/TOMÁŠ FÜRST/
Při četbě nového článku na dŽurnálu jsem si uvědomil, že jednou za čas se hodí připomenout, kde se vzalo prostřední jméno Ingeborg „Žumpy“ Fialové. Vzniklo tak, že pan rektor na zasedání akademického senátu v prosinci loňského roku nazval dŽurnál „žumpou“. Včera získala jeho magnificence důležitého spojence ve svém přístupu k diskusi – premiér Babiš v jedné ze svých odpovědí v parlamentu označil pro změnu Deník Referendum za „nejhorší žumpu“.
Dlouho pobaveně pozoruju, jak se pan rektor ve veřejném prostoru usilovně udržuje v té „sluníčkové“ části republiky, která uprchlíky vítá, globálního oteplování se bojí a neustále řeční o svobodě, demokracii a diskusi. Na své vlastní univerzitě však svobodu projevu stíhá (neb to prý poškozuje mediální obraz univerzity), demokracií – akademickou samosprávou – okázale pohrdá (neb samospráva neskáče, jak jeho mocní sponzoři pískají) a diskusní žurnál nazývá žumpou (neb se tam píše pravda, která se nehodí). Pravda totiž je – dle rektorovy definice – to, co si lidé myslí.
Andreji Babišovi se docela dlouho dařil stejný trik. S image upřímného strýce, který to s námi se všemi myslí dobře, nekecá a maká pro blaho obyčejných lidí, se mu podařilo za všeobecného přikyvování důvěřivého obyvatelstva učinit z republiky servisní organizaci Agrofertu. Dnes už stačí, aby bývalý ředitel Andrejovy chemičky (dnes ministr životního prostředí) jemně naznačil vyšetřovatelům, odkud kyanid do Bečvy jistě neunikl a – světe, div se – pátrá se po celém okrese, jen ne v Deze.
Staré biblické rčení „po ovoci poznáte je“ (Matouš 7, 45–20) je tedy třeba modernizovat: Podle žumpy poznáte je! Naštěstí oba pánové, kteří kážou vodu, ale pijou víno, právě odcházejí do propadliště dějin. Příště je třeba prokouknout je dřív, než stihnou říct „žumpa“.