/MAGDALÉNA FARNESI/
Zatímco česká média přetékají hororovými příběhy z druhé strany západní hranice (z Německa), na mém kousku světa panuje ospalý klid. Bydlím ve Findorffu, příjemné čtvrti hned za brémským nádražím. Kdysi sem na člunech přiváželi lidé z okolních mokřadů rašelinu na topení a v úhledných domcích bydleli pracovníci drah. Dnes tu přebývají především rodiny s malými dětmi, důchodci a studenti. Všichni se znají, třikrát týdně popovídají u kafe na trhu, zdraví se při venčení psů, a jakmile se někdy v únoru vyškrábe teplota nad pět nad nulou, sedí spokojeně na zubatém sluníčku před italskou kavárnou a konzumují zmrzlinu, jako by byl červenec.
Když jsem se před šesti lety přistěhovala, vítal mě dům plný dětí volně běhajících po chodbách a pouliční večírky se sousedy. Byli to ti samí sousedé, kteří se občas mihnou za závěsem a sledují, zda mi nikdo nekrade kolo a zda všichni pejskaři sbírají po svých mazlíčcích hromádky. Když jsem šla v prvních týdnech svého pobytu zde na nákup a naprosto samozřejmě chtěla zamknout bytové dveře, dívala se na mě Bea ze čtvrtého patra jako na zjevení. Když mi řekla, že tady se na klíč nezamyká, poklepání na čelo jsem jí s radostí oplatila. Teď už nezamykám ani já. Není proč. Sousedé nikdy nespí a střeží bezpečí mé i mých hmotných statků tak svědomitě, že se jim pravidelně daří vyděsit i zvané hosty.
Prostě si tu spolu tak poklidně žijeme, hlídáme se navzájem, posíláme si tu přebytečnou porci polévky, tam nějakou tu buchtu… „Wir Findorffer sind nun mal so,“ usmívá se pán odvedle v typické placaté čepici.
Ale i na nás padla koronová doba se všemi důsledky. Sedíme tedy v home office, nakupujeme těm samým důchodcům, kteří ještě včera seděli na trhu v družných skupinách u kafíčka a „čínské chřipce“ se ironicky uchichtávali, voláme si a máváme z oken (závěsy tu mám snad jen já, exotická cizinka).
My Findorffané nikam daleko nemusíme. Brémy ať si klokotají životem a tepou velkoměstským ruchem, ale my máme vše na dosah ruky. Za to vděčíme statečným srdcím obchodníků se vším možným, kteří to v konkurenci s všude stejnými molochy ještě nevzdali. Nechceme o ně přijít, a tak jim pomáháme. Jakmile bylo jasné, že přijdou protikoronová opatření, zvedla se na internetu i na ulicích vlna solidarity. Malí obchodníci si pomáhají navzájem – kdo má potraviny, umožňuje vyzvedávání zboží ze zavřených obchodů. Funguje to následovně: zákazník si zavolá, objedná, zaplatí kartou a vyzvedne zboží při nejbližším výletu do potravin přímo na kase. V jiných obchodech je ještě personál, který čeká, až někdo zavolá či napíše. Potom zboží zabalí a přes okno rychle v určenou hodinu předá. Ty samé věci bychom si mohli objednat třeba na Amazonu, ale neděláme to, protože si všichni přejeme, abychom, až morová rána pomine, mohli zase vyjít do ulic na nákup a uvítaly nás známé tváře prodejců, kteří nás znají jmény. Pokud je teď nepodpoříme, uvidíme místo Antje z knihkupectví na rohu ulice a charismatického číšníka Emersona z oblíbené kavárny jen neosobní loga z televizních reklam. A to my nechceme.
Děti nechodí do škol a školek, a tak kreslí obrázky a píšou pozdravy seniorům izolovaným v domovech důchodců. Bezkontaktní předání organizují učitelky z místní mateřinky.
V rámci akce „Findorff podporuje Findorff“ se v minulém týdnu zadarmo rozdalo mezi občany 500 dezinfekčních gelů. Stačilo si přijít k okénku.
Ani roušky se nám nevyhnuly. Ačkoli tu nemáme rouškovou povinnost, chybí jednoduché roušky především v zařízeních sociální péče, a tak i tady oprašujeme šicí stroje a snažíme se díru v dodávce zalepit domácími výrobky, aby měli roušku aspoň ti, kdo ji nejvíce potřebují.
Pokud si chce někdo odpočinout od domácí rutiny, může si pustit film z bohaté nabídky na internetu a poslat tak drobnou částku svému oblíbenému místnímu kinu.
I lidé k sobě u nás mají blíž. Vedle v domě s modrou fasádou a obrovskou bílou holubicí na ní bydlí Eva, srdce a duše celé čtvrti. Eva vždycky nejlépe ví, komu teče do bot, kdo tento měsíc neušetřil na jídlo, kdo zrovna stůně, komu se pokazila pračka a kdo se s kým rozešel. Nechává si to ovšem s mlčenlivostí hanseata pro sebe a spíše jedná. U plotu před jejím domem stojí krabice, v níž se pravidelně objevují nejrůznější zachovalé praktické věci do domácnosti a vůbec všechno, co se ještě někomu může hodit. Když vysvitne sluníčko a pozdě se stmívá, vytáhne Eva stůl na chodník před domem a z obrovské bandasky nalévá kávu nebo čaj všem, kteří se rozhodnou se zastavit na kus řeči. Neplánovaně. Jen tak. Když to teď nejde, sedí Eva u telefonu a organizuje sousedstvo. Každé ráno vstane, uváže na hlavu (holou po chemoterapii) šátek, a posílá tu někoho s uvařeným obědem před dveře někoho v karanténě, tu zas jiného s pytlem starých látek k jedné z šikovných švadlenek.
Findorff je vesnice a na rynku trůní Eva a rozděluje úkoly. Nejinak je tomu i teď. Jsme v tom všichni společně a pomáháme si. Klidně, optimisticky, severoněmecky, suše.
Přála bych každé čtvrti a každé ulici takovou Evu. Pokud by nám současná krize měla přinést i něco dobrého, pak doufám, že v každém z nás probudí kousek Evy. To bych nám všem, té naší nádherné globalizované lidské dědině, ze srdce přála.