/INGEBORG ŽUMPA FIALOVÁ/
Když jsem jako host na zasedání AS UP 9.9.2020 sledovala bod programu „omluva filozofické fakulty profesoru Vičarovi“, zrál ve mně článek s titulem „…a ještě k tomu zbabělec“.
Konstelace byla totiž taková, že omluvu [1] přečetl proděkan FF Ondřej Molnár a musel si – aby dosáhl na funkční mikrofon – za tímto účelem sednout těsně vedle prorektora Lacha, bývalého děkana FF, kvůli jehož „personální politice“ celý spor vznikl. Očekávala jsem snad, že se Jiří Lach k omluvě – jež měla (dle mých představ o cti a zodpovědnosti vedoucích pracovníků za vykonané činy a jejich důsledky) zaznít z jeho úst – alespoň přidá, když už to měl k proděkanu Molnárovi tak blízko? Abych pravdu řekla, jak znám Jiřího Lacha – neočekávala. Ale – jak mě poučil další vývoj zasedání AS – zcela jsem se mýlila v důvodech, proč se Jiří Lach k omluvě alespoň nepřidal: Nebyla to zbabělost, absence pocitu zodpovědnosti, absence obyčejné chlapské cti, které ho nutily mlčet, nýbrž přesvědčení, že konal správně, byť v průběhu celého sporu znělo mnoho opačných hlasů, byť různé instituce a instance konstatovaly v jeho krocích různé nekorektnosti a dokonce porušení zákona [2], byť současný děkan FF a sám rektor [3] dali (možná pod tíhou důkazů shromážděných v soudním spise, možná vedeni svou smířlivou povahou a „zájmem na ukončení sporu bez nutnosti vést soudní řízení“) přednost smířlivému (a patrně i mnohem levnějšímu) řešení. Bývalý děkan a dnešní prorektor Lach by se naopak soudil dál a věřil by, že soud vyhraje. Kdyby vyhrál… kdyby prohrál…
Nechci spekulovat, jak by na který výsledek reagoval, chci jen poukázat na podstatný rozdíl mezi slovy, která po přečtení omluvy pronesl předseda senátu, Jiří Langer: (parafrázuji zpaměti) „Kéž by i všechny ostatní spory na UP končily takto smírně“ a vyjádřením Jiřího Lacha, které na mnoho přítomných působilo „jako by celá omluva byla jeho vyjádřením z pozice prorektora anulována“ [4] a vyvolalo otázky např. po manažersky rozumném základu takového postoje: „Je otázka, jestli moudrý manažer takto mrhá prostředky – minimálně časovými – fakulty.“ [5] Protože Jiří Lach už děkanem FF není, je spor ukončen a celá kauza neprodloužení pracovní smlouvy profesoru Vičarovi může být uložena do šuplíku „kronika UP“.
Jenže tak to není, protože přesně tento neústupný postoj dnešního prorektora Lacha zásadně ovlivňuje ještě hořící, do kronikářského šuplíku ještě neodložený spor kolem Catriny. Přečteme-li si „Zprávu o zjištěních vnitřního auditu“ (tu méně či tu více začerněnou verzi [6]), pak zjistíme, že mnoho z tam zjištěných pochybení rektorátu při řízení univerzity jde na vrub úseku spadajícímu pod správu prorektora Lacha, leč ještě podstatnější je to, že tento „lachovský duch“, kterého jsme si na FF užívali osm let, sporu o Catrinu stále přitápí pod kotlíkem a brání jeho (jakkoli) smírnému vyřešení.
Když profesor Vičar, poté co vstoje vyslechl omluvu sedícího, o generaci mladšího proděkana [7], opouštěl jednací sál, zazněl dlouho trvající potlesk (který jsem neiniciovala já, jen jsem se přidala). Myslím, že tleskající senátoři a hosté (netleskali ovšem zdaleka všichni) takto neverbálně vyjadřovali jednak respekt před profesorem Vičarem za jeho statečnost a výdrž, s níž se bránil nekorektnímu a nezákonnému zacházení od fakultní vrchnosti, dále úctu před dílem a zásluhami Jana Vičara, které byly v průběhu jeho „propouštění“ mnohokrát tahány špínou a umenšovány a nakonec ten potlesk patrně vyjadřoval i jakousi formu hlasování (electio per acclamationem) o způsobu, jak by se na UP měly řešit spory: smírně či lachovsky, tedy natvrdo, přes mrtvoly (lidí i institucí).
Předpokládám, doufám, že až bude prorektor Lach opouštět svou funkci (a přála bych si – nikoli z osobních důvodů, nýbrž pro blaho univerzity – aby to bylo co nejdřív, pokud možno ihned), nikdo mu tleskat nebude.
[1] „Vedeni zájmem na ukončení sporu bez nutnosti vést soudní řízení, případně další navazující řízení, se zástupci vedení filozofické fakulty dohodli s prof. Vičarem na ukončení sporu a následující omluvě: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci tímto vyjadřuje omluvu panu prof. PhDr. MgA. Janu Vičarovi, CSc., za své nekorektní jednání při neprodloužení jeho pracovní smlouvy v roce 2016.“ https://www.upol.cz/nc/zpravy/zprava/clanek/omlouva-filozoficke-fakulty-univerzity-palackeho-v-olomouci-prof-vicarovi/
[2] Viz https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/07/13/ff-up-se-omlouva/ a https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/07/15/bossing-mobbing-diskriminace-kontrola-inspektoratu-prace/
[3] Zveřejněná písemná omluva FF UP se opírá o právní dokument, „Dohodu o narovnání“ (ze dne 7. 7.
2020) spolupodepsanou (na straně původně žalované) rektorem a děkanem FF.
[4] Diskuse pod článkem https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/jak-tedy-dal/, zde Lenka Luhová
[5] Ibid, zde Martin Fafejta
[6] https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/zprava-o-vysledcich-interniho-auditu-podle-zakona-106-o-svobodnem-pristupu-k-informacim/ – přičemž konstatuji, že hru na to, kdo z akademické obce smí a kdo nesmí dostat ke čtení jak důkladně začerněnou verzi považuji za nedůstojnou šaškárnu.
[7] To je jen takové drobné dloubnutí ve stylu Guta-Jarkovského, ale nemohu si ho odepřít, neboť se domnívám, že přehlíživost a mnohdy arogance vůči „starým“ pánům profesorům, jak jsme ji na FF v nedávné minulosti zažili, mnohdy začíná absencí obyčejné společenské slušnosti. Přesto ze zkušenosti vím, že zrovna kolega Molnár tímto nedostatkem netrpí, a omluvou mu je, že musel mluvit na mikrofon – tedy vsedě.
[8] Naposledy ve vyjádření UP, které je součástí soudního spisu a které – jen namátkou – obsahuje formulace jako např. že prof. Vičar konal výuku v rozsahu 2 až 6 hod. za semestr. Z časového údaje vypadlo slovo „týdně“, takže si soudní dvůr patrně měl představit prof. Vičara jako lenocha, který nic nedělá, jen kveruluje. Atp.