/LUBOR KYSUČAN/
Jedna z mála věcí, k nímž se hodí doktoři filozofie, je umění propagandy. Někteří z nich dosáhli ve svém oboru takových dovedností, že byli schopni i v troskách rozbitého Berlína přesvědčovat své spoluobčany o konečném vítězství, a ještě dávno předtím svým problematickým šarmem obloudit jednu z nejhezčích a snad i nejlepších českých hereček natolik, že jejich pochybné náklonnosti dala přednost před kariérou v Hollywoodu – a to ke své škodě a osobnímu neštěstí mnohem většímu, než si nešťastnice dovedla tehdy vůbec představit. Zatímco tyto a podobné postavy patří k tomu nejtemnějšímu ze suterénu lidských dějin, v němž snad ani černý humor není na místě, mistři propagandy v zemi Josefa Švejka a Franze Kafky vytvářejí panoptikum natolik zábavné, že bez nadsázky vylepší náladu i nejdepresivnějšímu z daňových poplatníků, na jejichž účet se tento špás odehrává. Nemusíme za nimi chodit ani na Pražský hrad, kde se hradní pán se svým dvorním šaškem tváří, jako by jim to patřilo na věky, nebo do Agrofertu, který pro změnu tak nějak nepatří nikomu. Stačí zůstat na staré dobré olomoucké alma mater, o níž bychom rádi věřili, že patří všem členům akademické obce i veřejnosti, jíž má sloužit.
V optimistických porevolučních dobách dobré jméno univerzity šířila osoba tehdejšího pana rektora, jednoho z nemnoha vskutku renesančních mužů v placaté české společnosti, a jeho tým tak, že intelektuální kvas mohly Olomouci závidět všechny univerzity v zemi (a také opravdu záviděly). Tehdy klasická propaganda přicházela zkrátka. Stačil na ni dvojlist, později čtyřlist a nakonec šestilist Žurnálu UP, sice skromně vypravený, ale zato – vedle provozních oznámení, která si v době předinternetové ještě žádala papíru – plný zajímavého čtení. Natolik zajímavého, že kdo na UP naplno žil tehdejší dobu, si jeho výtisky rád a s dojetím archivuje dodnes. Hlavně však z jeho stránek čišela atmosféra svobodné diskuse o čemkoliv, někdy o závažných tématech, občas ovšem i o malichernostech, jak to v demokracii a svobodných společenstvích chodí. Dokonce nějakou dobu vycházel i na recyklovaném papíře – což bylo, jak se neskromně domnívá pisatel této glosy, na jeho lehký a přátelský podnět. Dnes tu máme bombastický Žurnál na křídovém papíře, jehož hromady se povalují po univerzitních budovách, aniž by si jich někdo příliš všímal. Nevím, jak to konvenuje se společenskou zodpovědností za životní prostředí, jíž (a cenami za ni) se univerzita tolik holedbá. Inu, co jsou nějaké lesy, potažmo tropické pralesy, proti věhlasu UP. Ostatně, z let už naštěstí minulých si pamatujeme, že když se kácí les minulosti a svazáci budují báječný nový svět, létají třísky – ze stromů, z lidí i z dobrých mravů. Když do blýskavého Žurnálu občas masochisticky nakouknu, nemohu si nevzpomenout na legendární báseň Síla vkusu polského básníka Zbigniewa Herberta zesměšňující neestetičnost komunismu:
K tomu abychom odmítali nesouhlasili a odporovali
nebylo vůbec nutné mít kdovíjaký charakter
stačila špetka nezbytné odvahy
ale v jádru věci šlo o záležitost vkusu
Ano vkusu
jenž nepostrádá nervová vlákna duše a chrupavku svědomí
kdo ví co by se dělo kdyby nás pokoušeli lépe a estetičtěji
vytasili se s ženami růžovými a tenkými jako oplatek
nebo s fantastickými tvory z obrazů Hieronyma Bosche
ale peklo v té době mělo podobu nějaké
vlhké díry uličky vrahů barabizny
nesoucí název palác spravedlnosti
v samohonce naložený Mefisto v leninské čapce
vysílal do terénu vnoučata Aurory
chlapce s bramborovitými tvářemi
a ošklivky s narudlýma rukama.
