/INGEBORG ŽUMPA FIALOVÁ/
Dne 9. července 2020 se na webu UPOL objevila tato zpráva:
„Vedeni zájmem na ukončení sporu bez nutnosti vést soudní řízení, případně další navazující řízení, se zástupci vedení filozofické fakulty dohodli s prof. Vičarem na ukončení sporu a následující omluvě: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci tímto vyjadřuje omluvu panu prof. PhDr. MgA. Janu Vičarovi, CSc., za své nekorektní jednání při neprodloužení jeho pracovní smlouvy v roce 2016.“ [1]
O jakou nekorektnost filozofické fakulty, tehdy vedené děkanem (dnes prorektorem) Jiřím Lachem, to tenkrát šlo?
Profesor Jan Vičar (ročník 1949), který se po roce 1989 zásadně zasloužil o vzkříšení a v podstatě znovuzaložení katedry muzikologie, akreditaci jejích oborů, její vybavení nástroji, financemi i granty, obsazení výkonnými a dedikovanými učiteli; uznávaný muzikolog i komponista, autor velké řady pozoruhodných odborných publikací i skladeb, požádal v roce 2016, kdy mu končila pracovní smlouva na dobu určitou, o její prodloužení, byť třeba jen na částečný (například třetinový) úvazek, a to pouze na další jeden až tři roky. To vedoucí katedry po konzultaci s děkanem odmítla s odůvodněním, že prof. Lach „jak je známo…, v posledních letech důsledně prosazuje generační obměnu akademické obce FF UP.“ [2] Děkanovo odmítnutí tedy nebylo překvapivé, neboť „generační obměna“ na FF již několik let probíhala. To je proces jistě přirozený a zákonitý, leč způsob, jakým probíhal, a jak byl vedením FF UP řízen, neměl s plynulou a civilizovanou generační a personální politikou mnoho společného. Napáchal řadu nevratných škod a byl – jak máme nyní potvrzeno – přinejmenším „nekorektní“ (pakliže ne přímo nezákonný).
Na diskutabilní personální politiku děkana FF UP poukázali 17. února 2016 v „Protestu proti bezdůvodnému neprodlužování pracovních smluv některým profesorům a docentům Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci“ Jan Vičar, Ivo Barteček a Lubor Kysučan [3] (žádný z této trojice již na FF nepůsobí – nikoli z vlastní vůle). Na jaře roku 2016 na to na facebooku navázaly studentské iniciativy „BASTA – I my jsme FF!“, „Podpořme Lubora! A „Neberte nám Vičara!“ [4]. Děkan však i přes námitky kolegů a studentů nadále postupoval svým zavedeným způsobem [5].
Profesor Vičar se na rozdíl od většiny podobně postižených generačních vrstevníků rozhodl bránit vůči ageismu a čistě osobním pohnutkám, které z kroků děkana a své vedoucí katedry (své bývalé žákyně) vycítil. Předstoupil před několik univerzitních grémií (Akademický senát FF UP, Akademický senát UP, Vědeckou radu UP), kde se setkal možná s politováním některých kolegů, nikoli však s důraznou podporou [6]. Zato jej provázela šeptanda, že jeho pracovní nasazení je nízké, jeho publikace nepředstavují nic víc než populární průměr, že v posledních letech psal jen nekrology, že monumentální knihu Hudba v Olomouci 1945-2013 (vysoce oceněnou odbornou hudební kritikou, čestným uznáním rektora i jako Počin roku města Olomouce) napsali vlastně jeho studenti, že by na brněnské hudební vědě nemohl garantovat ani bakalářské studium, že jeho skladatelská tvorba evidovaná Rejstříkem uměleckých výstupů (RUV) Ministerstva školství je pro UP bezvýznamná, že je jakýsi divný, arogantní a jde jen po penězích atd. atd.
Slabší povaha by po podobném veřejném zostuzování celoživotního úsilí a díla patrně sáhla po provaze. Profesor Vičar – pro FF UP už příliš starý, nevýkonný a podprůměrný – se však po svém nedobrovolném odchodu z UP stal profesorem-garantem Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, kde bylo jeho zásluhou v 2019 poprvé v historii této instituce zahájeno doktorské studium Hudební teorie a pedagogiky; opětovným klíčovým pedagogem Hudební a taneční fakulty AMU v Praze a vydal v Nakladatelství AMU svou sedmou knihu Generace?; byl vyznamenán čestným členstvím České společnosti pro hudební vědu „za přínos české muzikologii a popularizaci hudby“; stal se hlavním hudebním expertem a hodnotitelem Národního akreditačního úřadu, byl zvolen Parlamentem ČR za člena Rady Státního fondu kultury České republiky; vydal u mezinárodně renomovaného vydavatelství ArcoDiva dvě autorská CD; jeho kantáta Tempus iuvenis byla nominována na Prague Classic Awards; získal Cenu Unie českých pěveckých sborů za skladatelskou práci v oblasti sborové tvorby; zvítězil ve dvou mezinárodních skladatelských soutěžích sborových skladeb; stal se ambasadorem olomoucké Moravské filharmonie.
