/LUBOR KYSUČAN/
Ačkoliv (a nebo právě proto, že) jsem větší část svého profesního života prožil na akademické půdě, kladu si neodbytnou otázku, jaký (a zda vůbec nějaký) smysl univerzity v dnešním světě ještě mají? Odpověď na ni vůbec není jednoznačná. Produkce většiny technických inovací a špičkový výzkum v oblasti tvrdé vědy (science) se již dávno přesunuly do byznysu, státních a privátních výzkumných institucí a kdysi ctihodné krasodušné humanities, které se proměnily v postmodernistický relativismus a už jen dušné neomarxistické tlachání o 66 pohlavích, emancipaci minorit v multikulturním světě anebo (abych připomněl jeden z nezapomenutelných výroků jistého českého děkana), o demokratičnosti stalinismu, v němž mohli dělníci poslat do gulagu své ředitele, které v normální společnosti nebere vážně zřejmě už vůbec nikdo a jsou předmětem oprávněného posměchu v hospodách všech cenových kategorií. Nad některými ze světodějných objevů současných humanities hodných ceny Ignáce Nobela by v údivu protáčel panenky snad i průměrně chytrý lektor VUMLu [1] z doby vrcholné normalizace.
Přesto staromilsky věřím, že univerzity mají smysl minimálně ve dvou oblastech. Pracovně bych je nazval péče o racionalitu a dobrý příklad. Péče o racionalitu znamená pochopení a pěstování intelektuálního odkazu, jaký nám tu zanechali Aristoteles, osvícenci a Sir Karl Popper, tedy kořenů, z nichž vyrostla moderní věda a její metodologie a současně kritické myšlení v nejširším slova smyslu. Také to znamená vést studenty k intelektuální odvaze nebát se říci, že císař je nahý, a – řečeno s jasnozřivým Georgem Orwellem a naším věčným bližním Winstonem Smithem – trvat si umíněně na tom, že dvě a dvě jsou čtyři. Ve světě, kde stále více lidí věří teoriím o placatosti země a veřejnoprávní instituce i média prezentují na účet daňových poplatníků kursy o astrologii a výkladu karet nebo feministické ekologii, je to důležité poslání. Transponováno na současnou situaci, třeba také vést k pochopení, že covid -19 není trest Boží, ani čínská pomsta na Američany, ani americká pomsta na Číňany, ale prostě nepříjemná přírodně-civilizační událost, globální fakt, s nímž se nějak musíme vyrovnat, stejně (a třeba i inteligentněji) jako se s podobnými událostmi lidstvo vyrovnávalo kdykoliv předtím. Dobrý příklad (v soudobém newspeaku rozplizle označovaný floskulí společenská zodpovědnost nebo třetí pilíř), pak nemusí znamenat žádný patetický všeobjímající moralismus, ale jednání v souladu s racionalitou, k níž by univerzity měly vychovávat. Tedy opět transponováno na současnou situaci, prospívat veřejnosti svými poznatky, dobrovolnou prací, ale současně vlastním zodpovědným chováním. Tedy všemi dostupnými způsoby zamezit kontaktům většího množství lidí a organizování aktivit, které toto umožňují, bohužel včetně prezenční výuky. Většina českých univerzit, těch tradičních kamenných i malých regionálních, to pochopila, a v klidu a bez hysterie přechází na online výuku. Ale mezi ctihodnými a starobylými kameny Univerzity Palackého jako by se zastavil čas. Jsme přece nejlepší, jsme hrdinové, každý rok se posuneme o několik míst na šanghajském žebříčku (tedy v rámci jeho čtvrté stovky), nás přece nic nezlomí. Vesele se při výuce dusíme v rouškách, svým outfitem připomínajíce beduínský sněm nebo poradu zásahové jednotky Policie ČR, organizujeme seznamovací kursy, jejichž účastníci se mohou nakazit ještě snáze než v hospodě čtvrté cenové skupiny. Nevím, co vedení UP k tomuto hazardu vede – zda je v tom nějaký byznys-plán nebo osobní ješitnost, ony nejmocnější faktory, které v posledních letech určují vrcholnou politiku na UP. Každopádně tváří v tvář vrcholící pandemii jde o velký hazard se zdravím studentů i zaměstnanců, který by – nebýt inflace trestních oznámení v souvislosti s univerzitou v posledních dvou letech – mohl být důvodem k podání jednoho ještě dalšího, totiž za obecné ohrožení. Žijeme na konci druhé dekády 21. století, online výuku zvládnou i malé děti a vysokoškolské studenty opravdu doma jejich rodiče hlídat nemusejí (u některých vysokoškolských učitelů bych si už ovšem tak jistý nebyl). Nemluvě o faktu, že průměrně zvídavý student si na internetu při troše úsilí, pokud je neomezuje jen na lajkování a hejtování, počítačové hry a politickou i erotickou pornografii, sám vyhledá zahraniční učební materiály a záznamy přednášek v kvalitě, jakou mu ani za normálního stavu většina českých univerzit nenabídne.
