/JAN VIČAR/
Včera v noci se mi zdál zvláštní sen. Stal jsem se nečekaně jedním z voličů rektora své alma mater.
Volba probíhá online, přemýšlím, bilancuji. Uvědomuji si, že právě můj hlas může být tím rozhodujícím. O funkci se ucházejí čtyři univerzitní profesoři, všichni ve vhodném středním věku. Kandidáty A a D znám, kandidáty B a C nikoli. Prolétnu jejich životopisy, čtu volební teze. Na první pohled mezi nimi nevidím podstatné rozdíly.
Od počátku svých studií v roce 1967 až do konce svého působení v roce 2016 jsem zažil devět rektorů. Lze s nimi srovnat současné kandidáty? Mou „Magnificencí“ byl J. J. Správný muž, ve správnou dobu, na správném místě. Ani dnes se nedivím, že byl v devadesátých letech považován za nejlepšího rektora českého vysokého školství a že byl navrhován i na prezidenta. Do podobné historické konstelace ovšem právě volený rektor určitě nevstoupí. Jak bych si ho představoval?
Má to být služebník fakult? (Spíše ano.) Nebo autoritativní vládce? (K tomu nemá zákonné pravomoci.) Bytostný akademik? (Určitě.) Manažer jako na západních soukromých univerzitách? (Ve veřejnoprávní vysokoškolské instituci raději ne.) Zkušený akademický funkcionář a organizátor? (Přirozeně ano.) Byrokrat? (V rozumné míře ano, protože je to v dnešní době důležité.) Proslulý vědec? (Výborně.) Zasloužilý rétor ověnčený poctami a zvyšující univerzitě renomé? (Chvályhodné.) Oblíbený vysokoškolský pedagog, který ctí studenty, a vyznává „primus inter pares“? (Skvělé.) Atraktivní a moudrá žena? (Žádná žena nekandiduje!)
Neměl projít předběžným psychologickým testem, jak se to dnes běžně děje u konkursů? (Typologie osobností by byly určitě cenné.) Tvrdý, dominantní, sebevědomý a houževnatý člověk? (Jistě, od všeho trochu, jinak náročnou funkci nezvládne.) Vnímavá, emocionální, spontánní bytost s porozuměním pro druhé? Pokorný a skromný? (To by bylo sympatické, ale jemnou osobnost funkce zničí). Rozhodný vůdčí typ či sebekritický váhavý střelec? Stvoření vysoké morálky a noblesy (ba dokonce fundamentalista) či naopak pragmatik, kterého (zdánlivě) poptává dnešní epistéma trhovců?
Z jakého vědního oboru? (Pokud kandidují srovnatelné osobnosti, jsem pro rozumné střídání představitelů různých fakult či oblastí.) A konečně, kdo budou jeho prorektoři a jaké jsou jejich předpoklady k výkonu funkce? To je otázka zásadní, protože samotný chudák rektor dvaadvacetitisícový lidský kolos osmi fakult a jednoho vědeckého pracoviště nezvládne.
*****
V mém snu zvoní telefon. Někdo mne chce asi ovlivnit, tak raději nezvedám sluchátko.
Kandidát A: Zkušený akademik z mnohaletého působení v univerzitních i celostátních akademických orgánech, opatrný, avšak nekompromisní. Spravedlivý, náročný a důsledný kritik nedostatků v českém vysokém školství a v hodnocení vědy, který polemizuje svou věcností se současnou postfaktickou a PR ideologií. Pohotový diskutér požadující větší transparentnost při řízení veřejnoprávní univerzity. Důležitým rozpočtovým věcem detailně rozumí a jasně formuluje svá stanoviska. Několikrát jsem s ním v minulosti diskutoval, ba i nesouhlasil, ale uznávám, že byl vždy perfektně připraven. Spíše nenápadná, ale silná osobnost, z níž mohou mít někteří strach. Je to pro současný stav univerzity dobré?
Kandidát B: Poměrně nedávno byl zvolen do funkce děkana jedné zdárně se rozvíjející fakulty. Odejít z této pozice by bylo pro tuto instituci škoda. Hrozí nesplnění děkanských předsevzetí, plýtvání silami i odborníky. Až svou misi dokončí, může se o funkci rektora ucházet v dalším období. Takže otazník.