Jaký dopad měla tato kapitola personální politiky děkana Lacha na olomoucký obor muzikologie? Ten už čtyři roky nemá profesora. Přes sebevědomé sliby děkana Lacha na jaře 2016 na zasedání Vědecké rady UP („muzikologie bude mít do roka nového profesora“) se ze současných docentů dodnes profesorem nestal nikdo. FF UP ovšem nemusí spěchat, protože má až do roku 2023 zajištěno právo konat v oboru teorie a dějiny hudby i profesorská řízení, akreditované právě ještě díky osobě a kvalifikaci Jana Vičara. Vědní obor bez profesora je ale patrně pro uchazeče méně přitažlivý, než je tomu v případě plně personálně vybavených konkurenčních pracovišť v Praze, Brně a dnes už i pedagogické fakulty v Plzni.
Jaký dopad měla tato kapitola personální politiky děkana Lacha na FF UP a snad i celou UP? Jiří Lach akademické obci nedávno připomněl, že „pracovně-právní vztahy jsou v gesci děkana“ [7], a sám jako děkan dříve tohoto svého práva a moci využíval bez ohledu na kritiku a usměrňující hlasy, byť přitom jednal nekorektně nebo dokonce možná porušil zákon [8]. Děkan Lach prokázal, že jeho řeči o „největším bohatství univerzity – jejích tvůrčích osobnostech“, pronesené mnohokrát před akademickou obcí, jsou jen prázdná slova, neboť se fakulta pod jeho vedením těchto osobností, koryfejů, mnohdy jediných profesorů na oboru, mnohdy zakladatelů a budovatelů oboru na FF, osobností, které jsou nadále aktivně činné a zviditelňují univerzitu i na veřejnosti, zbavila (často velmi necitlivým způsobem), takže vznikl dojem, že FF UP je naopak institucí, která nemá zájem využívat kapacit svých předních učitelů, kteří v minulosti mnohokrát prokázali svou loajalitu vůči UP a prakticky celý svůj dělný život věnovali Univerzitě Palackého.
Jaký bude závěr tohoto příběhu? Současný děkan prof. Zdeněk Pechal se prý hodlá profesoru Vičarovi na několika grémiích za činy svého předchůdce omluvit, fakulta zaplatí patrně nějaké soudní výlohy a mediaci – a „bude po ptákách“? Bude děkan Lach hnán k osobní zodpovědnosti? Vytvoří si univerzita civilizovaný řád pro budoucí zacházení se svými zaměstnanci na hranici důchodového věku, aby napříště nedocházelo k podobným ostudným a zostuzujícím představením a FF UP nebyla permanentně na pořadu jednání ombudsmana, inspektorátu práce a civilních soudů?
Na závěr si ještě neodpustím tuto poznámku: Kdyby už na jaře 2016 existoval d-Žurnál (či alespoň fungovala UP Reflexe ve své dnešní podobě), děkan Lach by tak „snadnou práci“ neměl.
[2] Viz e-mailová korespondence Křupková-Vičar z 11. 2. 2016. Uloženo v Archivu UP, Fond Jana Vičara, složka „Neberte nám Vičara!“
[3] Vičař-Barteček-Kysuča. Protest proti neprodlužování některých smluv ze 17. 2. 2016.
[4] https://www.facebook.com/Neberte-n%C3%A1m-Vi%C4%8Dara-1664225000499185/posts
[5] Sama jsem vyzvala členy Akademického senátu a Vědecké rady FF, aby se nad personální politikou děkana Lacha hlouběji zamysleli (22. 2. 2016 Fialová) a k rukám děkana jsem poslala komentář (iniciovaný sdružením Societas cognitorum) k jeho personální politice sestavený z korespondenčních reakcí členů akademické obce. (Diskuze o personální politice na FF UP).
[6] Prof. Vičar pozval na webu katedry muzikologie své studenty a kolegy na zasedání Akademického senátu Filozofické fakulty UP – avšak paní vedoucí katedry jeho texty za pomoci podřízených pracovnic opakovaně bez upozornění a zdůvodnění mazala, což označila Etická komise UP „za narušení práva členů akademické obce na svobodu […] vyjadřování, výměnu názorů a informací.“ Viz Usnesení Etické komise UP z 4. 4. 2016.
[7] Viz UP Reflexe, diskusní vlákno příspěvku Jakuba Navaříka „Výpovědi a žaloba“ – Jiří Lach, 7. 7. 2020: „…pracovně-právní vztahy jsou v gesci pana děkana. Je třeba dodat, že v případě docentů a profesorů by měl být každý krok směřující ke změně pracovní smlouvy diskutován s panem rektorem.“ Diskutoval tehdy Jiří Lach svůj tehdejší krok s rektorem? Takže rektor souhlasil s ukončením pracovní smlouvy prof. Vičara?
[8] Zda došlo v případě prof. Vičara k porušení antidiskriminačního zákona z roku 2009 se již na základě soudního rozsudku nedozvíme, neboť se žalující a žalovaná strana dohodly na mimosoudním řešení. Výmluvná je ovšem sama skutečnost, že na toto řešení UP byla ochotna přistoupit. Pod tíhou důkazů? Vičarův případ a obdobné případy možného pochybení v personální oblasti šetřil na základě pokynu ombudsmanky opakovaně Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj. Výsledky poslední kontroly z jara 2020 konstatují, že „kontrolovaná osoba porušila paragraf 39 odstavec 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.“