/MICHAL BOTUR/
Poslední články Václava Hořejšího a Tomáše Fürsta z různých pozic osvětlují, zdá se mi, kromě pandemie jiné, mnohem hlubší a hůře uchopitelné problémy v naší společnosti. Při neformálním tlachání po posledním zasedání AS UP v jednom kroužku formuloval Vítek Procházka jednu svou obecnou, ale téměř fatální obavu. Podle něj je dost možné, že jsme jako společnost narazili na své limity, které už neumíme a hned tak nebudeme umět odstranit, a jejichž podstata je tak nějak ontologicky v nás. Argumentoval mimo jiné svým pozorováním, kdy od sametové revoluce docházelo ke zřetelnému rozvoji republiky po celých dvacet let. Poté se – podle jeho názoru – náhle něco zaseklo a najednou narážíme na skleněný strop, a každý pokus o posun selhává.
Před více než třiceti lety naše společnost s velkým nadšením zavrhla totalitní zřízení, pořídili jsme si frajerskou mašinu ze západu – demokracii – a aniž bychom věděli, jak se tento stroj ovládá a co bude znamenat pro její uživatele, vydali jsme se s ní dobývat svět. Syndrom vyhoření z demokracie, který dnes po třiceti letech jízdy část společnosti prožívá, dokazuje, že je nejvyšší čas o tomto tématu znova diskutovat. Jsme svědky úkazu, kdy se akademické a kavárenské spory skrze koronavirovou pandemii zhmotňují do hrozby ohrožující mnohé z nás a zabíjející desítky tisíc lidí.
Andrej Babiš se v politice prosadil s heslem „řídit stát jako firmu“ a také rektor Jaroslav Miller se při neústupném naplňování svých vizí odvolával na své „manažerské povinnosti“. Jenomže „manažerské“ a „firemní“ řízení se od „totality“ (nelichotivé označení, které pro minulý režim používáme) liší pouze v historických konotacích, samotný význam je stejný. Mocenská architektura společnosti má přitom ale zásadní vliv na strategii přežití a na způsob, jakým společnost usiluje o svou prosperitu. Zatímco všechny odstíny centrálně řízených systémů od různých „bonapartismů“ a „putinismů“ přes fašismy a lidové demokracie ke krutým diktaturám sází na jednotnou celospolečenskou strategii určenou (dá-li bůh) osvíceným vedením, demokratická zřízení dávají vládě omezené pravomoci a vláda de facto pouze ovlivňuje prostředí, ve kterém se občané autonomně rozhodují. Pokud v Rusku Vladimír Vladimirovič Putin zavelí, aby se masově vyráběly tramvaje, do roka budou stovky výstavních kusů sjíždět z linky. Světe div se (a já jsem tímto faktem stále více fascinován), ve svobodné společnosti tento pokyn nikdo nedá, přesto se lidé dokážou zorganizovat do takových celků a skupin, že tramvaje ve velkém vyrábí sami a většinou i efektivněji.
Vrátím-li se ale k prvotnímu tématu, selháváme v tom, že se pokoušíme řídit demokracii centralistickým způsobem. Naši volení zástupci se snad necítí být vládci a císaři, ale neakceptovali skutečnost, jak málo moci jim demokratický systém svěřil. Pokouší se ovlivňovat a působit prostředky, se kterými ve svobodné společnosti zacházet nemohou/nesmějí, a na druhé straně neumějí zacházet s nástroji, které vlády vyspělejších demokracií používají rutině. Toto pak končí hořkou rezignací rektora a nálezy ústavního soudu, které vládě podlamují už tak chatrné pilíře boje s pandemií.
Také intuice občanů a analogicky členů akademické obce je ještě pořád převzata z minula. Stále nechápeme a neumíme se vypořádat se skutečností, že my jsme ten stát nebo ta univerzita, a všemožná opatření a pravidla budou platná právě do takové míry, jak je jako komunita přijmeme za své a budeme je respektovat. Podívejme se do Běloruska. Společnost se tam celkem zřetelně začala bránit centrální vládě, jenomže nad občany v Bělorusku „bdí“ stát, a tak začaly shora lítat blesky a kulky. Nad námi je ale modré nebe. Pokud se kolektivně rozhodneme kašlat na opatření vlády, tak ta opatření prostě jakoby nebyly. Stejné je to na naší univerzitě. Jsme jako Rychlé šípy, které si na dveře klubovny pověsily svá vlastní pravidla, svůj Statut. Pokud jej přestaneme vnímat závazně a nebudeme jeho platnost vymáhat, nikdo jiný – žádný stát ani soudy – to za nás neudělají. Když jsem v průběhu zasedání AS UP upozorňoval, že se dost možná porušuje univerzitní legislativa a senát je jediným garantem, měl jsem na mysli právě toto.
A tady se vracím zpět k článkům Tomáše Fürsta a Václava Hořejšího. Myslím si, že volaní po autoritě, která dokáže prosadit nutná a potřebná opatření, a po podkladových datech, na základě kterých se vláda rozhoduje, je v demokratické společnosti téměř jedno a totéž. Přece musíme evidovat, že po roce pandemie, chaotickém zavírání a otevírání všeho možného od kostelů po hypermarkety, což jsou v demokracii naprosto extrémní a mimořádné nástroje, je důvěra společnosti ve schopnosti vlády zdecimována. Nemusíme přitom ani připomínat papalášismus, kdy dopoledne Roman Prymula navrhuje přísný lockdown a odpoledne jej můžeme v televizi sledovat, jak z tribuny stadiónu fandí Slávii.
Rozumím hněvu Václava Hořejšího v jeho článku, který podle mě vyplývá z nepopiratelného faktu, že jsou starší lidé zbytečně vystavování vážným hrozbám, desetitisíce z této věkové kategorie přišly o život, a navíc se objevují projevy ekonomického cynismu a bagatelizace tragédií. Bohužel pokud nechceme rezignovat na demokratické řízení státu, musíme volat nejenom po opatřeních, ale také po schopnosti vlády obhajovat svá rozhodnutí při kritické oponentuře. Bez této schopnosti nebudou opatření společností akceptována a – jak jsem psal výše – de facto se vůbec neprojeví.
Závěr, že pandemii nezvládáme, protože dosud neumíme vládnout demokraticky, by byl děsivý, protože v ohrožení by byly nejen lidské životy, nýbrž i demokracie samotná.