/INGEBORG FIALOVÁ/
Trend jednostranného upřednostňování angličtiny jako jazyka přírodních i humanitních věd, techniky, hospodářství a vyššího managementu, který zaznamenáváme ve všech evropských zemích (Německo a Rakousko nevyjímaje), je v Česku zvlášť silný. Příčiny nutno hledat v nedávné minulosti: Česká republika se po 40 letech komunistické vlády a hermetického uzavření před svobodným světem potřebovala světu rychle otevřít a angličtina se stala jazykovým instrumentem tohoto otevírání. Z tohoto pohledu se znalost více/několika cizích jazyků jevila/jeví jako zbytečné zdržování a balast.
Na počátku devadesátých let 20. stol. byla němčina (jako komunikační nástroj pro kontakt se dvěma ekonomicky silnými sousedy ale také jako jeden z historických mateřských jazyků této země) prvním cizím jazykem ve státě: vyučovala se na většině škol všech úrovní a typů a čeští intelektuálové vládli především jí. Politická situace byla nakloněná znovuobjevování německé a rakouské minulosti, kultury a tradice této země (jež byla po 40 let komunismu tabu) a relativně přístupná urovnávání historických křivd. Na konci devadesátých let však angličtina získala pozici lingua franca v Evropě, tedy komunikačního prostředku ve všech oblastech [1]. Němčina postupem času ztratila i svou pozici druhého cizího jazyka v zemi a zařadila se do skupinky cizích jazyků, kterým se vedle – více méně všude povinné – angličtny také vyučuje. Tento vývoj je statisticky doložitelný klesajícími počty žáků učících se němčině na základních a středních školách a studentů němčiny na vysokých školách a je možno ilustrovat ho i na příkladech z univerzitní praxe: Ve filozofických (estetických, sociologických, politologickch atd.) seminářích již není možné zabývat se německými mysliteli a filozofy, neboť účastníci seminářů již nerozumí německy, a přitom nejsou ani zdaleka všechny podstatné texty přeloženy do češtiny nebo angličtiny. Mladí historikové již nejsou schopni číst německé prameny k dějinám vlastní země (které tvoří velkou část archívního materiálu). Bohemisté redukují své znalosti písemného dědictví země na české texty. V rámci evropských výměnných programů jsou zahraničním studentům nabízeny ze strany olomoucké univerzity výhradně studijní obory v angličtině, germanistika jako samostatný filologický obor s velkou tradicí v Čechách a na Moravě byla na většině akademických učilišť redukována na praktickou výuku jazyka jako komunikačního nástroje atd.
Zatímco se proměněná jazyková situace ve vědě a na univerzitách v Německu a Rakousku odráží jen na úrovni akademického konkurenčního boje mezi mateřštinou a globalizovanou odbornou angličtinou [2], je situace ve střední Evropě, v zemích s kdysi silnou německo-jazyčnou kulturou, daleko dramatičtější: Pokud se odsud vytratí němčina jako jazyk kulturní paměti, vytratí se spolu s ní i historické kořeny, tradice, velké části tzv. kolektivní paměti a část kultury (která byla do určité doby až ze 100 % německo-jazyčná). Nazmar přijde i kulturní snažení 90. let (iniciované a podporované příslušnými ministerstvy, vědeckými pracovišti, kulturními organizacemi a dobrovolnickými spolky), jehož cílem bylo znovu objevit německé kulturní prvky v zemi a vytvořit tak jednu z platforem pro budování dobrých sousedských vztahů. Xenofobní (někdy vyloženě protiněmecké) nálady v zemi (mnohdy dovedně instrumentalizované nejvyššími českými politiky – vzpomeňme prezidentské debaty Zeman-Schwarzenberg) jsou varovným signálem tohoto vývoje.