Jejich rétorika byla opravdu z pytloviny
(Marcus Tullius by se obracel v hrobě)
řetězce tautologií dvojice pojmů jako cepy… [1]
Současný Žurnál má však – oproti předmětům básníkovy ironie – daleko širší estetické rozpětí: připomíná něco mezi katalogem okresní firmy, akčním letákem supermarketu na americkém Středozápadě, misijní brožurkou sekty z téhož Středozápadu nebo památeční knihou z pověstné sovětské Vystavky dostiženij narodnovo chozjajstva.
Formě odpovídá i obsah, krom tu a tam zajímavého počtení většinou nudné a nezáživné sebechlubení bez špetky vkusu, diskuse a kritiky. Inu, žijeme v době, kdy se všechno má nejen řídit, ale i prezentovat jako firma, tedy proč ne i univerzita? Ovšem i ta nejprůměrnější firma musí být v zájmu ekonomické sebezáchovy schopna aspoň minimální sebereflexe – kterou ovšem univerzita žijící z veřejných peněz zřejmě nepotřebuje. Pod přetlakem vnitřních problémů vznikly sice UP-Reflexe, ale ty jsou určeny jen pro vnitřní diskusi a běžní neakademičtí smrtelníci, z jejichž daní veřejnoprávní univerzita žije, se k nim nemají šanci dostat. Trochu to připomíná schůze komunistů v době perestrojky, kde tu a tam už mohlo padnout i ostřejší kritické slovo, ale nedej Bože, aby se o tom dozvěděli obyčejní občané druhé kategorie bez stranické příslušnosti. Když pak „náhodou“ unikla pověstná vyprávěnka Milouše Jakeše z Hrádku nad Nisou, zřejmě to, perestrojka neperestrojka, výrazně urychlilo konec komunismu v tehdejším Československu, Což o to, zásada, že špinavé prádlo má zůstat v domě, je univerzálním pravidlem fungování všech komplexních institucí, od sumerských městských států až po státy moderní, církve a politické strany, ať napravo či nalevo, na východě či na západě. A osvědčené pravidlo všech manželských nevěrníků a nevěrnic zase zní: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat“ a rovněž se s úspěchem uplatňuje ve všech vrcholných politických institucích kdekoliv na planetě Zemi. Ovšem i ty nejpokleslejší politické systémy, např. současný běloruský stát, alespoň udělají ve státní televizi z dvou set tisíc demonstrantů v Minsku dva tisíce „ovcí“ (jak „baťka“ Saška s typicky postsovětskou něžností a zdvořilostí tituluje své vlastní spoluobčany) a sám pak hrdinně pobíhá v maskáčích s kalašnikovem kolem svého paláce, aby všem ukázal, že se problémům umí postavit s chlapáckou rázností. Kam se na něj hrabe takový Vladimir Vladimirovič na harleji ve vybrané společnosti Nočních vlků, při potápění v Černém moři nebo při lovu na sibiřského tygra.
