/ZUZANA KRÁTKÁ/
Pamatujete na článek „Průzkumný vrt nebo průzkum vrtáků?“, který vysvětloval, k čemu je dobré vyšetření protilátek? Už je to rok, co jsme ho napsali. To jsme ještě netušili, že záhy proběhne ono Velké Testování, při kterém kouzelný čínský rychlotest selže na celé čáře a uvrhne protilátky do temného spánku jak Šípkovou Růženku. V Olomouci to mohl statečný tým odborníků ještě zachránit přeměřením zamražených sér, jak bylo slíbeno v designu studie, ale do dneška žádné výsledky nemáme. Nikdo už po nich nepátrá. Od té doby je patrně vyšetření protilátek v nemilosti vládních úředníků. Ono to s nimi totiž není jednoduché. S úředníky i protilátkami.
Každý z nás reaguje na infekci jinak. Někdo protilátek tvoří hodně, jiný míň, někdo (ale těch opravdu moc není) je netvoří vůbec. Někomu vydrží dlouho, jinému klesají rychleji. Důležité ale je vědět, že pokud protilátky máme, s infekcí jsme se již setkali a jsme imunní. „Jak moc imunní?“ zahřímají odborníci, pokud uslyší tuto větu. No, podle moudrých rádců, kteří si v USA říkají CDC, imunní aspoň tak, že lidé s protilátkami nemusí tři měsíce od posledního pozitivního testu do karantény, setkají-li se s člověkem s onou tajemnou chorobou [1]. Asi jsou američtí poddaní odolnější než ti čeští nebo to naši rádci z Meses ještě nezaznamenali a v království českém se tím zatím řídit nemůžeme. Ten, kdo má protilátky, by pak nemusel podstupovat ani to spásné antigenní testování… Ale vraťme se k protilátkám. Povím vám pohádky z království českého, ve kterých hrají důležitou roli:
Pohádka první – o té babičce, co jí nebylo dobře
Milé děti,
byla jedna stařenka, která přežila na podzim tu ošklivou chorobu. Přišlo jarní sluníčko, ale babičce se přitížilo, cítila se špatně a dušná byla. I vzali jí do nemocnice a pátrali, jestli se jí ta nová ošklivá choroba nezmocnila znovu. Pécéerko ukazovalo mínus, a tak vyšetřili krev. Toho, čemu říkají protilátky, tam bylo až do stropu, ba nad něj. Tak babičku znovu prohlédl pan doktor, zjistil, že ji zlobí srdíčko a poslal jí do místní velké nemocnice, na nejbližší koronární jednotku. Jenže z té velké nemocnice poslali stařenku šupem zpátky, protože podle nich měla to pécéer už prošlé. Že měla babička protilátky, to nikoho ze slovutných lékařů nezajímalo. Mohla už mít to své srdíčko zakurýrované, ale místo toho čeká na nový stěr. A tak jestli neumřela, čeká dodnes…
Pohádka druhá – o tom klukovi, co se málem nedostal na rehabilitaci
Milé děti,
to bylo už vloni v létě, kdy celkem mladý chlapík, jemuž covid spustil polyradikuloneuritidu (takové ošklivé onemocnění nervů), měl jako kvadruplegik (tedy hodně ochrnutý člověk) nastoupit do rehabilitačního ústavu. To se ví, že čím dřív by to bylo, tím líp, aby ho rozhýbali. Jenže on to tajemné pécéerko měl furt pozitivní, a tak se to stále odkládalo a odkládalo, protože by jim tam nakazil ostatní pacienty… Bývali by na negativní výsledek čekali další měsíc nebo dva. Až je napadlo udělat test, který by zjistil, jestli je ten virouš živý nebo už kaput. Byl kaput (ten virouš), rozlámaný na kousky, a tak toho pána na tu rehabilitaci vzali. Protilátky, které v té době už dávno měl, by mu tenkrát také pomohly, aby se tam dostal rychleji, ale že je měl pozitivní, to si tenkrát ještě mohl strčit za klobouk. Teď už by (snad) dopadl lépe [2].
