/INGEBORG ŽUMPA FIALOVÁ/
Kolující zvěsti o statisícových měsíčních platech kolegů z přírodovědecké fakulty (zejména těch, kteří hodlají přejít pod Catrinu) jsem slyšela už mnohokrát, aniž bych si úvahy o nich nějak připouštěla, neboť by mohly skončit banální závistí – a závidět se nemá, ba dokonce nesmí, jak praví 10. přikázání: „nepožádáš!“. Přesto mi čísla, ke kterým se přes různé brzdící taktiky právního oddělení a po složitých matematických operacích dobral Tomáš Opatrný vyrazila dech. Abyste rozuměli: nadále nezávidím ředitelům center (která se mají sloučit do Catriny) jejich roční platy zvící šesti miliónů, nýbrž jim ze srdce přeju, aby se na nich jako na odstrašujícím exemplu neverifikovalo přísloví, že „peníze kazí charakter“.
Závidím rektorovi. Závidím mu jeho klid, s jakým spravuje univerzitu, kde na jedné straně (na některých fakultách) jsou škrceny celé obory jenom proto, že není dost peněz na úvazky, a na druhé straně (na jiných fakultách či ústavech) se vydělávají platy třikrát vyšší, než má prezident republiky. Závidím mu jeho klidné spaní, které patrně stále ještě má i poté, co se snažil zabránit děkanovi PřF tuto nehoráznou diskrepanci alespoň trochu zmírnit zastropováním maximální výše osobního ohodnocení a úhrnné roční mzdy.
Pět, šest miliónů je dvojnásobný roční rozpočet například katedry judaistiky na FF, která od samého počátku své existence finančně živoří tak, že byly doby, kdy si tři tarifní platy dělilo osm učitelů (neboť s menším počtem učitelů nelze dostát akreditačním požadavkům), čili většina z nich po léta opravdu pracovala skoro zadarmo – z loajality ke své univerzitě (!) a z pocitu zodpovědnosti za obor a za studenty. Pět, šest miliónů je roční rozpočet například katedry germanistiky, která propustila své nejlepší lidi, aby finančně vyšla – ale stejně nevychází.
Copak o to: „chudoba cti netratí“ a někdy vede živoření k ohromující vzájemné solidaritě, semknutí a nápaditosti ve smyslu: odkud ještě získat peníze ze „třetích zdrojů“? To je příklad judaistiky. Mnohem častěji ale vede živoření k nehezkému existenčnímu zápasu každého s každým o kus žvance, v němž se probouzejí ty nejnižší lidské pudy, a k pomalé (někdy arci i rychlé) agónii oboru/katedry/fakulty.
Copak o to – podruhé: Dnešní akademický svět je obecně nastaven tak, že mnohem více uctívá a tudíž i výše honoruje vědce/badatele než učitele a zároveň vědce/badatele, kteří jsou schopni společnosti posloužit teď a tady něčím konkrétním a hmatatelným – jako je lék proti rakovině, nanorouška či očkování proti covidu. Co už je světu (daňovým poplatníkům) po všech teoretických studiích o Kafkovi nebo o antisemitismu? Toho se lidi nenajedí a ani je to nevyléčí. Myslím si sice, že poslední věta, kterou jsem tu právě formulovala, je triviálním a vulgárním (a trochu i marxistickým) pohledem na úlohu humanitní vzdělanosti ve společnosti (někdy, ve zvláště slabých okamžicích, si dokonce myslím, že humanitní vzdělanost sytit a uzdravovat může a že její podceňování se světu vymstí), ale současně platné dělení finančních prostředků na naší univerzitě (vedené rektorem-historikem) dokládá, že přesně podle této vulgarity „jedeme“ a „šplháme po šanghajských žebříčcích“.
A copak o to – potřetí: „komu čest, tomu čest“. Byly-li by astronomické platy ředitelů center (přímo úměrně odpovídající relativní nouzi mnoha ostatních zaměstnanců a celých oborů a fakult na UP – trčíme totiž ve spojité nádobě, to mějme na paměti) vyváženy excelentními výsledky a světovou vědeckou proslulostí těchto ředitelů, pak by – možná – akademická obec jen s jemným skřípěním zubů tuto diskrepanci přijala. Jenže – jak to tak sleduji – slovní spojení „excelentní věda“ se na UP stalo (i zásluhou svého nadužívání v různých univerzitních píárových kampaních) přesným opakem původního významu a v podstatě sprostým slovem. A světová proslulost? Ó, ano, tu si univerzita buduje, ale poněkud bezouškovsky: „Je to stavba, jakou svět české vědy neviděl. Dílo stavitele Bezoušky vedle ní vypadá jako psí bouda.“