To UP dovedla propagandu k absolutní dokonalosti, totiž k absolutnímu mlčení. Mlčení hodnému filozofů. Uvědomil jsem si to při sledování zpravodajství z pamětihodného zasedání akademického senátu 9. září t. r., docela to významné kapitole v dlouhém seriálu zvaném Catrin, který délkou i adrenalinovými zápletkami už začíná konkurovat Dallasu a latinskoamerickým telenovelám. Univerzitní „ovce“ se tehdy ozvaly docela hlasitě a zostra, jak můžeme vidět třeba na těchto záběrech. Takové srocení UP od listopadu 1989 zřejmě nezažila. Oficiální médium, tentokrát zpravodajství na webových stránkách UP, o akci suše referovalo takto. Nepadla jediná zmínka o kritice, nespokojenosti nebo podstatě problému. Ovšem politicky korektní jazyk by si zasloužil ocenění – desítky poměrně rozzlobených protestujících byly označeny za „širší zájem veřejnosti“ a ilustrativní fotografie zabírá prázdný sál, aby náhodou ten širší zájem veřejnosti nebylo vidět na vlastní oči. Bylo to zasedání duchů nebo snad olomoučtí senátoři ukradli Pentagonu technologii neviditelných bombardérů? Nebo jde o nějakou dosud neznámou mimozemskou technologii z vysoce intelektuálních dokumentů o UFO na Prima Zoom? Což o to, orwellovští retušéři nepohodlných dějin dokáží mnohé. Už na začátku padesátých let minulého století zmizel Vlado Clementis z fotografie z tribuny na Staroměstském náměstí a zůstal jen Klement Gottwald s jeho kloboukem, ale tady zmizeli úplně všichni, senátoři, vedení UP i protestující. … Za takový vědecký výkon by si UP zasloužila poskočit přinejmenším o 100 míst na šanghajském žebříčku! Ale teď již vážně – ona fotografie prázdného sálu vypovídá o mnohém. Nejen o stylu propagandy, ale i o způsobu vládnutí na UP. Vskutku symbolické kouzlo nechtěného.
V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na docela roztomilý vtip z doby normalizace: Jedou takhle ve vlaku Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Gustav Husák. Vlak se najednou kvůli poruše lokomotivy zastaví. Stojí 10 minut, čtvrt hodiny, nikde nikdo, nic se neděje. První dva prezidenti poněkud zneklidní a pustí se do řešení situace. Klement Gottwald razantně povstane a prohlásí? „Soudruzi, tohle musíme okamžitě vyřešit. Musíme najít viníka a přísně ho potrestat.“ Na to Antonín Zápotocký: „Soudruzi, udělejme to jinak. Jsme přece dělničtí prezidenti, tak si vyhrneme rukávy, lokomotivu opravíme a pojedeme dál.“ Gustav Husák ještě chvíli klimbá a pak ospale pronese: „Ale hoši, proč se znepokojovat. Zůstaňme v klidu sedět a dělejme, že to jede.“
Jako většina politických vtipů, i tento v sobě obsahuje kus hořké historické pravdy. Každý rok, kdy nenormální normalizovaná společnost předstírala, „že to jede“, a že císařovy nové šaty jsou ty nejkrásnější na světě, vrhl naši zemi o několik let nazpět. A nejen v technologickém a ekonomickém smyslu. Dodnes to tak tak doháníme. S UP mi to přijde podobné. Několik lidí v čele dělá, že to jede a svým propagandistickým úsilím vytvářejí mýtus o skvělé, dynamicky se rozvíjející univerzitě. Když se z Olomouce díváme do světa, může to tak působit. Když se však ze světa podíváme na Olomouc, působí to jako směšné divadlo, jímž se baví už nejen česká akademická obec. Stále si ovšem myslím, že UP je skvělou univerzitou, ale ne díky svému vedení, nýbrž jemu navzdory, a díky neviditelné každodenní práci většiny členů akademické obce, nemálo z nich skutečných aristokratů ducha, jimž krom špičkové vědy záleží i na její etice. Navíc nás historie nemilosrdně poučuje o tom, že čím usilovněji politické systémy a jejich vládnoucí elity zametají problémy pod stůl, a dokonce mediálně popírají jejich existenci, o to nepříjemnější je pak náhlé probuzení a výbuch dějin, který je smete. Je vskutku pozoruhodné, že vedení univerzity, v jehož čele stojí i jeden historik a jeden politolog, dokonce člen vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů (!), si toto nechce připustit. O jejich schopnosti cokoliv slušně řídit jsem ztratil iluze už dávno, ale alespoň v jejich oborech jsem je považoval za průměrně dobré odborníky. Jak se zdá, v lesku svých úřadů zapomněli i na základní poučky svých vlastních oborů. Myslím si, že je nejvyšší čas, aby jim je v zájmu jejich i celé UP některé akademické instituce, třeba senát, připomenuly.