/INGEBORG ŽUMPA FIALOVÁ/
Po schválení statutu Catriny Akademickým senátem UP 17.6.2020 se rozběhla čilá publikační a komunikační aktivita na všech možných nosičích a sítích. Nic jiného se po tak závažném rozhodnutí (uvedeném navíc projevem rektora obsahujícím několik poměrně kontroverzních výpovědí) nedalo ani očekávat. Rozhodnutí zdánlivě ukončilo dvouletý spor – spíš mu ale jen přitopilo pod kotlíkem. Terčem mnoha kritických replik je (jako už celé poslední dva roky) závratné množství textu z pera prorektora Bilíka zodpovědného za komunikaci na UP a za obraz UP navenek.
Znám Petra Bilíka už třicet let, a přesto si nemyslím, že by byl profesionální ideolog, čti: lhář. Skutečnost, že je ochoten věnovat prakticky veškerý svůj čas a celou pracovní a životní energii (myslím, že vůbec nespí) zápasu za ustavení Catriny a na obranu prof. Zbořila, svědčí o tom – aspoň doufám, že to tak je – že věří tomu, že prof. Zbořil neudělal vůbec nic špatného, ničím se neprovinil, nic nefalšoval, nic neumazával, nic nefabrikoval a nemusí se ani cítit zodpovědný za svůj tým, jestliže v něm k nějakým takovým nekalostem docházelo, jakože jistě nedocházelo. Petr Bilík věří, že prokázané chyby v článcích jsou drobná nedopatření, která se mohou stát každému a nestojí za řeč, že prof. Zbořil raw data vydat nemusí (protože by jich protistrana ihned zneužila k dalším útokům na něj), že výpočty (např. prof. Opatrného) jsou jen manipulativní interpretace, že přezkum u „nezávislých“ laboratoří opravdu doložil, že prof. Zbořil nic nezfalšoval, a že student Gregor byl podruhé vyhozen od obhajoby disertační práce, protože byl prostě slabý, a ne proto, že by poukázal na plagiátorství a falšování výsledků experimentálních měření v článku prof. Zbořila. Všichni ti, kteří trvají na tom, že prof. Zbořil přece jen něco špatně udělal, jsou mu pak krvelačnými inkvizitory divě honícími čarodějnici, proti nimž je nutno bojovat se vší rozhodností, obětovat tomu boji vše včetně spánku. Kdybych viděla, že je někdo nevinně takto vláčen, jednala bych stejně – jen bych už asi neměla tolik energie jako Petr Bilík.
Myslím, že vím, proč tomu všemu Petr Bilík věří, protože můj vzdělanostní horizont je stejný jako jeho: jsme prostě humáči – a naše pojetí pravdy je poněkud odlišné tomu v přírodních vědách. Petr je prvním povoláním filmový historik, kteráž profese ho naučila, že vše je jen interpretace, klam a mam, jen využití technických prostředků, světla, pohybu, hudby. Ve filmu nic není skutečné, nic není pravda, byť by se jednalo o nejrealističtější krádež kol v nejrealističtějším italském neorealismu. (Naprostá kategoriální nesouvislost reality v příběhu a reality vnější je – vsuvka pro přírodovědce – mimo jiné centrem definice fikcionálních žánrů.) Proto mu může korekce „uskočených bodů“ v grafu či mazání píků připadat stejně adekvátní jako umělecký střih a grafy položené vedle sebe jako avantgardní umění, jehož vtah k realitě je nutno publiku nejprve vysvětlit, jak to dělají kurátoři na vernisážích.
Druhým povoláním je Petr Bilík „tvůrcem veřejného mínění“ a toto druhé povolání ho naučilo, že pravda je to, čemu lidé věří. Čím víc lidí něčemu věří, tím víc je to pravda. Jako nejpilnější univerzitní psavec je Petr Bilík skvělým žákem Friedricha Nietzscheho, který se ptal: „Co je pravda? Pohyblivý šik metafor…? Jenže jsme zapomněli, že metaforami jsou.“[1] Proto tolik textů z jeho pera – a ti hloupí přírodovědci mu skáčou na lep tím, že se rozohňují nad metaforami, diskutují metafory, které vytvořil.[2]
Jenže přírodní vědy mají – jak doufám – odlišný pojem pravdy: Pravda pro přírodovědce je shoda s realitou, kterážto je „vidět“ skrze experimentální data. Nám humáčům tenhle pojem pravdy může připadat přízemní, sucharský a málo hravý, a taky že jsme se po léta – počínaje Kantem – snažili jej nějak naleptat, ale snad se nám to nepodařilo úplně. Už dávno před koronakrizí napsal prof. Hradil na dŽurnálu:
„Přírodní vědy v tomto ohledu nejsou vůbec benevolentní. Pokud někdo není schopen či ochoten poskytnout experimentální data, nemá nikdo důvod věřit jeho výsledkům“[3] a srovnal „kauzu Zbořil“ s frapantně podobnou kauzou v mnohem vyšších patrech exaktní vědy, totiž v Bellových laboratořích v USA, která se od té na UP liší jen svým řešením. Velmi podobně se k otázce důvěryhodnosti/pravdivosti v přírodovědných publikacích vyjádřily i Zuzana Krátká[4] a Jana Kalbáčová Vejpravová[5], ta ještě přidala krásné motto, které se sem hodí: „Fyzika jako věda je nádherná proto, že poskytuje zrcadlo pravdy, které nelze oklamat.“ My humáči si naopak myslíme, že oklamat lze všecko a každého, stačí jenom trochu mluvit, psát, přemlouvat, vyprávět…
Spor kolem článků profesora Zbořila je tedy – od chvíle, kdy se do něj zamíchali humáči z rektorátu (a zamíchat se museli, neb nesou zodpovědnost za tuto univerzitu) – sporem, jejž komplikují různá pojetí pravdy bojujících stran. Co může chudák filmový vědec, chudák historik, chudák politolog, kteří nevědí, co je Moessbauerův jev a fourierovské spektrum, neumějí spočítat chí kvadrát statistiku a žádný spektroskop patrně nikdy neviděli zblízka, dělat jiného, než věřit tomu, co jim řeknou a jak jim to vysvětlí jejich přátelé přírodovědci – a stranu protivnou interpretovat jako inkvizitory, pomlouvače a udavače. Ani já nemůžu dělat nic jiného, než věřit tomu, co mi vysvětlili zase moji přátelé přírodovědci – a protivnou stranu interpretovat jako švindlíře, podvodníky a zametače (pod koberec).
