/IVO ÜBERAL/
V souvislosti s koronavirovou dobou, kterou všichni procházíme jsem se rozhodl, že i já přispěji svoji trochou do D-Žurnálu. Nebude to ovšem veselé čtení stylu prof. Fialy. Bude to smutný příběh. Týká se mých slepic.
Uvědomil jsem si, že média jsou plná rad a informací, jak chránit sebe a své blízké, ale postrádal jsem informace, jak ochránit své domácí mazlíčky. A slepice patří jednoznačně k rizikové skupině. Mám své slípky rád, protože mi poskytují řadu produktů a při jejich pastvě zažívám i trochu toho nevinného rozptýlení, a proto mé obavy o jejich zdravotní stav stále vzrůstaly.
Rozhod jsem se řešit tedy celou věc empiricky. Opatření jsem rozdělil do tří oblastí: 1) prostorová izolace jedinců: To bylo vcelku snadné. Kurník jsem přepažil na pět boxíků a každá slípka si mohla užívat komfort 0,5 m2 pro sebe. 2) desinfekce: To bylo náročnější z hlediska logistiky. Nicméně i to jsem zvládl. Dvakrát denně jsem jim omýval pařátky v savu. Zprvu byly slepice neklidné, ale posléze si zvykly. 3) roušky: Tady jsem narazil na problém a už jsem myslel, že můj plán preventivních opatření vezme za své. Nakonec jsem dostal spásný nápad. Mladší ročníky si jistě vybaví stolní hru Kloboučku hop. Obětoval jsem tedy několik špuntíků, které jsem pevným lodním uzlem uvázal slípkám na zobák. Krmení probíhalo fázově: krmil jsem každou slípku zvlášť v jejím boxíku. Bylo to trochu časově náročné, ale pocit, že dělám něco pro svoji drobotinu, mě povzbuzoval.
Postupem času se ale nálada slípek začala měnit. Stávaly se apatickými, emočně oploštělými a vytrácel ze z nich optimistický duch, kterým mě vždycky obohacovaly.
Dnes už slípky nemám. Asi jsem zareagoval příliš pozdě a nákaza již postoupila příliš daleko. Boxíky v kurníku jsem zrušil a kurník teď slouží jako sušárna lnu.
Pěkné jarní dny Vám všem přeje bývalý chovatel slepic Ivo Überall