/JIŘÍ FIALA/
Přečetl jsem si s potěšením poslední příspěvek Inge Žumpy Fialové v Diskusním žurnálu o dění na UP v Olomouci nazvaný Proč se FF nepřipojila k výzvě odvolat rektora?. Opět je zřejmo, že peníze jsou tou nejprioritnější prioritou, ale i další důvody onoho nepřipojení se nikoli FF UP en bloc, leč toliko jejího akademického senátu, představené v dotyčném příspěvku jsou pádné a přesvědčivé. Inge Ž. Fialová též cituje text děkana FF UP Zdeňka Pechala z jeho oběžníku ze dne 19. listopadu 2020, píše se zde mj. toto:
„Ve víru univerzitních událostí, kdy jedni hlasitě a s vibrující vehemencí odůvodňují jedno a druzí zase se stejnou razancí vztyčují vlajku a prosazují pravý opak, jsem si vzpomněl, jak byla před mnoha lety mým přítelem ve večerní posluchárně zahájena přednáška o české poezii: jak peníz položený slepci, jsi tu, můj podzime. Po letech se zase k této přednášce vracím. I k podzimu.“
Jako literárněvědného bohemistu by mě zajímalo, kdo byl tím přítelem současného děkana FF UP v Olomouci. O moderní české poezii zpravidla přednášela na FF UP v Olomouci literárněvědná bohemistka Alena Štěrbová, ale Inge Ž. Fialová mi sděluje, že to mohl být možná olomoucký literární vědec František Valouch, zesnulý v roce 2017, mj. autor dvou básnických sbírek (Přibližování, 1978; Honorář za hříchy, 1990) a knižně vydaných memoárů Kombinované techniky života (deníkové zápisky, úvahy, vzpomínky). Též se zřejmě jednalo o večerní přednášku – večerních poslucháren nebylo a není, stejně jako nebyly a nejsou posluchárny dopolední či odpolední, ale to není tak podstatné jako to, že verše první strofy básně Podzim autorství Františka Halase (sbírka Dokořán, 1936) znějí ve skutečnosti následovně:
Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé
Z citovaných veršů tedy vypadlo adverbium „tiše“, čímž byl Halasův text znetvořen, ochuzen o konotace s tímto adverbiem spojené. Kdybychom chtěli použít příměru z aktuálních problémů některých olomouckých nanochemiků, mohli bychom říci, že byl z nich, byť bezesporu nezáměrně, „umazán pík“. Nebylo tak respektováno základní textologické pravidlo – textový pramen se ověřuje, navíc je třeba citovat znění poslední ruky, pokud pro to nejsou jiné důvody, neboť i sami autoři vytvářejí textové verze a varianty, od nichž se posléze distancují. Ba co více: nějaký student/ka by mohl/a spustit pokřik, že on/ona sám/a za nepřesné citování textového zdroje byl/a ve své kvalifikační práci kaceřován/a, hodnocení práce mu/jí bylo sníženo atd. A to by se literárnímu vědci věru stávat nemělo…
Aby poškození textu Halasovy básně nezůstalo na Inge Ž. Fialové, připojuji k výše citovanému citátu toto corrigendum. Diskusní žurnál o dění na UP v Olomouci je totiž na rozdíl od děkanského oběžníku pilně čten i na jiných vysokých školách, o Akademii věd České republiky nemluvě…