Z řečeného plyne, že si myslím, že Petr Bilík je ve všech svých výpovědích a gestech veden dobrými úmysly a dobrou vírou, a to i přesto, že některá z těch gest a některé výpovědí jsou mi odporné a přestože i zde platí staré pořekadlo, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel.
Co by se ale muselo stát, aby bylo Petrovou vírou otřeseno? Mou humáčskou vírou by otřáslo, kdyby spor důkladně a nepředpojatě (čili nikoli na základě předpřipravených návodných otázek) posoudila skutečně nezávislá instituce či osobnost (ideálně nositel Nobelovy ceny za chemii, který pracuje za sedmero horami a nikdy neslyšel o nějaké Univerzitě Palackého v Olomouci) a došel k závěru, že k žádným podvodům nedošlo. (To, že žádost o přezkoumání sporného článku návodně formuloval prorektor Banáš, člen RCPTM, a že za směrodatné byly považovány odpovědi institucí, které mají zjevné osobní, profesní či obchodní kontakty s prof. Zbořilem,[6] považuji za snad největší manažerské selhání rektora v této kauze: kdyby rektor „nekrvácel“ výhradně za centra, už to mohlo být vyřešené!).
Dalším řešením by bylo, kdyby se na sporu účastní humáči naučili přírodním vědám natolik, aby porozuměli tomu, co se tu měří, počítá a maže. Jenže to vzhledem k našemu věku a intelektuálním schopnostem (pardon: mému věku a mým intelektuálním schopnostem) už asi nehrozí.
Nejjednodušší cestou by tedy asi bylo, kdyby humáči z rektorátu uznali, že jde o spor mezi přírodovědci, kterému nerozumějí, a měli by se z něj stáhnout. Prakticky by to znamenalo, že by rektor za směrodatnou považoval maximu vyřčenou prof. Hradilem: „Pokud někdo není schopen či ochoten poskytnout experimentální data, nemá nikdo důvod věřit jeho výsledkům“ a za směrodatný dokument pak považoval usnesení vědecké rady PřF z 11.12.2019[7], kde se praví, že „Vědecká rada PřF UP má pochybnosti o konzistenci dat v článku: Tucek, J., Sofer, Z., Bousa, D., Pumera, M., Hola, K., Mala, A., Polakova, K., Havrdova, M., Cepe, K., Tomanec, O., Zboril, R.: Air-stable superparamagnetic metal nanoparticles entrapped in graphene oxide matrix, Nature Communications7, 12879 (2016), mimo jiné vzhledem k neexistenci primárních dat. Na základě toho VR vyzývá děkana, aby o této skutečnosti informoval editora časopisu“. To by ovšem znamenalo počkat se zakládáním Catriny (kterou „inkvizitoři a pomlouvači“ považují za refugium, zlatou klec pro „podvodníky“) alespoň do té doby, než odpoví časopis.
A pak je tu ještě právo a zákon (ten lidský, nikoli přírodní): Otřáslo by vírou Petra Bilíka, kdyby verdikt o falšování dat vyřkl nezávislý soud? Jiný prorektor – Jiří Lach – této instancí zcela důvěřuje, jak o tom svědčí jeho komunikace na UPReflexi: dokud mi neukážete černé na bílém paragraf zákona, který jsem jako děkan na FF při správě svých zaměstnanců porušil, nic jsem neprovedl, všechno jsem dělal správně, koukejte se omluvit![8] Ježe, proč by se měl naší přírodovědnou kauzou zabývat nějaký soud, když tu zřejmě nedošlo k újmě na životech, na zdraví, na majetku.
Zdá se tedy, že vírou rektora ani Petra Bilíka otřást nelze. O to víc se otřásá naše univerzita.
[1] Friedrich Nietzsche: Über Wahrheit und Lüge im aussermoralischen Sinn. 1896. Stránku se mi nechtělo dohledávat.
[2] Podobný vzdělanostní horizont má i rektor Miller: Ten jako historik ví, že pravda není to, že se něco, někdy a někde odehrálo, nýbrž že pravdu z toho činí až příběh, který se kolem historické události upřede.
[3] https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/01/27/radeji-mene-ale-pravdu/
[4] https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/02/05/veda-vyzkum-data-audit-jako-reseni/
[5] https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/03/04/manipulace-dat-nebo-nespravna-interpretace/
[6] Viz https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/01/30/vyporadany-podnet/
[7] https://files.upol.cz/sites%2Fpub%2FPubDAO%2FZapis%20VR_11.12.2019.pdf
[8] https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/balada-o-jednom-rektorovi-a-dekanovi/