Pohádka třetí – tentokrát o tom dědečkovi, co ho moc bolelo břicho
Milé děti,
Žili byli jeden dědeček s babičkou. Dědu jednoho dne hodně rozbolelo břicho, a taky dostal vysokou teplotu. Psí sádlo nepomáhalo, a tak mu musela babička zavolat sanitku. V nemocnici přišli na to, že to není jen tak ledajaké bolení, že je to opravdu zlé, protože dědovi prasklo střevo, a tak musel rychle na operaci, aby se ta škvíra zašila. To víte, při takovém prasklém střevu hrozí v břiše silná infekce a tělo má co dělat, aby ji zvládlo. A tak děda dostal léky na zlé breberky, co dělají tu infekci, a uložili ho do postele. A jak jinak, jsme v království, kde řádí ta ošklivá nemoc, co se zjišťuje tím pécéerkem u všech, co přijdou do nemocnice. A co myslíte, pécéerko ji u dědečka našlo. Po té těžké operaci děda nemohl sám dýchat, tak ho napojili na přístroj, co mu s tím dýcháním pomáhal. Jenže druhý den k tomu všemu děda dostal zápal plic. Podle dekretu, co se mu říká Doporučený postup léčby COVID-19, dali dědečkovi kortikoidy, to jsou takové ty léky, co potlačují imunitu. Tu, kterou děda naopak nutně potřeboval na boj s breberkami v břiše. Co myslíte, jak to s dědečkem dopadlo? Kdyby mu vyšetřili protilátky, tak by třeba zjistili, že jich má hodně, že už vlastně tu divnou nemoc měl dřív, než ho začalo bolet břicho, že žádné kortikoidy nepotřebuje a nic by mu nebránilo bojovat s tím zánětem v břiše. Ale to je tenkrát nenapadlo.
Pohádka čtvrtá – o tom, jak to jde, když se chce
Milé děti,
byla jedna malá chirurgie. Byli na ní chytří doktoři a měli i chytrého rádce. A ti se zamysleli a vyšetření protilátek vetkli do předoperačního vyšetření svých pacientů. Kdo je měl pozitivní, šel na výkon bez dalších rozpaků. Kdo je neměl, tomu vytřeli nos na pécéer. Když bylo pécéer negativní, šel na operaci, když byl pozitivní, nechali ho zavřít do karantény a na operaci šel až za měsíc, aby byl fit. Navzdory tomu, že tento postup nebyl popsán ve slovutných přikázáních onoho království a venku řádila ta divná nemoc, za celý měsíc té velké pandemie se na oddělení s tímto zvláštním postupem žádná strašná infekce nerozšířila. Ono to fungovalo. Kdo potřeboval operaci, ten ji měl.
Pohádka pátá – o tom, že někdy se pátrat vyplatí
Milé děti,
Tak už poslední a hybaj spát. V jižním cípu onoho království tenkrát na jaře, když ta divná nemoc začínala, vyšetřili ty protilátky mnoha lidem prostě proto, aby věděli, jak moc poddaných tu nemoc překonalo. Těch poddaných po infekci bylo tenkrát jen pár procent, to je rozesmutnělo. Kdyby jich bylo bývalo víc, a to už jich tam teď, milé děti je, mohli by se všichni přestat té nemoci tolik bát. Proč to nezopakují, netuším. Mohli by zjistit, že třeba půlka poddaných už ty protilátky má. Mohli by se pak přestat štourat v nose nebo plivat do kalíšku. Věděli by, kolik nutně musí naočkovat poddaných hned teď a kolik až později. Mohli by lépe spočítat, kolik dětí nemoc mělo. Ty děti, které ji měly, jsou už víc imunní a mohou chodit do školy už napořád. Jenže to by pak ti rádcové, co za panem králem přišli, najednou neměli co na práci. Takže raději po tom nepátrají. V našem království, milé děti, tak bude ještě dlouho plivat nakázáno a zpívat zakázáno.
A teď už běžte na kutě.
Anonymním autorům pohádek děkuji a přeji všem dobrou noc.
[1] CDC (Centers for Disease Control and Prevention) – Interim Guidelines for COVID-19 Antibody Testing in Clinical and Public Health Settings