/ERIK GILK/
Čapkův román Obyčejný život (1934) je zajisté nejméně známým dílem noetické trilogie, jak lze soudit alespoň ze soupisů přečtené literatury předkládaných studenty české filologie při atestacích. Přitom by bez něj, jak logické, nebylo žádné trilogie. Obyčejný život je, a to si přiznejme, mnohem méně dějový, a tím pádem i méně přitažlivý pro současného čtenáře, než předchozí svazky Hordubal (1933) a Povětroň (1934), vyznamenaný Státní cenou za literaturu. A na první pohled je také mnohem méně znepokojivý, avšak to je jen povrchní dojem…
Románovým rámcem je rozprava dvou sousedů v zahrádkářské kolonii, kdy jeden z nich předá druhému vlastní životopis nedávno zesnulého pana Popela, jehož oba znali. Celá vložená část pak tvoří fiktivní rukopis muže, který celý svůj život považoval za naprosto banální, obyčejný, šedivý, ničím zajímavý. Pan Popel se, tuše svoji blízkou smrt, jednoho dne rozhodne bilancovat svůj dosavadní život, aby si udělal pořádek sám v sobě, a začne se probírat svojí nevzrušivou minulostí. Do určitého bodu ji vnímá jako sled po sobě jdoucích událostí v určitém kauzálním řetězci, tím spíš, že svůj život spojil s železnicí, nejprve jako prostý úředník na zapadlé stanici, na konci své kariéry pak jako výpravčí nádraží na hlavní dopravní tepně. Jeho literární styl do té doby působí zcela koherentně, pouze opisuje jeho očekávatelný profesní postup a běžné stárnutí.
Avšak v jisté chvíli, která je v textu signalizována pauzou v zápisu po dobu dvou týdnů, kdy se hrdina musel vypořádávat se svým náhlým objevem, začnou do jeho souvislého vyprávění zasahovat jakési cizí hlasy. Ty jej přesvědčují o tom, že jeho život rozhodně nebyl nikterak obyčejný, protože jakkoliv se navenek jevil jako integrální osobnost, skrýval v sobě několik svých druhých já. Patří mezi ně básník, hypochondr, prospěchář či „muž s lokty“, tedy celý zástup radikálně odlišných charakterů, které jsou ovšem všichni nositeli příjmení Popel. Protagonista si nejprve začne sypat příslovečný popel na hlavu, avšak svoje zděšení promění ve svoje vlastní, ergo čtenářovo poučení, jako to bývá u Čapka zvykem:
Podle absolventa naší univerzity, letošního říjnového jubilanta Jiřího Opelíka představuje román mimo jiné pohled do autorovy tvůrčí dílny. S odkazem na básnické juvenilie pana Popela pak dává prózu do souvislosti s Čapkovou dřívější povídkou Básník (in: Povídky z jedné kapsy, 1929) a píše doslova o tom, že prozaik „zde demokratizuje model básníka nejen zvnějška, nýbrž i zevnitř“. Americký bohemista a původem Čech Thomas Ort zase uvažuje nad Čapkovým románem jako o textu demonstrujícím schopnost empatie a vycházejícím z Bergsonova pojetí intuice, která na rozdíl od rozumu a logiky umožňuje uchopit své já v jeho celistvosti a fluiditě.
Arne Novák: román patří „k nejskvělejším spisovatelským činům Karla Čapka. Ale Karla Čapka-esejisty.“
Ať tak či onak, je Čapkův román evidentním završením jeho myšlenkového zrání. To započalo již za jeho vysokoškolských studií jeho příklonem a obdivem k pragmatismu, kterým se později rád zaklínal při obraně svých beletristických textů. Avšak tento myšlenkový směr amerického původu, což sehrálo rovněž svoji roli, byl spíše jakýmsi katalyzátorem tvůrcova postupného příklonu k idealistickému humanismu. Ten se na mnoha místech jeví jako odzbrojující, zároveň však jako neskonale patetický, ne-li přímo komiku vyvolávající rys. Čapkova příslovečná víra v člověka zde dochází svého prozaického vyvrcholení, a to přes nepřízeň doby, kterou si měl autor vybírat čím dál intenzivněji až do své předčasné smrti. Tím spíš se nejedná o prázdné gesto, ale o nadčasové poselství. Budeme lepšími jedině tehdy, když si uvědomíme různé a mnohdy protichůdné rysy své vlastní osobnosti a naučíme je žít vedle sebe v klidu a míru. Jedině tak budeme schopni pochopit druhého člověka.
Otázkou je, jak s poselstvím Čapkova vrcholného románu naložit v době postkoronavirové. Ano, spousta lidí sice projevila obdivuhodnou solidárnost a ochotu pomoci nejvíce ohroženým vrstvám obyvatelstva, ale nadšení se – logicky – postupně vytrácí. Na druhou stranu se lidé začali doslova opevňovat ve svých obydlích, o čemž vedle vyprodaných domácích pekáren (a jednu dobu téměř nedostupných kvasnic) svědčí neuvěřitelný boom prodeje přístrojů na domácí výrobu piva. Podle všeho tyto dvě základní poživatiny, tedy běžný a tekutý chléb, stačí Čechům pro jejich domnělou soběstačnost. To ovšem nikdy nemůže být dostačující v totálně globalizované době, natolik odlišné od tradiční středověké nebo raně novověké společnosti, kdy to bylo běžné. Chceme-li se z, doufejme, vítězného boje s koronavirem poučit, nezbývá nám než hledat a nalézat v sobě různorodé plochy vlastní osobnosti, k čemuž nás nabádá Karel Čapek. Tolerance a elementárního lidského pochopení nám bude více než kdy jindy zapotřebí právě nyní, v době vyrovnávání se s nezanedbatelnými důsledky dvouměsíční karantény a vynucené hospodářsko-kulturní letargie.
Zdroje:
Novák Arne [A. N.]: Román mnohohlasý. Lidové noviny 42, 1934, č. 612 (5. 12.), s. 7.
Opelík, Jiří: Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek. Praha: Torst 2008.
Ort, Thomas: Umění a život v modernistické Praze. Karel Čapek a jeho generace, 1911–1938. Praha: Argo 2013.