Leč i z hlediska globálně evropského se současná situace jeví jako jazykově paradoxní: Hlavním jazykem sjednocené Evropy je jazyk dvou zemí, které nejsou členem EU (nýbrž často jejím kritikem či konkurentem – přes veškerou západně civilizační sounáležitost), Velké Británie a Spojených států amerických, zatímco mateřština hnací síly evropského sjednocování, Německa, je užívána jen okrajově a z Evropy se – zdá se – vytrácí. Spolu s jazykovou globalizací se zároveň vytrácí i největší kouzlo sjednocené Evropy – kulturní různorodost projevující se také v mnohojazyčnosti. Používání výhradně globalizované angličtiny naopak podporuje jednostrannou orientaci evropských zemí na anglo-americkou kulturu. Není divu, že málokdo v České republice považuje německou politiku za směrodatnou a dokáže chápat její kroky v evropských záležitostech, není divu, že populistické protiněmecké tóny nacházejí u historicky nevzdělané veřejnosti ohlas, není divu, že se u mladé české generace vytrácí vědomí, že Německo a němčina jsou pro jejich budoucí vývoj a kariéru jakkoliv důležité [3], nemluvě o vědomí, že německo-jazyčná kultura nějak spoluutvářela jejich kolektivní historickou paměť. Ještě méně pozornosti se dostává německé vědě a vysokoškolskému prostředí: Reforma českého vysokoškolského vzdělání, která od roku 1989 kontinuálně probíhá, se sice zaštiťuje jménem evropského univerzitního města, Bolognou, ale orientuje se výhradně na americký model. Působí tak destruktivně na původní Humboldtův princip (který fungoval dokonce i za socialismu a zachránil tak některé členy tehdejší mladé generace před úplným ideologickým zblbnutím).
Je možné, že popsaný jazykově-kulturní vývoj směřující k jedinému jazyku jako nástroji globální světové komunikace ale i jako jedinému jazyku vědy – a tedy nástroji myšlení [4] již (ve světě stále důkladněji propojeném virtuální sítí internetu, jehož jazykem je samozřejmě angličtina) nelze zastavit ani zvrátit. Přesto se domnívám, že bychom se na Univerzitě Palackého mohli pokusit zachytit alespoň poslední cíp (středo)evropské vzdělanosti a mnohojazyčnosti a (alespoň v experimentu) instalovat jakousi protiváhu k dnešnímu jednostrannému upřednostňování anglicko-jazyčných studijních oborů a k výhradní orientaci na vědu, kulturu a politiku anglo-amerického kulturně hospodářského prostoru.
Ráda bych – obecně řečeno – pohnula univerzitou směrem
-
k většímu objemu výuky němčině s v němčině,
-
k posílení středoevropských kontaktů jednotlivých učitelů, badatelů/pracovišť,
-
ke zvýšení objemu středoevropských témat ve výuce a výzkumu (i k propojení jednotlivých badatelů/pracovišť participujících nějak na tomto tématu),
-
k – alespoň náznakovému či historizujícímu – vzkříšení „německé vzdělanosti“ [5].
Jak to udělat? Pojďte přemýšlet se mnou!
[1] Nad důvody tohoto hladkého vítězství se mezitím v různých publikacích zamyslelo mnoho badatelů z různých oborů (jistěže v Čechách svou roli při upřednostňování angličtiny před němčinou hrají i narativy z dávnější minulosti: odtržení Sudet, Protektorát, okupace, válka, odsun), přesto je tato problematika nadále zajímavá a nosná (např. pro malý projekt, cyklus přednášek, konferenci, studentské práce atd.)
[2] Za právo němčiny být/zůstat jazykem vědy bojuje v Německu především akademický spolek Adawis https://adawis.de/start/
[3] Na první pohled je to překvapivé, neboť německý pracovní trh je již mnoho let otevřen i českým zaměstnancům a je pro ně lákavý. Navíc dvě třetiny zahraničních firem a podniků na území ČR tvoří německé či rakouské podniky. Avšak první pohled klame, neboť většina německých podniků v zemi komunikuje se svými českými spolupracovníky a partnery anglicky. Tím se ukazuje, že vinu na stále ubývajícím významu němčiny v Česku nese i německá strana. Ještě méně pochopitelná je jazyková zkušenost s oficiálními představiteli německé kultury a vzdělávání (DAAD, Goethe-Institut, velvyslanectví, atd.), kteří taktéž stále častěji komunikují se svými českými partnery anglicky.
[4] Zde je, dle mého názoru, zakopán pes: Proti jedinému, globalizovanému jazyku jako nástroji komunikace totiž není co namítat; v každém civilizačním úseku lidstvo nějaký takový nástroj mělo. Problém nastává ve chvíli, kdy se lingua franca (tedy nástroj pro bazální komunikaci, jazyk celkem očesaný od svých dalších funkcí kromě té komunikační, navíc jazyk nerodilými mluvčími ovládaný jen částečně) stane nástrojem myšlení, které je pak nutně stejně bazální, plytké, triviální a nedokonalé jako jazyk, kterým je neseno.
[5] Neboť, marná sláva, ať se to vlastencům či anglofilům líbí nebo ne, veškerá česká věda, ta humanitní ale i ta přírodní, se v 19. století zrodila z německých pramenů, vyvinula se v závislosti na německých/rakouských teoriích/školách/akademiích a skrze komunikaci s nimi (ať třeba šlo o konkurenční, nepřátelské tření).