/PAVEL LUDVÍK/
„A kde ty teď vlastně jsi?“
„Teď pracuju v Olomouci na Palackého univerzitě, na katedře matematické analýzy.“
„Tam mají toho chemika, co falšuje data v článcích, že?“
„Ano, profesora Zbořila. On je ale jinak jeden z nejcitovanějších českých vědců. U vás zase nějaký historik opisuje cizí knížky, ne?“
„Jo, to myslíš prof. Kováře…“
Kde má Univerzita Karlova svého prof. Martina Kováře, má Univerzita Palackého zase prof. Radka Zbořila. Mezi oběma značně medializovanými případy lze nalézt poučné paralely. Oba vědci jsou uznávanými odborníky ve svých oborech, přívěsky univerzit, nositelé prestiže. Obou se zastali rektoři stavíce se do rolí ochránců dobrého jména univerzity (v Praze se chemik postavil za historika, v Olomouci naopak historik za chemika – problémů nezůstávají ušetřeny ani humanitní, ani přírodní vědy). Obě kauzy začaly odhalením studentů (kteří pak na vlastní kůži poznali, jaké to je, když má někdo moc a nebrání se použít ji vůči slabšímu). V obou se objevily kontroverzní expertní posudky, což souvisí s často skloňovaným argumentem, že použitý (kritizovaný) styl práce je v daných oborech běžný a že outsideři nemohou jemnosti těchto disciplín svým rozumem nikdy pojmout.
Ad „dobré jméno“
Dobré jméno univerzity nespočívá v tom, že nemá žádné potíže. Každá univerzita na světě nějaké má a čím je starší, tím větší průšvihy má na triku. Na tom není nic strašidelného, ostatně (řečeno s Holanem) „co je bez chvění, není pevné“. Naše univerzita není dívenka v rozpuku, která se bojí, aby nepřišla předčasně o pel nevinnosti. Je to již zralá důstojná instituce, která má leccos za sebou. Což ale neznamená, že nemůže skončit jako protivná stará kurtizána, když přestane dbát svých zásad (i ty nejlepší rodiny by mohly vyprávět). Dala by se napsat spousta frází o tom, jak by si univerzita měla při řešení problémů počínat (nastavení transparentních a demokratických mechanismů, atd.), ale pro udržení dobrého jména je podle mě zásadní něco jiného, obecnějšího: Nesmí se chovat zbaběle, trapně a směšně. I tady totiž platí biblické „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho…“.
Ad „arogance (vědecké) moci“
Univerzitní vědce můžeme všemožně katalogizovat. Máme vědce úspěšné a neúspěšné. Vědce začínající a zaběhnuté. Vědce neznámé a proslulé. Vědce s projekty a bez projektů. Vědce s konexemi a bez konexí. Vědce s platem hluboko pod celostátním průměrem a vědce žijící blahobytněji než prezident. Ve všech konfiguracích je však vědec státním zaměstnancem, jemuž je dána nebývalá svoboda, aby se bavil, čím uzná za vhodné. Jsem hluboce přesvědčen, že sebevýznamnější vědec by měl být ochoten vysvětlit a obhájit smysl své práce nejen před kolegy, ale i před laiky. Pokud nechce nebo to nedokáže, měl by to umět jeho nadřízený. Pokud je tento vědec sám vedoucím pracovníkem, měl by si najít někoho, kdo vysvětlí a obhájí jeho práci místo něj. Většinu času to po něm samozřejmě nikdo nechce, ale jsou chvíle, kdy to nutné je (třeba při podezření na podvod) a měl by k tomu přistoupit s přiměřenou mírou otrávenosti. Čím větší vědec, tím snazší by to pro něj mělo být. Vědecké poznatky (na rozdíl třeba od mystických prožitků) jsou předatelné. Když se vědec zaklíná uzavřeností ve vlastní odborné komunitě, není to věrohodné a zavání to šarlatánstvím. Vyvrátit podezření z podvodu by pak mělo být ještě jednodušší, protože „podvod“ je univerzální kategorie, které rozumí každý. Není pojmový rozdíl mezi podvodem v chemii, matematice, manželství nebo třeba kulinářství.
