/MAREK PETŘIVALSKÝ/
Motto:
„Ta devastace vztahů mezi značnou části Holice a mateřskou přírodovědeckou fakultou nabyla takové míry, že se obávám, že ten hrnec, který byl rozbit, už slepit nejde …“.
(Rektor UP na setkání s akademickou obcí PřF dne 9. prosince 2019)
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, čtvero mořmi a nespočítaně operačními programy, rozkládalo se pohádkové království Země univerzitní. Na rozdíl od mnoha zemí blízkých i vzdálených, ve kterých lid trpěl pod přísnými krutovládci, se lidem v Zemi univerzitní žilo šťastně a spokojeně, neb zemi vládl moudrý a neskonale dobrotivý král Zímoslav. Prostí lidé svobodně mohli po dobře vykonané práci zpívat a tančit a skládat oslavné básně na počest krále i urozených členů jeho dvora. Více než vydávání moudrých dekretů si však král Zímoslav užíval vyjížděk se svojí družinou na spanilé jízdy mezi náplavkami císařského města Práglu až po divoké pláně země Ropistánu, kde se těšil obzvláštní oblibě zdejších kmenových náčelníků poté, co královi vyslanci jejich bojovníky naučili číst návody k nejnovějším modelům lukostřílů země-vzduch. Po dobu svých dlouhotrvajících výprav král pověřil panováním ve své zemi tři neméně moudré rádce a dobrotivé místokrále Hajdíka Chytrého, Frajbíka Chytřejšího a Boříka Nejcitovanějšího. Ti si celou zemi, s vyjímkou několika bezvýznamných provincií v pohraničních vysočinách Filosofie, Pedagogiky a Tělovýchovy, rozdělili na tři velká místokrálovství, ve kterých svorně a moudře panovali prostému lidu tak, aby nikomu nic nechybělo, ale také nic nepřebývalo, pamětlivi moudré zkušenosti předků, že příliš dobré bydlo kazí prostému lidu charakter.
Jak už to však i v pohádkových zemích bývá, nic dobrého a krásného netrvá věčně. Poté, co Zímoslav neštastně opomněl při oslavách Slunovratu pozvat na svůj punčový večírek čarodějnou vílu Dehonestaci, rozhodla se zlá čarodějka pomstít na tom, co dobrotivý vladař ze srdce nejvíce miloval – prostém lidu jeho Země univerzitní. Víla svými kouzly probudila temné síly spící v hlubinách Frajbíkova místokrálovství, které do srdcí lidu začaly zasívat neřesti Závisti, Záště a Zloby. Lid počal naslouchati našeptávačům ovládaným Dehonestací v čele s bývalým guvernérem Krejčíkem, zneuznaným alchymistou Kemrem a vládychtivým zemanem Skřivanem z Topolova. Ti potajmu snovali ďábelský plán, jak uzmout Frajbíkovi moc u příležitosti jeho tradiční znovukorunovace místokrálem. Před začátkem ceremonie lstí odlákali Frajbíka na exkurzi k sádce červených kapříků zřízené na jeho počest v místním parku, a na trůn místokrále usadili nic netušícího sedláka Kubatu, který zrovna šel kolem na trh pro nové vidle. Marné bylo Frajbíkovo dovolávání se všech dobrých skutků, kterými se zasloužil o rozkvět a blahobyt místokrálovství. Srdce prosťáčka Kubaty, kterému rychle zachutnala místokrálovská moc a sláva, zcela ovládla síla Dehonestace. Kubata zaměnil svou vytahanou sedláckou kutnu za bohatě zdobený šat a nic nedbaje dobře míněných rad krále Zímoslava začal na místokrálovském zámku otvírat jednu zakázanou komnatu za druhou. Když došel k poslední komnatě třinácté, nezastavil ho ani výstražný nápis v zapomenutém jazyce trpaslíků: „Platy a odměny vedoucích pracovníků – jedovaté a výbušné!“. Otevření třinácté komnaty dovršilo devastující ovládnutí celého kraje silami Dehonestace – soused začal závidět sousedovi, bratr bratrovi, ženy mužům a prosťáčci urozeným.