Kandidát C: Seznámil jsem se s ním letmo, když jsem mu blahopřál k profesuře. Sympatický člověk. Jeho několikaletá funkcionářská zkušenost je orientována na mezinárodní vztahy. Otazník.
Kandidát D: Zkušený funkcionář a demagog, který pohotově pronáší polopravdy a reaguje jen na ty kladené otázky, které se mu hodí. Po jeho nedávném odvolání z „pro-funkce“ jsem doufal, že se pro blaho univerzity podrobí sebereflexi a uchýlí nadále k bádání a získávání rivbodů. Funkcí už si užil dosyta. On však kandiduje a tím potvrzuje, že je ctižádostivý bijec. Možná ale jen provádí machiavellistický politologický experiment, kolik unese akademická instituce a co všechno je senát schopen akceptovat.
Vzhledem k tomu, že v akademickém prostředí je zásadní věcí personální politika (tj. prostor pro rozvoj mladých talentů a klíčové pozice profesorů jako významných pedagogicko-vědeckých osobností), mne zaujal následující odstavec z jeho článku na diskusní platformě (kam nemám přístup), jenž mi kdosi poslal: „Počátky a konce kariér. Přestože jsme omezeni zákony, měla by budoucí exekutiva řešit, jak se věnovat akademickému dorostu i pracovníkům nejdéle sloužícím (aniž by byly ohlíženy potřeby ostatních). Napříč generacemi je třeba vycházet z klíčových rolí akademických pracovníků. Nová rektorka nebo rektor nemůže změnit zákony, ale musí přispět ke kultivaci univerzitních pravidel a nastavování tradic „příchodů“ a „odchodů“.“
Doplňuji, že „kultivátor“ D vzal již na počátku svého děkanského funkčního období platné zákony do svých rukou. Sice je nemohl měnit, tak je aspoň nerespektoval. Pro jistotu si ještě jako docent zajistil trvalou pracovní smlouvu a následně zavedl (v rozporu s antidiskriminačním zákonem) věkově diskriminační praxi. Proti starším profesorům vytvořil dokonce i psanou směrnici, kterou mu sice akademický senát příslušné fakulty v létě roku 2011 zamítnul, ale D podle ní tiše a systematicky jednal. Jeho tzv. Podpora emeritních profesur pak sehrála úlohu nikoli nástroje „generační harmonie“ či nástroje „morálního“ (jak uvedl pro Inspekci práce v roce 2017), ale naopak donucovacího prostředku „generační obměny“. Starší profesoři byli podle směrnice přes svůj převážný nesouhlas zemeritováni (tj. nebyly jim prodlouženy pracovní smlouvy), přestože vykonávali stejný typ a objem práce jako mladší docenti, s nimiž byly naopak uzavírány smlouvy netermínované. Na konci jeho druhého funkčního období pak na oné fakultě nepůsobili v pracovním úvazku (až na některé specifické výjimky, např. bývalé Jeho Magnificence) již žádní profesoři-akademikové starší šedesáti let. Ani ti, kteří fakultě přinášeli (a dodnes přinášejí) statisíce, ba miliony Kč ročně za publikace oceňované rivovskými body a významnými cenami. Inu, když se kácí les, tak létají třísky! D jako děkan „přispěl ke kultivaci univerzitních pravidel“ rovněž diskriminací starších žadatelů o grantové projekty z fakultního Fondu pro podporu vědecké činnosti (vnitřní grantové agentury) věkovým limitem 50 let (resp. původně ještě méně). A podílel se také na legislativně kuriózním projektu Odcházení.
*****
Proces hlasování ve snu pokračuje a já se musím rozhodnout. Orientuji se pomocí čtyřstupňové škály, kde „A“ znamená nejvyšší hodnocení a „D“ znamená neprospěl. Hlasuji spolu s ostatními voliči a čekám na výsledek. – Po chvíli ticha se na obrazovce zjeví předseda volební komise a oznamuje, že vinou dvojité volby některého ze senátorů bylo hlasování zmatečné. A že je tedy nutno volbu opakovat…
Prudce se probudím, hledím do tmy a přemýšlím. Proč mi na rektorské volbě natolik záleží, že se mi zdají podivné sny? Nejspíš proto, že se jedná o mou alma mater! A tak doufám, že skuteční voliči Jeho Magnificence budou mít jasnou mysl a šťastnou ruku.