/INGEBORG ŽUMPA FIALOVÁ/
Tak vida, závěry vnitřního auditu daly zapravdu i mně, která jsem 13.1.2020 ve svém článku Ucho[1] na DŽ popsala jednu z – pro mě – nejostudnějších kauz provázejících specifický způsob zakládání VŠústavu na této univerzitě, případ svévolně, za zády aktérů/jednoho z aktérů tajně pořízené nahrávky soukromého rozhovoru a jejího dalšího osudu (předání do rukou třetí osoby, vytvoření „znaleckého posudku“, sestříhání a zveřejnění sestříhaného torza, svolání mimořádného zasedání AS UP). Auditoři soudí, že
„Pro účely interního auditu jsou veškeré informace plynoucí z dokumentu znalecký posudek devalvované tím, že
a) chybí jistota jejich pořízení a použití v mezích zákona a dobrých mravů: záznam byl pořízený panem [začerněno], zcela jistě bez vědomí děkana PřF, a nelze vyloučit možnost, že ani pan [začerněno] předem nevěděl o samotném nahrávání nebo o účelu, k jakému byla nahrávka pořizována a později použita. Bez souhlasu děkana PřF by mohl záznam jejich rozhovoru jako zaměstnavatele se zaměstnancem použít výhradně sám pan [začerněno] jako součásti obrany proti pachateli, pokud by byl obětí trestného činu, nebo jako způsobu dosažení právní ochrany pro slabší stranu pracovněprávního sporu. K datu ukončení auditu není známo, že by UP žalobě podané panem [začerněno] v souvislosti s jeho letitým, dnes však již ukončeným pracovněprávním vztahem, čelila;
b) je nelze objektivizovat: přepis části nahrávky zachycuje rozhovor pouze v konkrétních časových intervalech, z nichž jeden má délku 10 vteřin a druhý 1 minutu 39 vteřin, přičemž celková délka záznamu je 1 hodinu 33 minuty 37 vteřin dlouhá.
Text umožňuje více než jeden kontextový výklad a bez ověření a doplnění přepsané části zvukového záznamu uvedené v posudku nelze akceptovat jako argument podporující domnělé poškozování a sabotování projektů ze strany děkana PřF UP.“
Auditoři své hodnocení ještě pod čarou doplnili judikátem ústavního soudu:
„Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry.“[2]
Netušila jsem, že jsou ústavní právníci schopni sepsat tak krásný, jasně formulovaný text: klobouk dolů!
Po zveřejnění těchto výňatků z auditu na UPReflexi[3] rozpoutal Jakub Navařík (jak je jeho dobrým zvykem) slovní přestřelku nad různými možnostmi interpretace tohoto závěru auditu. Tato přestřelka se na první pohled jeví jako legitimní filologicko-právní uvažování nad významem slov a jejich právních kontextů, ve skutečnosti je ale smutným důsledkem procesů, které dal před více než dvěma lety do pohybu rektor v součinnosti s řediteli center odtrhujících se od mateřských fakult: Tyto procesy jsou doprovázeny takovým množstvím textů (což je na jedné straně dobře, dokumentuje to, že svoboda slova na UP ještě nebyla potlačena, byť snahy byly a jsou), že někteří jejich autoři mohou mít dojem (a maně či záměrně ho šíří), že všechno se dá „okecat“, interpretovat/desinterpretovat, zamlžit, překroutit, odvolat/částečně odvolat, utajit, nezveřejnit/částečně zveřejnit atd., do té míry, že meritum věci a pravda se nakonec přikrčí někde v koutku a nikdo si jich už nevšimne.
Meritem této kauzy je totiž to, že svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků je hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit – a dále to, že tato amorálnost byla ještě dvakrát přebita trumfy daleko silnějšího kalibru. Trumf pikový: Nahrávka byla účelově sestříhána tak, aby se co nejlépe hodila jako zbraň pro potírání a obžalobu protivníka – tuto techniku výborně ovládali estébáci a „svědci“ u lidových soudů v 50. letech. Trumf srdcový: Rektor svobodné demokratické (prý dokonce „havlovské“) univerzity pak – místo aby se zdravě rozhněval nad špinavostí starých dobrých totalitních praktik, kterých bylo užito, a nahrávku smetl se stolu, ihned požádal předsedu AS UP o svolání mimořádného zasedání. Akademický senát se nahrávkou – což mu slouží ke cti – odmítl zabývat a vydávat k ní jakékoli usnesení, leč skutek už se stal. Rektor se svým jednáním – na rozdíl od Ústavního soudu – rozhodně nepostavil
proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry, nýbrž je posvětil jako na UP legitimní prostředky.
A to je – nenapadá mě lepší slovo než to biblické – hřích, jehož důsledkem je, že se u některých/mnoha členů akademické obce rozkolísal názor na hodnotu pravdy a morálky. V mém pohledu je to velmi podobné tomu, jak se kdysi před dávnými lety právně nezajištěnou kupónovou privatizací v českém národě rozkolísal imperativ, že krást se nesmí. Za tu rozkolísanost nemůže Jakub Navařík – jeho diskusní příspěvky jsou jen jejím smutným důsledkem a dokladem.
[1] https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/01/13/ucho/
[2] https://www.codexisuno.cz/1n8
[3] https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/vysledky-vnitrniho-auditu/