Dobrotivému králi Zímoslavovi zakrátko došla trpělivost, neb již nemohl déle snášet útisk svého lidu Dehonestací, a svolal na tajnou schůzku do nejvyšší věže královského hradu své milé rádce. „Pánové, říkám to nerad, ale budeme s tím muset něco okamžitě a střelhbitě udělat!“, pravil Zímoslav. „Mohu potvrdit, že účinky Kubatova panování s podporou Dehonestace jsou opravdu devastující. O mně například šíří nestoudnou pomluvu, že jsem oblíbeného papouška mé bývalé pobočnice paní Tajemné naučil říkat „A vítězem výběrového řízení na dostavbu paláce se stává …“, přitakal sesazený místokrál Frejbík. „Temné síly Kubatova Mordoru pronikají až do našich končin“, přidal se Hajdík. „Právě včera přišel na audienci vrchní ranhojič královské nemocnice s neslýchaným návrhem, abychom si zlaťáky zasílané císařským úřadem pro zdraví všech dělili na dvě stejné hromádky.“. „Vaše starosti bych chtěl mít“, oponoval rozhořčený Bořík Nejcitovanější. „Kubatovy temné dehonestující síly z mého posledního opevněného sídla vyštvaly indického mága, který uměl jedním mávnutím kouzelného proutku přeměnit hlínu na supermagnetickou saracénskou ocel, druhým mávnutím vygenerovat tisíc Mössbauerovských spekter, na kterých neodhalil chybějící šum ani ten nejOpatrnější šťoural, a třetím mávnutím vše odeslat korespondenční formou s mojí pečetí do spřátelené země Přírodních komunikací“.
Bořík ostatním také vylíčil smutné příběhy všech statečných ochránců prostého lidu, kteří neuspěli v souboji s dehonestující silou Kubatovy družiny. Železný Dědek z Farmakogeddonu, urozený pán Breberka, a mnozí další excelentní rytíři museli sklonit hlavu, když se jejich kopí a meče roztříštily o magické štíty služebníků Dehonestace. Těžko bylo věřit i tomu, že nejchrabřejší člen Boříkovy družiny, udatný rytíř Blablařík, který uměl fitovat a přitom nic nefixovat, prokládat křivky a přitom nic nemalovat, a nelhat a přitom říkat nepravdu, v souboji se záludnou Dehonestací také neuspěl. Nepomohly ani jeho tajné znalosti kouzelných zaříkávadel a magických počtů, kterými dle pověstí při středostavovské rebelii v městě Pepřově vzbouřence zmátl natolik, že si nakonec sami odhlasovali robotu na panském zdarma i o víkendech.
Král pozorně vyslechl nářky svých rádců, hluboce se zamyslel a pak pravil: „Situace je vážná, nikoliv však zoufalá. Kromě morálního rozvratu části naší země mne, jak jistě chápete, znepokojuje slábnoucí příliv zlaťáků do královské pokladnice. Eticky devastovaný lid odmítá platit daně, štědrost našich vlámských přátel z Bruselu má své meze a další zlaté žíly v údolí Projektových fiší se zatím nepodařilo objevit. Nerad bych se dostal do finanční situace, kdy bych musel na cestách do Ropistánu přesedat v Cařihradu na velbloudy 2. třídy.“. Zatímco rádci společně mudrovali, ozval se od dveří komnaty nezvyklý ruch. Po chvíli strážci králi ohlásili, že se u něj dožadují audience obyvatelé Kamenné Lhoty, které nechal včetně dětí a starců dráb Křovíček zbičovat jako trest za zpupné a vytrvalé odmítání přejmenovat jejich vesnici na jeho počest na Biokamennou Křovíčkovu Lhotu. Král vyslal svého všehoschopného korunního prince Černíka, zvaného Mírotvorce, aby spor smírně vyřešil. Po chvíli ruch ustal a navrátivší se Černík králi hrdě hlásil: „Vykonáno jest, Vaše Veličenstvo. Vesničanům jsem slíbil volné vstupenky na filmový festival o Zemi univerzitní, kde zítra znamená již včera. Křovíčkovi zase za každé podané trestní oznámení ke královské stolici deset zlaťáků a uznání jako aplikovaný výstup do publikačního archívu. „Vidíte“, řekl Zímoslav, „láska a pravda vždy nakonec zvítězí nad lží a nenávistí. Teď jen musíme najít účinnou zbraň proti té příšerné Dehonestaci.“.
V tu chvíli však královští poslové přinesli další znepokojivé zprávy – do Dehonestací těžce zkoušeného kraje vtrhly hordy služebníků jejích sester Bossice a Šikanovice. Všichni dobří a slušní lidé, kteří nestačili zavčas utéct pod ochranná odborářská křídla královského sídla, byli vydáni napospas tlupám loupeživé chátry, které se vynořily z podzemních úkrytů zvaných kátedry. Smutný byl pohled na doutnající trosky vyrabovaných kdysi excelentních paláců místokrálovství, ze kterých stoupal kouř viditelný daleko za hranicemi zdevastovaného kraje. Ba co více, zlomocná Dehonestace stále nabývala na síle a svými temnými prsty začínala stále více pronikati i do okolních částí Země univerzitní.
