/IVO JIRÁSEK/
Název románu Ladislava Mňačka, nejpřekládanějšího slovenského spisovatele, je bezpochyby nadčasový. Titul této politické beletrie o proměně partyzánského bojovníka ve funkcionáře však není na konci opatřen otazníkem. Autor deklaruje, že se jedná o jistotu, kterou na exemplárním životním příběhu zřetelně popisuje. Tak tomu prostě bývá. Nemám odvahu k tak silnému tvrzení (zůstává ve mně zřejmě cosi z mladické naivity nahlížející na svět z pohledu krásných ideálů), proto připojuji k pojmenování této noticky otazník. Ale jako podnět k tázání, zda opravdu vysoké postavení není provázeno nebezpečím odlidštění samotného nositele moci, mohou napomoci kulisy poválečného Československa i dnes. Přestože tuto pradávnou literaturu už dnešní generace studentů asi nečte, jistou míru poučení může politický román skýtat i ve žhavé současnosti. A nejenom ve velké politice, kam bychom mohli účel tohoto apelu snadno odhodit.
Výpověď o jednom osobním příběhu, sepsanou v roce 1967, jsem si – jak jsem zjistil pohledem do dávných zápisků – přečetl přesně o dvě dekády později. Vypsal jsem si tehdy různorodé citáty, které mi přišly na sklonku socialistických časů notně zajímavé. Kupodivu, neztrácejí jistý pel poetiky a intelektuálního podnětu ani ve zcela odlišných sociálních podmínkách. I dnes poukazují dávná slova na často opakovanou evidenci toho, jak s růstem funkcí a moci upadá důslednost charakterových zásad a principiálních postojů. Např.: „Moc se může stát dobrem, moc se může stát zlem, záleží na tom, kdo jí používá. Jak s ní dovede zacházet.“ Nebo: „Zničili tě snad přátelé? Ne, zničil ses sám. Vůdcovský typ, který přestane vést sám sebe, ztrácí právo vést jiné,“ atd.
Přiznávám se ke zklamání, s jakým jsem přijal demokratické rozhodnutí Akademického senátu UP o zrodu CATRIN – bez ohledu na jasně deklarované názory těch, kterých se tento (svým způsobem administrativní) úkon týká nejvíce. Nepatřím k těm, kteří blahořečí panu rektorovi za záchranu víry ve spravedlnost. Stojím na opačné straně pomyslné barikády než svým facebookovým díkem celouniverzitně proslavená kolegyně Monika. Neobdivuji ochotu pana rektora vykrvácet na bojišti s vědomím, že jeden z děkanů bude všem ostatním nadále ztrpčovat ten krásně vybojovaný klidný život. Zcela odlišně nahlížím Monikou tak snadno vytyčené strany konstrukce a destrukce. Vzkaz považuji za fatální ze zcela jiného názorového pole.
Rád bych si ponechal noblesu Mňačkovy deskripce bez odsuzování. Rád bych neupíral zásluhy tomu, kdo se osobně angažuje za lepší budoucnost. Ale stejně jako on, i já lituji chyb, kterých se zastánci budoucnosti dopouštějí na přítomných aktérech budoucích dějin. Kladu si otázku, jak je možné, že v tak úžasné koncentraci intelektuálního výkonu, obdivuhodné kreativity, takřka bezbřehých úspěchů, nedokážeme naslouchat zcela prostým racionálním argumentům. Proč je potřeba používat sebevědomé, někdy až narcisticky vyznívající bojovné výroky, které se staví do pozice „jediné pravdy“. Opravdu jsou Karlova a Masarykova univerzita regionální, zatímco Univerzita Palackého světová? Ne že bych si to nepřál, ale z čeho pramení tak vysoké sebevědomí? Stejně jako svoboda vyžaduje zodpovědnost, sebevědomí se neobejde bez pokory. Jinak je směšné.
Snažil jsem se do dnešního dne vnímat kroky pana rektora s pochopením. S obdivem k jeho ambicím, které pomáhají ambicióznímu růstu i naší alma mater. Ale také s údivem k sebevědomí, které ztotožňuje osobní náhledy s fatálními výzvami budoucnosti. A také s otázkou, jak je možné, že on sám (dle jeho vlastních slov) zachraňuje a zaměstnává na VTP lidi ostrakizované PřF. S respektem k odvaze vydávat vlastní názor za jedinou cestu instituce. Myslím, že jsme se dosud nedostali do přímého názorového střetu a při nepříliš častých osobních setkáních jsme vzájemně respektovali odlišnost našich postojů. I s některými z pánů prorektorů mě pojí korektní, s některými – snad to mohu prozradit – i do jisté míry přátelské vazby. Přesto považuji komunikační strategii zvolenou pro založení CATRIN za naprosto nešťastnou. Z racionálního pohledu za zcela nefunkční, z etického hlediska za pochybnou, z osobního hlediska za úplně nesrozumitelnou. Opravdu ji naprosto nechápu. Informace, které jsou k dispozici v různých veřejných prostorech tak říkajíc „z obou stran“, mi rozhodně neumožňují vnímat válečnou palbu, byť podstupovanou s ochotou na bojišti vykrvácet, za správnou a racionálně podloženou.
Nechci polemizovat o demokracii a autonomii. Ale jak je možné, že pan rektor obšírně vysvětluje, že je placen za to, aby řádně pečoval o univerzitu a rozvíjel ji, ale nerespektuje názor pana děkana, že má tutéž povinnost ke své organizační jednotce? Jak to, že formuluje blahosklonná ujištění, že veškeré pochybnosti o účelu institutu byly zdárně vypořádány, když názorová opozice nahlas sděluje, že postrádá zřetelné a řádně podložené argumenty? Proč je pozice centra LF v tak naprosto odlišném postavení v procesu integrace v porovnání s pozicí obou center PřF? Je opravdu jediným viníkem a brzdou pokroku děkan fakulty, z níž se má vytunelovat třetina veškerého majetku? Anebo děkan a senát, protože se jedná o nepochopení jedné z fakult, která může být snadno přehlasována kvalifikovanou většinou? Pokud je budoucnost tak úžasně slibná, proč se nová jednotka nevybuduje na zelené louce? Možná jsem nedůvtipný, možná jenom nemám informace, třeba se opravdu neorientuji v tom, co je potřebné či dokonce nezbytné pro budoucnost univerzity. Nerozumím tomu, proč musíme přemýšlet o kontextech, o narativech, o diskursech. Proč nemůžeme jasně říct: ano, nebo ne. Na vytáčky už nevěřím. Proto zřetelně deklaruji, že solidarizuji s postojem PřF, neboť prezentované názory všech orgánů této fakulty nepovažuji za zpátečnickou brzdu rozvoje univerzity. Solidarizuji s důrazem na rovné podmínky a stejné příležitosti. Solidarizuji s apelem a neústupností vyžadující výkony podložené etickým postojem. Solidarizuji s právem menšiny neústupně hájit svá práva bez ohledu na deklarované zájmy nezúčastněné většiny ochotné bez jakýchkoliv skrupulí vyrvat jí třetinu majetku a legitimizovat takovou událost jako realizaci nezbytné výzvy nastupující budoucí prosperity.