/INGEBORG FIALOVÁ/
Už ve svém nedávném bilančním článku [1] jsem konstatovala, že „oblast internacionalizace byla vždycky vlajkovou lodí rektora Millera“ a jeho týmu. Kandidáti na rektora se k tématu také pilně vyjadřují např. současný prorektor pro zahraniční vztahy Martin Kudláček na UPReflexi nedávno zveřejnil seznam zvláště úspěšných počinů na tomto poli [2] (a já jsem mu vděčná za to, že je nevydává za své osobní úspěchy, nýbrž děkuje spolupracovníkům, kteří je v posledku odpracovali). Ve svých volebních tezích Martin Kudláček píše:
„Geotargeting jako součást zahraniční spolupráce. Zahraniční vztahy budou dlouhodobě rozvíjeny s využitím identifikování strategických oblastí i mimo EU (Geotargetingu). Budeme podporovat partnerství s univerzitami v Severní Americe (př. v návaznosti na alianci Aurora – University of Minnesota). Budeme podporovat partnerství s univerzitami v Jižní Koreji, Japonsku a Číně. Budeme podporovat partnerství s univerzitami v Izraeli, se zeměmi postsovětského regionu a z vybraných jihoamerických zemích. Uchazečské kampaně budeme mimo jiné cílit na studenty z výše uvedených asijských států, Jižní Ameriky, Izraele a zemí střední a východní Evropy.“ [3]
Nechci v následujících řádcích s jeho tezemi polemizovat, ale: Není to daleko?
Jinými slovy chci říci totéž (a trochu to rozvést), co ve svých tezích uvádí druhý Martin – Procházka (jako by mi je vzal z úst): „Spolupracujme s evropskými univerzitami, které jsou nám blízké geograficky, historicky i kulturně, ale také s nejlepšími světovými univerzitami. Přispějeme tím k propojování Evropy a urychlíme náš vlastní rozvoj. Za nevyužitý považuji potenciál spolupráce s Německem a Rakouskem, kdy je nutné navázat nejen na historické tradice, ale také na ekonomickou sílu obou těchto členských států EU.“ [4]
Stavět proti sobě tendenci orientovat se v zahraničních kooperacích spíše na velký svět za sedmero horami a sedmero oceány (kam se všude musí létat letadly, jež zanechávají ošklivou uhlíkovou stopu) a na malý středoevropský svět za humny (kam se dá v nejhorším dojet i na kole), by byl samozřejmě nesmysl a já to činit nechci. Oba zeměpisně odlišné druhy partnerství jsou důležité a v 90. letech existovaly samozřejmě (bez vzájemné konkurence) vedle sebe: rektor Jařab navázal vztahy s mnoha americkými univerzitami [5] (jako amerikanista to měl skoro „v popisu práce“), z nichž UP mnohdy těží dodnes, filologické katedry na FF i ostatních fakultách navázaly úzké vztahy se „svými“ (nejčastěji evropskými) zeměmi, právnická fakulta vznikala za účinné pomoci univerzity ve Štýrském Hradci atp.
Jednoho dne ale, bojím se, začal převládat názor, že čím vzdálenější a čím exotičtější jsou naši partneři a čím víc jich je, tím jsme „světovější“. Naše – pohříchu hlavně německy mluvící, rakousko(-uherskou) tradicí sycené, „německou vzdělaností“ civilizované – záhumenní jaksi ztratilo svou přitažlivost. Kdo už by se taky chlubil tím, že byl včera ve Vídni? Já ale byl v Kuala-Lumpuru a v Tokiu a na Madagaskaru!
K tomu jen několik dokladů z nedávné minulosti: V roce 2015 například UP (celkem bez udání důvodů) vystoupila ze svazku podunajské konference rektorů/Danube rectors conference [6] zato ale hodlala v Olomouci podpořit vznik školek s čínským vyučovacím jazykem [7]. V roce 2013 děkan Lach vypověděl smlouvu se Spolkovou republikou Německo o podpoře tzv. nadační profesury [8], byť ho o její důležitosti přesvědčoval německý velvyslanec i zástupci spolkové vády a k jejímu zachování (tj. dalšímu financování po vyčerpání štědré desetileté podpory ze strany SRN) přemlouvalo i MŠMT ČR. Zato několik let nato vydala UP memoáry čínskému prezidentovi Xi Jinpingovi [9] s předmluvou Miloše Zemana a Pavla Šaradína. V roce 2019 se katedra germanistiky (prý kvůli nedostatku peněz na úvazky) zbavila rakouské lektorky (rakouský lektorát byl na UP zřízen společně s Rakouskou knihovnou hned na počátku 90. let a je/byl nejen výrazem podpory Rakouska, nýbrž i podstatným uzlovým bodem spolupráce mezi UP a různými rakouskými institucemi). Na druhé straně zahájila UP dobrodružství jménem Erbíl v Iráku. A ta dále a tak dále.
