/IVO JIRÁSEK/
S laskavým svolením autora převtato z UP Relfexe.
Šašek jako mistr žertů uměl své pány vždycky především pobavit svým povedeným klaunským vystupováním. Poslání této komické figury však nespočívalo pouze v kejklířských kouscích a komických fraškách. Opravdu povedený šašek býval i jakýmsi rádcem, protože vtip dovedně propojoval s důvtipem, tedy svéráznou podobou moudrosti. Proto si mohl dovolit říci ledacos, na co by běžný poddaný neměl nárok. A protože k ostrovtipu dovedl připojit i smysl pro spravedlnost, mohl říkat dokonce i pravdu. Alespoň ve středověku tomu tak bývalo. Kdy panovníci ještě dovedli naslouchat dobrým radám oděným do pláště humoru.
Zdá se však, že dnešní doba šprýmařům odzvonila. Řešíme vážné problémy a musíme se tvářit zodpovědně. A tak se proměňujeme ve ztuhlé obecenstvo sledující situace, které sice jakoby tvoří šašek na jevišti, ale my úplně nevíme, kdo hraje tuto figuru. Kdo je šaškem a kdo pánem. Úsměv zatuhl v grimase křeči na pomezí úšklebku a hrůzy. Zbývá proto jenom šaškárna, tragikomické výjevy, které se odehrávají přímo v realitě, netřeba žádných divadelních komedií s využitím nadsázky. Postačuje zjednodušující popis postav a hrubší humor. Nápodoba vtipu zůstává, moudrost se však vytratila.
Tak nějak vnímám současné dění na naší alma mater. Čím dál více ve mně roste chuť zvolat, že už toho mám taky dost. Že už se přece musí něco odehrát, něco, co poskytne celému představení jakési vyústění, nějaký smysl, který stále trpělivě vyčkává v pozadí. Když jsem si dnes přečetl, že vrcholní manažeři, kteří si nasadili škrabošku a masku rektorátního odboráře, navrhují odvolat děkana PřF, připadal jsem si, že jsem možná sám tím šaškovským bláznem, který nechápe, jak se svět točí.
Možná jsem jenom netrpělivý, ale nerozumím tomu, proč Akademický senát UP nejedná v souladu se svými předchozími usneseními. Proč se na prvním jednání nového senátu neprojednávaly výsledky vnitřního auditu (přestože takové usnesení nové senátory k tomuto bodu zavázalo), proč i na tom dalším se má diskutovat o „vypořádání auditní zprávy ze strany RUP“. Jestli náš vrcholně demokratický orgán přijme usnesení, že jediným správným krokem je odevzdat podklady externímu auditorovi, aby se pravda ukázala, tak si opravdu budu muset nasadit oslí uši, protože pro zdravý rozum zde už nebude místo.
Proč není v programu AS UP návrh na odvolání rektora UP? Jak to, že hlas Akademického senátu PřF nedojde slyšení v univerzitním grémiu? S radostí jsem přijal informaci, že Akademický senát FTK se připojil k této výzvě poměrem hlasů 15:0. Protože univerzitní situaci už nelze odblokovat žádným jiným krokem, než změnou panovníka. Problém nabobtnal do neřešitelné velikosti. Jsme v situaci, kdy ani šašek už nemá dost sil na to, aby moudře pojmenoval pravý stav věcí. Musí přijít malé dítě se zvoláním: „Král je nahý!“
A tak jsem si dnes alespoň útěšně zalistoval v Moci bezmocných a začetl se do úryvků, které jsem si zatrhl před třiceti lety: „Perspektiva „existenciální revoluce“ je – co do svých důsledků – především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval „lidským řádem“ (a co nemůže být suplováno žádný řádem politickým). Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená „vyšší odpovědnost“; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.“
Nechci být příliš patetický, ale taková slova mi stále znějí lépe než „manažerské rozhodnutí“ (které může být tímtéž, co manažerské selhání), či „excelentní věda“ (která může postrádat opravdu lidský rozměr). Jsme-li opravdu „nejvíce havlovskou univerzitou“ svojí podstatou a nikoliv jenom marketingovou nálepkou, brzy by se to mělo ukázat. Smysluplné řešení stávající situace by se mělo otevřít k nadějeplné budoucnosti.