí, které jsou nyní již zcela bez užitku. Obnovení důvěry bude dlouhodobý proces. Navrhuji zvážit řešení současné situace pomocí oficiálního externího auditu. Byla-li data změřena, pak budou datové soubory uložené na očekávaných místech (serverech či úložištích přístrojů). Byla-li data následně počítačově zpracována, musí být někdo z pracoviště schopen ukázat postup úprav a vznik obrázků použitých v publikacích. Zapotí se ten, kdo data a) nenajde, protože neví, kde je hledat, b) kdo je nestandardně upravil či přemaloval a c) kdo je nikdy nezměřil. Audit může být akce na pár hodin či dní, pokud je vše na pracovišti správně nastaveno. A uzavře spor.
Předpokládám námitku, že RCPTM přece není akreditované pracoviště. Že drobné chyby či nepřesnosti oněch publikovaných výsledků nemohou mít fatální praktický dopad jako je tomu v medicíně. Že chybná data a omyly k vědě prostě patří – inu je to re-search. Ale ladí takový pohled s názvem „excelentní vědecké centrum“?
Precizně nastavený systém archivace dat představuje po mém soudu řešení nejen pro tento spor, ale také pro všechny vaše budoucí aktivity publikační či patentové. Upřímně řečeno, na začátku 21. století by vědecká centra neměla škobrtat za obyčejnými klinickými laboratořemi. Spíš by nám měla jít příkladem.