Jistý děkan jisté fakulty UP, který mezitím povýšil, proslul výrokem, jímž s radostným pošklebkem oblažoval všechny, které neměl rád: „Pane kolego/paní kolegyně, vy jste to manažersky nezvládl/a.“ Vedení UP toho v posledních letech manažersky nezvládlo opravdu hodně. Nic z toho však není fatální. Zpackané dělení přírodovědecké fakulty, zatloukání vědeckých podvodů i zostuzení etické komise (svou vážností na univerzitě srovnatelné s ústavním soudem, o nějž si dosud nedovolil otřít žádný z českých, leckdy velmi svérázných prezidentů), vyvolává trpkost, ale po letech si všichni spolu s Adinou Mandlovou řeknou, že dneska se tomu už jen směji. Zmíněné příběhy si třeba najdou i svého olomouckého Kingsleyho Amise nebo Davida Lodge, díky nimž se jim budou smát další generace čtenářů. Tyto příhody nikoho na životě neohrožují, ba naopak smích z nich plynoucí jejich čtenářům život ještě prodlouží. Avšak neschopnost nebo neochota zavřít univerzitu v době vrcholící pandemie už úsměvná vůbec není, neboť zdraví a životy mnoha lidí vystavuje všanc.
Abych si vypomohl analogií ze své milované historie, připomněl bych svět před více než třiceti lety. V kolabujícím Sovětském svazu byly tou dobou v prázdných regálech obchodů k vidění jen vodka a kyselé zelí (což o to, jako základní esence pro zdraví to stačí) a na chleba se stály dlouhé a tehdy už docela reptající fronty. Rozsáhlé regiony Běloruska a Ukrajiny byly zamořeny všeobecně známou utajovanou radioaktivitou z Černobylu a v ulicích velkých měst žebrali o kopějky, za něž stejně nebylo co koupit, zmrzačení veteráni afghánské války. Přesto SSSR pořád harašil největší armádou na světě a považoval se za tu nejlepší zemi na světě. Jeho do sebe zahleděnému vedení jaksi uniklo, že všude kolem se už dovršuje globalizace a svět se ocitl někde hodně jinde. Zanedlouho se pak náš spojenec na věčné časy rozsypal jak domeček z karet. Bohužel pachuť po něm v podobě etnických válek, zbídačelých zemí, frustrovaných občanů, režimů bezostyšně falšujících volby a mlátících občany pokojně vyjadřující vlastní názor, zděděné neúcty k individualitě a nechuti k její svobodě trvá (s výjimkou civilizovaného Pobaltí) dodnes. Byl bych hrozně nerad, kdyby podobný osud postihl i UP. Ačkoliv jsem se s ní již před několika lety k oboustranné spokojenosti rozloučil (přesněji řečeno byl rozloučen), prožil jsem na ní, díky mnoha dobrým lidem, kus hezkého života a stále ji tak napůl ctím jako svou alma mater, a tudíž jí přeji jen hezký život na dlouhé časy.
[1] Na vysvětlenou pro mladší čtenáře a nepamětníky: Večerní univerzita marxismu-leninismu – tzv. lidová, v podstatě režimní instituce zaměřená na indoktrinaci potenciálních kádrů „vzděláváním“ v oblasti dějin dělnického hnutí, komunistických stran a marxisticko-leninské filozofie.