/JIŘÍ FIALA/
Letošní jaro bezpochyby vstoupí do historie olomoucké univerzity jakožto jaro pandemické, jež přimělo její akademické orgány k přerušení veškeré výuky na tomto vysokém učení, aniž by bylo možno předem odhadnout, kdy bude výuka obnovena. Stávalo se tak v minulosti nejednou, nikoli však kvůli pandemii – docela postačovala epidemie, ovšem choroby nanejvýš hrůzné, způsobované tyčinkovitou bakterií Yersinia pestis, a to ve třech formách: dýmějový mor (bubonická forma), septický mor a plicní mor (pneumonická forma). Připomeňme v souvislosti s právě vzpomínaným 400. výročím mučednické smrti sv. Jana Sarkandera (* 12. prosince 1576) dne 17. března 1620, že od druhé poloviny roku 1598 do listopadu roku 1601 byly olomoucké jezuitské školy vzhledem k morové nákaze uzavřeny, Jan Sarkander proto dokončil filozofická studia na jezuitské akademii v Praze a studium teologie absolvoval na jezuitské akademii ve Štýrském Hradci.
Morová „contagio“ v Olomouci roku 1715 byla sice poslední, ale natolik závažná, že vysvobození z ní se Olomoučané rozhodli utrvalit dvěma skvostnými barokními skulpturami, na nichž se významně podílela místní kamenická dílna Václava Rendera (1669–1733) – jsou to morový mariánský sloup na Dolním náměstí z roku 1726 a čestný a morový sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí, budovaný v letech 1716–1754.
Jak se tato morová epidemie promítla do života na olomoucké univerzitě? Informuje o tom zprvu latinsky psané diarium (denní záznamy) tehdejšího rektora škol (šestitřídního latinského gymnázia a vysokého učení se dvěma fakultami, filozofickou a teologickou) a koleje Tovaryšstva Ježíšova v Olomouci Phil. Dr. et Th. Dr. Joannese Millera, TJ (1650–1723), význačného historika české provincie řádu Tovaryšstva Ježíšova, jenž zastával rektorský úřad ve dnech 17. 12. 1711 až 24. 2. 1715. První případy onemocnění morem se vyskytly už koncem roku 1713, záznam v rektorském diariu P. Joannese Millera, TJ, ze dne 13. prosince 1713 totiž sděluje: „Měsíční disputace filozofů. Včera zemřel na Kopečku důstojný Otec Arnold, představený hudby, a na mrtvém byl nalezen vřed; krátce předtím tamtéž zemřeli dva diskantisté [chrámoví zpěváci], kteří se ve svém domově v Toveři u Dolan, v níž jsou během týdne mrtví, léčili braním klystýru.“
Koncem července 1714 vypukla morová epidemie, ale Olomouc jí byla na rozdíl od Litovle, Rýmařova a Přerova prozatím ušetřena. Dne 5. ledna 1715 zjistil rektor Miller dotazem u radního Františka Jana Sommera, že v Olomouci zemřeli čtyři lidé, na jejichž tělech se objevily červené a černé skvrny, 14. ledna pak požádal rektora jménem olomoucké městské rady její člen Anton Fessel o konání pobožností ke sv. Pavlíně za odvrácení moru. V následujících dnech nařídila městská rada, že studenti, kteří bydlí v domech, v nichž se objevily případy moru, nesmějí navštěvovat výuku. Zimní počasí zřejmě šíření morové infekce zbrzdilo, a tak mohl radní Fessel 30. ledna 1715 poděkovat rektoru Millerovi za prosebné pobožnosti k patronce města Olomouce a obzvláštní ochránkyni proti moru s tím, že se ve městě již nevyskytují případy úmrtí na morovou nákazu. Jenže mor udeřil v Olomouci novou silou koncem května 1715, kdy již P. Joannes Miller, TJ, pobýval v Brně, neboť 24. února 1715 ukončil své rektorské působení v Olomouci a dne 1. března 1715 se ujal úřadu rektora brněnské koleje a gymnázia Tovaryšstva Ježíšova, jenž zastával do 15. prosince 1718.
