/JAN VIČAR/
Jak reagovat na současnou koronavirovou situaci, když podobně jako profesorka Fialová ani já neumím šít? Když jsem sice doktor, avšak nikoli lékař a můj život prostupují pouze nepraktické literární úvahy o tónech a kratochvilné hry s nimi? V impozantním celosvětovém úsilí ochránit nejstarší generaci se pokusím připomenout jednu univerzitní osobnost, jejíž velké životní jubileum na sklonku loňského roku poněkud zapadlo. Osobnost, která vždy uměla, byla užitečná, vyznačovala se vysokou morálkou a dodnes zprostředkovává to, co patří k „moudrosti věků“.
Do povědomí mé generace vstoupil mimořádně disponovaný anglista Jaroslav Macháček (1929) na sklonku Pražského jara a v době následující normalizace, tedy poté co musel odejít z funkce vedoucího Katedry germánské a anglické filologie. Působil pak v letech 1970–1972 jako dozor/služba ve studovně FF UP. My, studenti, jsme věděli, že kromě angličtiny a jiných jazyků má hluboké znalosti také v dalších oborech, takže si téměř se vším ví rady, je ochoten pomoci – a ještě k tomu umí hrát na housle.
Po návratu ze základní vojenské služby jsem působil jako asistent na Katedře hudební vědy a výchovy. Doba pokročila a docent Macháček se již nesměl stýkat se studenty vůbec. Aby je prý svými názory nenakazil, pracoval v letech 1974–1990 jako topič ve Fakultní nemocnici UP.
Občas jsem zašel do Studentského klubu, kde to nadále tradičně „žilo“ a kde jsem občas vyslechnul všelijaké „zaručené zvěsti“ a pikantérie. Například tu, jak přijela na Univerzitu Palackého delegace vysokoškolských pedagogů z Oxfordu a někdo je zavedl také do kotelny Fakultní nemocnice. Když britští akademici viděli, že příslušný pracovník má kolem sebe rozloženy papíry s překlady lékařských studií do angličtiny, zeptali se ho, co (zde) dělá. Temperamentní kotelník Jarda (žák Ivana Poldaufa) spustil slovní vodopád v několika dialektech včetně londýnského cockney a zároveň kvalifikovaně komentoval příslušné jazykové jevy. Překvapená delegace konstatovala, že do této hloubky nezná jejich jazyk a jeho zákonitosti leckterý britský vysokoškolský profesor angličtiny. Šok pak dovršila ledabylá průvodcova poznámka, že znalost angličtiny je v Olomouci tradičně na poměrně vysoké úrovni a „takto u nás umí anglicky každý topič“.
V Klubu jsem se tehdy od studentů jazykových oborů naučil hrát hru se dvěma kostkami „na Macháčka“. Pokud padla kombinace dvojky a jedničky (tedy 21), znamenalo to „mít Macháčka“, a tedy vyhrát. Nedávno, po více než čtyřiceti letech, hráli tuto hru se shodným názvem a totožnými pravidly v letovisku Akademie múzických umění v Poněšicích děti a vnuci jazzmana Jiřího Stivína. Tito autentičtí Pražané si mlhavě pamatovali, že se hru naučili snad někde na Moravě, a Macháček prý snad byl nějaký zbojník nebo loupežník či co… Rád jsem je o původu hazardní hry v kostky vztahující se k významné osobnosti olomoucké univerzity poučil.
S profesorem Macháčkem jsem se blíže seznámil až v roce 1991 na Brown University, Providence, Rhode Island, na studijním programu IREX. Mezi šedesáti účastníky pocházejícími ze všech států střední a východní Evropy bylo i několik Čechoslováků – za Univerzitu Palackého v Olomouci prorektor Macháček a za Akademii múzických umění v Praze (náhradou za prorektora AMU, dirigenta Eduarda Fischera, který na poslední chvíli odřeknul) shodou okolností já. Tehdy dvaašedesátiletý lingvista byl z celé početné skupiny nejen nejstarší a nejvzdělanější, ale pro svůj životní příběh i nejrespektovanější. Po celý studijní měsíc sršel anglickým humorem, měl obrovskou přirozenou autoritu a pronášel moudré sentence i brilantní proslovy. To vyvrcholilo na rozlúčkovém večírku, jenž začal jeho sugestivním poděkováním za všechny přítomné – a spontánně gradoval zpěvem šlágrů Beatles přes po moravský folklor až po Franka Sinatru v režii a provedení „olomouckého dua“ Macháček-Vičar. Postupně se přidávali zpěvem další, až nakonec doyen Macháček řídil několik desítek budoucích generálních ředitelů, špičkových ekonomů, právníků, lékařů, vysokoškolských profesorů i akademických funkcionářů. Ti všichni rozjařeně zpívali, tancovali a veselili se, a já jsem k tomu zběsile mlátil do Steinwaye. I to bylo přijato kladně, ba dokonce mne jedna profesorka z Brown University zapřísahala, abych už dále nepokračoval ve své univerzitní kariéře a šel raději hrát do kterési newyorské hospody, kde mi to hodlala domluvit.
Další den jsme se všichni rozjeli podle svých specializací na různé americké univerzity. Na předchozím večeru jsme si ještě mezi přípitky stihli slíbit, že pokud budeme po USA cestovat, budeme se navštěvovat. Cestovatelské choutky jsem ovšem realizoval pouze já. Když jsem při okružní cestě vlakem z Indiany na několik dní zavítal také do San Franciska a na University of California, kde profesor Macháček pobýval, chtěl jsem přirozeně navštívit představení a koncert sanfranciské opery a filharmonie. Avšak, ouha, měl jsem jen zcela nevhodné turistické oblečení, jedny kraťasy, jedny ošoupané manšestráky, sandály a několik triček. Nakonec jsem však byl za štramáka, kterého pořadatelé posadili do čestné sponzorské lóže. Jaroslav mi totiž půjčil bílou košili, kravatu, své zbrusu nové stříbřité sako a černé kalhoty, které ovšem musela jeho laskavá a zručná manželka trochu povolit. Ještě jednou jí děkuji. Boty povolit bohužel nešly, takže jsem v nich kulhal pouze během přestávek.
S profesorem Jaroslavem Macháčkem se vídám v posledních letech poměrně často. Při setkáních olomoucké Societas cognitorum sedává v čele – po levici svého dávného studenta a v současnosti prezidenta Societas, profesora Josefa Jařaba, zatímco ten další ze zářícího trojhvězdí, profesor Jiří Černý, sedává po Jařabově pravici.
Měl jsem velké štěstí, že jsem se s Jaroslavem Macháčkem v životě setkal. Vždy byl a nadále je obdivuhodný a inspirující! Ve svém životě musel překonat mnohé překážky. Přeji mu a jeho vrstevníkům, ať přežijí ve zdraví i období oné řádící neviditelné potvory. A v další pracovní přestávce naší „home office“ si s manželkou zase zahrajeme „na Macháčka“.