Jistěže se na tomto neutěšeném stavu podepsalo také slábnutí pozic němčiny ve vějíři české vzdělanosti (neb naše záhumení je z poloviny tvořeno zeměmi, v nichž se mluví německy) a její nahrazení lingvou francou dneška, angličtinou. Můj poslední germanistický zápas spočíval v tom, že jsem se snažila různými prostředky sdělit univerzitě ale i široké veřejnosti, jaká nebezpečí číhají, když se česká inteligence odstřihne od svých kořenů německé vzdělanosti, myšlení, kultury a historie a když se globalizovaná angličtina (čti: nedokonale ovládnutý jazyk plnící především bazální komunikativní funkce) stane výlučným jazykem vědy (čili nástrojem myšlení) [10]. Ráda kdykoli posloužím fejetonky nad tímto tématem, teď se chci ale v závěru spíše zamyslet nad tím, jak se vrátit na ta středoevropská humna (aniž bychom si sem tam nezaletěli třeba na Taiwan).
Myslím, že nejprve je (jako vždycky) nutno změnit myšlení a rétoriku, pohnout se – přesně v intencích příspěvku Dominika Opatrného na UPRefexi [11] – od představy, že internacionalizace hlavně „dodává univerzitě lesku“ a je vítaným zdrojem akademických výletů a exotických dovolenek [1] (byť nepopírám, že může být příjemné a snad i v některých případech legitimní zaletět si na výlet do exotické země, kam bych se se svým mizerným platem jinak nikdy nedostal/la) ke skutečně účelnému využívání zahraničích kooperací. Jistěže je přínosné „jít ke zdroji“, tedy je-li mým oborem japanistika, pak pobývat v Japonsku, lusitanistika – v Brazílii (anebo tedy aspoň v Portugalsku, když mi grant cestu přes oceán nezaplatí), hispanistika – v latinské Americe atd. – ale jde to i jinak: Všechny obory a instituty, které na UP máme, existují (mnohdy se špičkovou úrovní) i v sousedním Rakousku a Německu a jsou připraveny s námi kooperovat. Judaistku na FF jsme např. zakládali nikoli s pomocí univerzit v Izraeli, nýbrž za podpory slovutné vídeňské judaistiky (izraelské univerzity se našimi partnery staly až mnohem později).
Druhým, praktickým krokem by pak mělo být posílení němčiny na UP jako komunikačního nástroje (byť – nebojte – všichni němečtí a rakouští akademici mluví i anglicky, ačkoli u toho někdy mají vídenský přízvuk) a dále posílení pozic němčiny jako jazyka vědy. O obou praktických krocích mám své představy (předestírala jsem je ostatně před mnoha lety už i rektoru Millerovi) a ráda se o ně s novým rektorem podělím, bude-li mít zájem.
[1] Je čas bilancovat aneb Příběhy dávných vizí – DISKUZNÍ ŽURNÁL
[3] „Pojďme SPOLUpracovat na zdravé a silné univerzitě!“
[4] VOLEBNÍ TEZE KANDIDÁTA NA REKTORA UP
[5] Viz Josef Jařab: Rektorská rozpomínání. VUP Olomouc, 2019. Odborné publikace: Rektorská rozpomínání
[6] DRC – Danube Rectors‘ Conference – DRC – Danube Rectors‘ Conference
[7]
Univerzita podporuje dvojjazyčné mateřské školy. V první se budou děti učit čínsky
[8] Desetiletí nadační profesury změnilo německou literární mapu
[9] SKC – Xi Jinping : o správě státu
[10] Neochvějně dále touto cestou hodlá jít kandidát Lach (jak se ani jinak nedalo očekávat). Ve svých tezích navrhuje: „Masový přechod na anglickou komunikaci ve všech oblastech (výuka, vědecké výstupy, vnitřní i vnější komunikace všeho druhu). https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/univerzita-v-roce-2041-rizeni-vedy-a-byrokraticka-zatez/
[11] https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/internacionalizace-zacina-doma/
[12] To, že by různé internacionalizační projekty mohly být i zdrojem neférových výhod některých jednotek UP oproti druhým (jak naznačují příspěvky kolem „utajovaného“ projektu SWAFS (https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/reakce-na-komentar-k-prispevku-lesk-a-bida-aurory/) raději nechci ani domýšlet.