Millerovým nástupcem byl dne 24. února 1715 promulgován Phil. Dr. Carolus Franciscus Pfefferkorn z Ottenbachu, TJ (1657–1728 ). Jeho rektorát (ukončený 26. dubna 1718) tedy nezačínal právě šťastně – od března toho roku přibývalo v Olomouci a jejím okolí případů onemocnění morem, a tak v neděli 25. května 1715 bylo ve městě uspořádáno velké prosebné procesí, v němž jezuité nesli ostatky sv. Pavlíny a během něhož byla u provizorních oltářů celebrována řada mší; na Dolním náměstí pak kázal početnému shromáždění obyvatelstva jezuitský páter Ipserius. Dne 27. května 1715 byla na olomouckém jezuitském gymnáziu a univerzitě přerušena výuka a od 6. června 1715 až do 5. února 1716 byla Olomouc uzavřena sanitním kordonem utvořeným jízdními vojáky a regulovanou milicí. Vydržování kordonu přišlo městskou pokladnu na 30 tisíc zlatých, k čemuž se připojily nemalé finanční ztráty způsobené uzávěrou města zdejším řemeslníkům a obchodníkům. Advokát a magistrátní rada v Olomouci a ve Šternberku, jakož i člen moravského zemského výboru Franz Georg Eberl (1753–1837) ve svých Pragmatických dějinách města Olomouce (v překladu Vladimíra Spáčila vydalo nakladatelství DANAL, 1994), mj. píše:
„Z počátku byla uzávěra tak přísná, že obyvatelé museli vytahovat potraviny přes hradby po provaze, později byly k tomu účelu otevřeny brány Hradská a Dolní. Špatně chápaná zbožnost den ode dne zvyšovala úmrtnost, po každém veřejném průvodu, při němž jezuité nosili ostatky sv. Pavlíny, po každé mši, na niž byly předkládány zdravým i nemocným ostatky této světice k líbání, vždy se úmrtnost zdvojnásobila. Mor se rozšiřoval také tím, že nalákáni lácí vzácného prádla či oděvů zemřelých, jež si přivlastnili jejich ošetřovatelé, opovážili se je lidé od nich kupovat. Rada, podle níž je třeba domy infikovaných osob uzavřít, nemocné opatřit ošetřovateli a potravinami, starat se o osobní lékaře a ranhojiče, konat pohřby a majetek nešťastníků spálit, vedla nakonec k tomu – poté, když všechny kláštery byly uzavřeny, nekonala se žádná veřejná mše, nikdo nesměl po zemřelém nic kupovat ani cokoliv vlastnit, nebylo povoleno žádné shromáždění ani v kostele ani na veřejných prostranstvích, také že nikdo se nesměl k druhému přiblížit na méně než čtyři kroky –, že zbytek zdravých přežil.
Očitý svědek ujišťuje, že v tu dobu nebylo ve městě vidět ani jednoho vrabce a že on i jeho blízcí věřili, že se zachrání, jestliže si budou co čtyřiadvacet hodin natírat tělo olejem. Příznakem nemoci byla náhlá ztráta všech sil, chrlení krve a trvalý spánek. Od těch, u nichž se nemoc projevila tzv. morovými hlízami, se nakazili mnozí další.
Jinak v té době byly opuštěny soudy i zpovědnice, nikdo neměl žádného nepřítele, nevládla žádná pýcha a bohatství nemělo žádnou cenu. Během šestatřiceti týdnů prý zemřelo přes čtyři tisíce lidí, spáleno a zničeno bylo šatstva, prádla, domácího nářadí a cennosti za více než 300 tisíc zlatých.“
O tehdejší situaci ve městě svědčí soupis zemřelých na mor v pouhých čtyřech dnech – 4. až 7. října 1715, dochovaný ve fondu Archiv města Olomouce – Zlomky registratur, uloženém ve Státním okresním archivu v Olomouci. Jsou zde uvedeny celkem 44 osoby, podle příznaků jejich smrtelné choroby se vskutku jednalo o hlízový neboli dýmějový mor (pestis bubonica) – jako hlíza či dýměj (lat. bubo) se označovalo zduření lymfatických uzlin. Infikovaní morem umírali „cum bubone (s hlízou, s dýmějí)“, „cum carbunculo (s uhlákem, tj. zánětlivým nádorem)“, „cum petechiis nigris (s černými skvrnami)“, „cum vomitu (s dávením)“ nebo „in febri hectica (v hektické horečce, tj. ráno ochabující a večer se zhoršující)“. Zatímco ve svatomořické farnosti zemřelo v roce 1711 celkem 219 osob, z toho čtyři mladiství a 104 děti, roku 1715 je v matrice zemřelých této farnosti zaznamenáno 488 osob, v tom 39 mladistvých a 97 dětí; roku 1716 se úmrtnost snížila na 188 osob, mezi nimi byli tři mladiství a 74 děti.
Podle záznamu rektora Pfefferkorna v jeho diariu dne 5. června 1715 opustili jezuité Olomouc a po osm měsíců dleli na kolejních a konviktních statcích. Napsal zde latinsky k tomuto datu toto: „Byli jsme od 5. června v exilu kvůli moru postupujícímu ve městě po osm měsíců.“ Neodešli však všichni příslušníci olomoucké koleje Tovaryšstva Ježíšova – ve výše zmíněném soupisu zemřelých je totiž uvedeno, že jezuita Tomáš Khierl zemřel „v koleji v prudké nepřetržité horečce“.
Do Olomouce se jezuité vrátili ještě před oficiálním zrušením sanitního kordonu kolem města dne 8. února 1716, neboť záznamy v rektorském diariu obnovil P. Carolus Franciscus Pfefferkorn z již 4. února 1716. Dne 10. února 1716 započala na olomouckých jezuitských školách výuka; v roce 1718 navštěvovalo tyto školy na 1 500 žáků a studentů. Nezdá se však, že by přestálá „morová rána“, obecně pokládaná za trest boží, vedla k nápravě jejich mravů – např. 8. května 1717 byl v univerzitním auditoriu vyhlášen rozsudek akademického soudu nad studentem Janem Arletem, jenž studenta Libora Krebse vyprokoval „ad gladium (k meči, tj. k souboji)“, a byl Krebsem zraněn tak, že mu hrozila smrt. Jan Arlet byl vyškrtnut z univerzitní matriky a vyhnán z města; Libor Krebs za to, že se nechal vyprovokovat, byl odsouzen „ad publicam disciplinam (k veřejnému trestu – nejspíše tělesnému)“ a musel zaplatit chirurga, jenž ošetřil Arletovo poranění.