Ad „citace“
Když někdo cituje Jana Wericha, bez házení korunou můžete usoudit, že před sebou máte absolventa univerzity života. Když slyšíte citovat Havla, je to horší – znamená to totiž, že jste jednou nohou v průšvihu a měli byste být mimořádně ostražití. Nic na tom nezmění ani následující citace z Havlova slavného eseje „Moc bezmocných“:
„Ideologie jakožto mocenská interpretace skutečnosti je nakonec vždycky podřízena mocenskému zájmu; proto má bytostnou tendenci emancipovat se od skutečnosti, vytvářet svět „zdání“, ritualizovat se. Tam, kde existuje veřejná soutěž o moc, a tedy i veřejná kontrola moci, existuje přirozeně i veřejná kontrola toho, čím se moc ideologicky legitimuje. V takových poměrech tedy vždycky plodí určité korektivy, zabraňující ideologii, aby se od skutečnosti úplně emancipovala. V podmínkách totality ovšem tyto korektivy mizí, a nic tudíž nestojí v cestě tomu, aby se ideologie stále víc vzdalovala skutečnosti a aby se postupně měnila v to, čím je v post-totalitním systému: ve svět „zdání“, v pouhý rituál, ve zformalizovaný jazyk, zbavený sémantického kontaktu se skutečností a proměněný v systém rituálních znaků, nahrazujících skutečnost pseudoskutečností.“
Totalitní pnutí je totiž ohrožením i pro vědu. Pokud se nějaká disciplína uzavře do sebe (a sklony k tomu má každá věda a každý vědec) a brání se korektivům zvenčí, stane se z ní „pouhý rituál“, „zformalizovaný jazyk (…) nahrazující skutečnost pseudoskutečností“. Narážím tím na způsob, jakým se často brání vědci podezřelí z vědeckého podvodu (a je to i případ pánů Kováře a Zbořila). Nedokáží-li obhájit své metody před odborníky z jiných oborů; nazývají-li normou (uvnitř disciplíny) něco, co ostatním připadá jako podvod, falšují tím skutečnost a dělají své vlastní disciplíně medvědí službu. Taková věda má totiž nakročeno stát se rituálem, který ztrácí kontakt se skutečností.
Chtěl bych ale psát o docela jiném typu citací, o citacích vědeckých publikací. Míra citovanosti je alfou a omegou současného vědeckého průmyslu. Citovanost se v různých vědních disciplínách velmi liší. To je sice triviální pozorování, ale porovnání konkrétních čísel snad aspoň někoho zaujme podobně jako mě. V následujícím vycházím z dat generovaných databází Scopus.
Jako reprezentanta chemie volím prof. Zbořila, jehož výsledky jsou jedním slovem impozantní – 565 článků, h-index 76, 30 225 citací.
Mou odborností je matematika, přesněji matematická analýza. Nejproslulejší český matematik působící v mém oboru je pravděpodobně David Preiss (University of Warwick) – 73 článků, h-index 20, 1 448 citací. Fenomenální Paul Erdős tvrdil, že „A mathematician is a device for turning coffee into theorems.” (přičemž pro něj samotného platilo spíše „coffee and amphetamines“ – ano, Erdős byl posledních 20 let svého života vědomě na Speedu). Napsal 633 článků, h-index 57, 15 168 citací. Počet citací je stále asi poloviční ve srovnání s chemikem prof. Zbořilem. Ani laureáti Abelovy ceny (matematický analog Nobelovy ceny) se nemohou s chemiky vůbec poměřovat. Vlastně jsem našel pouze dvě osoby, které to svedou. První je slavný Pierre-Louis Lions (College de France) s 242 články, h-indexem 73, 30 103 citacemi. Druhou je Terence Tao (University of California) s 270 články, h-indexem 61 a 38 413 citacemi. Jenže kdo je Terence Tao? Je to člověk, který od 9 let navštěvoval univerzitní přednášky, ve 12 letech získal zlatou medaili z Mezinárodní matematické olympiády (jako nejmladší v historii soutěže), v 15 letech napsal první vědecký článek, v 16 získal magisterský titul a v 21 letech obhájil doktorát v Princetonu. Tao je jeden z nejnadanějších matematiků (nejen) dneška a ještě k tomu rád píše články – stále jich přitom nemá ani polovinu ve srovnání s prof. Zbořilem (oba jsou přibližně stejně staří).
Dá se z mého srovnání něco usoudit o hodnotě matematických a chemických článků a jejich citací? Nevím. Je v každém případě patrné, že vědecký provoz se v obou disciplínách velmi liší.
Závěr
Na UP jsem nestudoval a můj pracovní poměr zde trvá jen asi rok. Ve svém příspěvku jsem se proto chtěl vyvarovat jednoznačných odsudků, nemám k nim důvod. Jsem zde velmi spokojený, každým dnem se těším z profesionálních kolegů a výborných studentů. V místních mocenských půtkách jsem si všiml mnoha případů osobní statečnosti, ale také osobní zbabělosti. Snad bude těch prvních přibývat a těch druhých bude stále méně.
S laskavým svolením autora přetiskujeme z UPReflexe.