/JOSEF JAŘAB/
Před čtyřmi lety jsem po volbě amerického prezidenta optimisticky prohlásil, že Donalda Trumpa Amerika přežije. Byly ale přesto chvíle – a nebylo jich málo – kdy jsem se začal o tuto zemi a její demokracii obávat. Američané, které prezident John F. Kennedy nazval národem přistěhovalců, přestali být v této zemi vítáni, prezident Trump ihned po svém zvolení zavedl jednoznačně diskriminační imigrační politiku a začal prstem ukazovat na ty, o které Amerika nestojí, které na svém území nechce. Jak vážně byla jeho imigrační politika míněna, mělo potvrdit jeho neústupné rozhodnutí postavit vůči nechtěným sousedům, zejména Mexičanům, hraniční zeď. Poté, co se po 20. lednu 2016 ujal role hlavy státu, jako kdyby převzal vládu nad celým světem. Zahájil obchodní válku, zaváděla se zbytečná cla, byly zrušeny nebo modifikovány dobře fungující smlouvy v oblasti trhu, bezpečnosti, ochrany životního prostředí, mezinárodní politické spolupráce.
Trumpova volební hesla, „America First“ a „Make America Great Again“ působila jako roznětky pro výbušná a někdy skoro cirkusová podpůrná shromáždění těch, kteří se potřebovali ve své slabosti a marginálnosti s něčím silným ztotožnit – a republikánský prezidentský kandidát, silná a výmluvná osobnost jim tuto možnost dával. Po vítězství jim pak nově zvolený prezident každým nočním tweetem a mediálním projevem svůj silný apel potvrzoval. Bombastickou rétorikou posiloval americké národní až nacionalistické cítění. Jeho řečnické výstupy a prezidentské dekrety (jež vstupovaly v platnost bez projednávání v Kongresu, hned jak je před televizními kamerami pompézně podepsal), jeho chování jevily od počátku a pak stále citelněji prvky samolibého autokratismu. Ve společnosti, a to nejen americké se začal šířit strach ze skoro všemocného vládce, který do důležitých státnických funkcí jmenoval názorově i chováním blízké, které ovšem v závislosti na jejich rostoucí či klesající míře loajálnosti překvapivě a až nečekaně rychle vyměňoval. Donald Trump se vždy velmi uznale vyjadřoval o světových politických vůdcích, kteří měli k demokratickému myšlení a kulturnímu chování daleko. Chlubil se tím, jak přátelsky a uznale s ním jednají vůdcové Severní Koreje, Číny a Ruska, zatímco on se přímo hulvátsky choval k politikům, které považoval za slabší – třeba k Angele Merklové.
Než vstoupil do vysoké politiky, byl Trump kultovním hrdinou rapperů a hip-hopové kultury. Jakmile se rozhodl kandidovat na prezidenta a hlavně, poté, co se jím stal a sebevědomě se nabídl jako prezident na další čtyři roky, pochopili i ti američtí rappeři, s kým mají tu čest. Prohlédli. A nejen oni se ujistili, že tento politik je nebezpečný, protože neustálým opakováním umí lidem vnutit lži jako pravdu. To se právě při nedávných prezidentských volbách znovu potvrdilo.
Prezident Trump za sebou nechává hluboce rozdělenou a nemocnou společnost – a to nejen americkou. Vedle covidové pandemie bude nová administrativa Josepha R . Bidena muset vymýtit i nemoc trumpismu, který si určitě nerozumí s liberální demokracií a je založen na politice síly a zneužívání moci. Protože se vyznávači takového stylu vládnutí objevují nejen v Americe, ale i mimo ni, a nejen v hlavách států, nýbrž i institucí, je to přímo historický a zavazující úkol nové administrativy Josepha R. Bidena – totiž obnovit důvěru v trumpismem pošramocenou demokracii.
Amerika a svět si po 20. lednu 2021 jistě oddechly, ale prosadit pravdu proti lžím bude ještě chtít velké a moudré úsilí a hodně zdravého rozumu. Je to až neuvěřitelné, že těch více než sedmdesát milionů Trumpových fanoušků hned tak pravdu neuzná a nepřipustí, takže mám obavu, že trumpismu v Americe, ale ani jinde ve světě konec tak hned nebude.