Král propustil své rádce a odebral se k odpočinku do své komnaty, kde však dlouho nemohl klidným spánkem usnout. Když v pozdních nočních hodinách konečně zaspal, zjevil se mu ve snu patron královského města Svatý Íčko se slovy „Neber úplatky, nebo se z toho zblázníš!“. Děsivý sen krále probudil, ale po chvíli opět usnul a tentokráte ve snu spatřil čtvero emeritních archandělů vedených Svatým Jeřábem, jak mlčky nesou v průvodu smuteční věnce zdobené nápisy „Nikdy nezapomeneme“. Snem vyděšený Zímoslav se opět probudil, aby za krátko znaven usnul potřetí. Tu jeho komnatu zalilo jasné světlo a králi se zjevil patron vší zemské excelence Svatý Bureš vznášející se na létajícím čapím hnízdě, a zvučným hlasem promluvil: „Zapomeň na pseudohumanistické přežitky svých slabošských předchůdců! Dehonestaci nepřemůžeš mečem ani ohněm – vyhledej pomoc dobré víly Katrin a použij mé excelentní koblihy!“.
Na druhý den král vyjel v doprovodu svých rádců do posvátného háje, kde přebývala dobrá a excelentní víla Katrin, s prosbou o radu a pomoc. Katrin, která měla s nevlastní sestrou Dehonestací nevyřízené účty z dob mládí, se zamyslela a pak králi poradila: „Na stále sílící Dehonestaci živenou pokročilým stavem devastace Tvého království již obyčejné Burešovy koblihy nestačí – musíš použít koblihy posypané excelentním nanopráškovým biocukrem. Vše ostatní už nechej na mně!“. Král tedy poručil Boříkovi a Frajdíkovi, ať do rána zajistí dle tajné receptury Katrin dostatečné zásoby nanopráškového biocukru. Za úsvitu nechal největší královský vůz vrchovatě obložit koblihami bohatě posypanými magickým nanopráškem. Pak se král vydal na cestu bos v bílém rouchu kajícníka a v doprovodu královské stráže táhnoucí naložený vůz. U vstupní brány do zdevastovaného místokrálovství jej čekala barikáda mohutných kmenů z vykáceného lesa Etických kodexů a na hradbách Dehonestací zaslepení Kubatovi žoldáci s vlajkami s buřičskými nápisy „Posvátné Píky si mazat nenecháme“ a „Bez Etické komise na věčné časy“. Král k nim promluvil: „Přicházím v míru a odvolávám, co jsem provolal. Mohu vás ujistit, že všechna vina za na vás páchaných příkořích padá na mé dvorní písaře, kteří udání a rozsudky svévolně sepisovali bez mého vědomí ve svém volném čase. Pro výstrahu jsem je exemplárně potrestal odejmutím všech úřednických benefitů na dobu mírně neurčitou.“. Poté dodal: „Na důkaz mé pokory a smíru zde přijměte sladké dary mých pekařů“, a odešel zpět do svého hradu.
Kubatovi přisluhovači ovládaní Dehonestací neprohlédli královu lest a po setmění vůz s koblihami vtáhli za hradební brány, kde již čekaly vyhládlé zástupy lidu zdevastované země, kteří se s chutí vrhli na voňavé koblihy. V tu chvíli se zpod hromady koblih vynořila ukrytá Katrin, která mocnými pohyby svého pláště rozprášila excelentní nanobiocukr široko daleko po celém místrokrálovství. Kouzelná moc koblih Sv. Bureše znásobená magickou mocí nanopráškového biocukru konala pravé divy – s každým nanokrystalkem cukru pozbývala Dehonestace své čarovné moci a půdy pod nohama. Prostým i urozeným lidem postiženým Dehonestací snímala klapky z očí a shazovala okovy z rukou. Když naznal bezvýchodnost svého odporu, Kubata ze země uprchl i se zbytky své družiny. Naposledy byl snad spatřen při neúspěšném pokusu vyvolat rebelii v sousední zemi královny Biofyziky.
Do země pomocí Katrin osvobozené od temných sil Dehonestace, Bossice a Šikanovice pak vítězně vjel král se svými rádci a družinou. Nadšené davy obyvatel vítaly své osvoboditele se zpěvem oslavné písně na text „Věříme v jednu jedinou a pravou Boříkovu spektroskopii“. Vděční poddaní na počest návratu oblíbeného místrokrále Frajbíka obnovovali sakurové aleje a na místech svých políček uhrabovali zenové zahrádky. Přemožená Dehonestace byla navždy uvězněna ve sklepení královského hradu, přikována nerozbitnými okovy z ryzího supermagnetického železa s nepatrnou příměsí šťavelanu.
A tak od té doby v Zemi univerzitní všichni opět žili šťastně a spokojeně, a jestli ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes a excelentní duch dobré víly Katrin se stále vznáší nad místními pod-vodami.
Pro poučení pokolení nynějších i budoucích z ústní lidové slovesnosti pamětníků na pomezí Ropistánu a Absurdistánu zapsal a převyprávěl ve stínu sochy bájného krále Zímoslava Marnoslav z Petřvaldu
PS Kam zmizela královská Uhlíková stopa, kdo se odváží postavit Bratrstvu kočičí pracky a kdy přijedou Blaničtí rytíři? Pokračování příště …