/EVA SKŘÍČKOVÁ/
Málokdo ví, že substantivum karanténa má co do činění s číslem čtyřicet. Slovo karanténa pochází z benátského dialektu, a to ze slova quarantina, původně v italštině quaranta giorni neboli quarantena, což znamená „čtyřicet dní“. Přípona -ena byla přičleněna k číslovce quaranta, „čtyřicet“, a to podobně jako v italském výrazu novena, jímž se v současné italštině označuje období devíti dnů věnovaných přípravě hostiny, uctívání svatých, žádostí o milost s modlitbami nebo skutkům zbožnosti. V lékařské terminologii je karanténa obdobím izolace, k níž jsou nuceni lidé, kteří mají nebo by mohli mít infekční chorobu, a kteří by ji proto mohli šířit.
Velmi pravděpodobně první zavedení striktních opatření bránících šíření infekčních nemocí souvisí právě s původem slova karanténa a je spjato s tzv. černou smrtí, tedy s epidemií moru, který se ze střední Asie rozšířil na konci čtyřicátých let 14. století do Evropy. Byla to jedna ze série morových nákaz, které evropský kontinent v průběhu dějin postihly. Vzhledem k faktu, že se mor šířil z Konstantinopole do dalších přístavů Středomoří, týkala se ona opatření právě posádek jednotlivých lodí. Prvními městy (městskými státy), které zcela uzavřely své přístavy lodím připlouvajícím z nakažených oblastí, byly roku 1374 Benátky a Janov. Prvním přímořským městem, kde bylo možno i takové lodě za určitých podmínek do přístavu vpustit, byla o tři roky později Ragusa (dnešní Dubrovník) – zde byla poprvé nařízena povinná izolace před možným vplutím do přístavu. Doba, po kterou musela posádka setrvat na lodi, byla nejprve stanovena na třicet dní, později byla upravena na oněch čtyřicet dní (quaranta giorni); nutnost zavedení čekací doby před možným vyloděním nato inspirovaly i další středomořské přístavy.
Nejdůmyslnější systém karanténních opatření zavedla Benátská republika, která na radu sv. Bernardina Sienského vyčlenila roku 1423 pro povinnou karanténu jeden z ostrovů v laguně s klášterem Santa Maria di Nazareth, přičemž se o potencionálně nemocné staral personál špitálu pro malomocné, který byl zasvěcen svatému Lazarovi, patronu malomocných či nakažených morem. Roku 1468 byli však na ostrov i do špitálu, pro něhož se vžilo odvozené označení nazaretto (nazaretho) či lazzaretto (lazaretho, česky lazaret) umisťováni již jen nakažení morem (odtud označení ostrova jako Lazzaretto Vecchio), zatímco pro osoby, u nichž existovalo podezření na nákazu a které musely trávit karanténu odříznuty od okolí, byl vybrán jiný ostrov, který dostal označení Lazzaretto Nuovo.
Samo období čtyřicetidenní izolace, které dalo vzniknout slovu karanténa, pak mělo svůj význam hned v několika rovinách. Předně zapůsobilo tehdejší lékařské učení opírající se o Hippokratovu teorii, podle níž se akutní onemocnění projeví nejpozději čtyřicátý den od nakažení. Pak je tu ovšem i neodmyslitelná rovina symbolická. Číslo čtyřicet se totiž četně objevuje v textech abrahámovských náboženství (avšak nejen v nich), kde vyjadřuje mnohdy délku období rozjímání, zkoušek, příprav, pokání, příležitosti, popřípadě jednoduše vymezuje dobu zásadní proměny, či je důležitým životním mezníkem. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí měla trvat potopa světa, čtyřicet let pak putovali Izraelité pouští, čtyřicet dní rozmlouval Hospodin s Mojžíšem na Sinaji. Nejde však jen o příběhy Starého zákona. Stejný počet dní pak trvalo Kristovo pokušení na poušti, po čtyřiceti dnech od svého zmrtvýchvstání Kristus vstoupil na nebesa. I v církevní tradici je čtyřicetidenní postní doba obdobím usebraného a kajícího očekávání Velikonoc.
V pozdějších stoletích byl v lékařské praxi termín karanténa také aplikován na období povinné izolace trvající méně než čtyřiceti dnů. I dnes se termín karanténa používá, ale ve většině případů pro dobu minimálně 14 dní, přičemž se karanténa realizuje za účelem pozorování zpravidla ve vlastním obydlí osoby, jíž je karanténa uložena.