/INGEBORG FIALOVÁ/
Vzrušená a naze hostilní debata na stránkách UPReflexe o „ukradené žurnalistice“ [1] mě ponouká k zamyšlení nad tak zvaným dublováním oborů na UP, což je evergreen už po několik rektorských generací, aniž by to evergreen vůbec být musel. Ideální stav je přece snadno představitelný a popsatelný, jenže patrně nedosažitelný.
Obor vysokoškolského studia by přece měl být akreditován tak, aby byl dostatečně široký, umožňoval uchazeči o studium/studentovi (v první fázi studia) zorientovat se po celé široké disciplíně, případně a ideálně i po disciplínách blízce (a klidně i vzdáleně) příbuzných.
Například student oboru filologie [2] by měl mít v prvním stupni studia šanci pochopit, co to filologie vůbec je (totiž věda dobírající se podstaty tohoto světa skrze jazyk, jímž si o něm vyprávíme příběhy, a skrze ty příběhy, které si o něm vyprávíme), měl by se seznámit s paletou jejích metod (v jejich historickém vývoji, aťsi to jsou metody většinou převzaté z jiných disciplín), s tekutými hranicemi s jinými obory (historie, kunsthistorie, filozofie, umění atd.), možnostmi aplikací filologických postupů ve všech možných oborech lidské činnosti a měl by se naučit alespoň základům několika jazyků, aby měl v hlavě materiál ke komparaci. Všimněte si, že nepíšu o germánské, anglické, ruské atd. filologii. To proto, že považuji – byť jsem tradicionalistka a mám radost třeba z pomyšlení, že počátky olomoucké germanistiky možno klást už do roku 1810, kdy na zdejší vysoké učení přišel historik Joseph Leonhard Knoll – koncept národních filologií (vzniknuvší na počátku 19. století při vítězném nástupu romantické nacionální ideje) za vyčerpaný, překonaný a hodný odhozu na smetiště dějin (stejně jako celá, ve výsledku vždy vražedná nacionální ideologie). Až v druhé fázi studia (zda druhá fáze nastane po prvním, druhém či až třetím roce studia je otázka k diskusi odborníků) by se student měl začít specializovat a to buď na jednotlivé jazyky (samostatně či v komparaci) nebo jednotlivé poddisciplíny oboru (obecnou lingvistiku, gramatiku, dějiny jazyka, filozofii jazyka, literární historii atd.) nebo možné aplikace (překladatelství a tlumočnictví, učitelství, jazyk vědy, výroba spotřebních textů – publicistika, nakladatelství atd.). Ve třetí (doktorské) fázi studia by pak student měl být schopen najít ve své specializaci dezideráty, kam by se mohl vetknout se svým výzkumem/praktickou činností.
Troufám si tvrdit, že podobně lze pojmout mnoho, ne-li většinu oborů na UP (i na přírodních vědách!) i tu nešťastnou žurnalistiku: Z diskuse kolegů na UPReflexi vyplývá, že žurnalistika není vědní obor (tím lépe! alespoň se nemusí potýkat s haldou historického balastu), nýbrž studijní nabídka skýtající množství přístupů, poddisciplín, kontaktů s jinými obory a množství aplikací. Proč je studentům nenabídnout všechny v rámci jediného studijního programu, nejprve v jejich široké škále, ať si poté student vybere svou vlastní cestu? Proč se hrdlit o to, zasahuje-li obor „etika a kultura v mediální komunikaci” do oboru „mediální a komunikační studia”? Pohledem zvenčí se spor kolegů Parmy a Orsága (a dalších) jeví jako velmi nepochopitelný, ba směšný, pohledem zevnitř jako další vývoj univerzity ochromující.
Spojení jednotlivých studijních oborů (dnes akreditovaných někdy až bizarně úzce a specializovaně [3]) do přirozených velkých konglomerátů by mělo hned několik výhod: Bylo by atraktivní pro uchazeče o studium (pakliže by se jim ovšem poskytl dokonalý a vábivý přehled po všech možnostech a zákoutích disciplíny, kterou si vybrali ke studiu). Bylo by příznivé ke studentům, kteří by nejprve dostali čas na to, rozhlédnout se po celé široké disciplíně, než se rozhodnou, chtějí-li se – třeba v oblasti živé přírody – věnovat její ochraně, její nomenklatuře (třeba s vizí příštího učitelského povolání) či třeba jejímu výzkumu metodami jiných věd (chemie, fyziky, optiky, filologie, filozofie atd.). Tvrdím, že počet předčasných odchodů ze studia by prudce poklesl. Spojení oborů by také bylo štědřejší ke studentům, neboť by jim nabízelo mnohem více látky k přemýšlení a zpracování a také mnohem více těch nejlepších dosažitelných odborníků. Sloučením několika (někdy i deseti) zatím samostatných oborů do jednoho konglomerátu by mohlo dojít k úspoře pracovních sil: UP by mohla ušetřit desítky pracovních úvazků učitelů, kteří učí prakticky totéž jen na různých pracovištích, mohla by si z této skupiny vybrat ty nejlepší a mohla by si pak dovolit za ušetřené peníze platit i koryfeje ze zahraničí, čímž by se pozvedla úroveň (a míra internacionalizace) oborů samotných, které by navíc těžily z pohledu „přes plot“, do příbuzných (dosud zcela zakapslovaných), nyní ale spojených disciplín. Spojení jednotlivých studijních oborů by tedy nakonec přineslo univerzitě úspory, malé, dosud samostatné obory by – při chronickém nedostatku habilitovaných – přeneslo přes úskalí akreditace, uťalo by hádky kolem dublování oborů, z konkurentů by se stali spolupracující kolegové, možná i přátelé.
Tak proč to nejde? Načrtnutému ideálnímu řešení brání hned několik (vzájemně spolu propletených a zacementovaných) překážek, jejichž zdolání není snadné.
Jako nejvyšší a zcela nezdolatelná překážka se jeví existence fakult: Který děkan připustí, aby jeho pracoviště, které si dlouhodobě budoval a piplal, a z něhož mu plynou studentokredity a někdy i peníze za vědecký výkon, spolkla jiná fakulta (či ústav) v rámci přirozeného spojování oborů? Vzpomínám si, že když jsem kdysi dávno v 90. letech, nadána ještě bezbřehou naivitou kombinovanou s o to neomalenějším aktivismem, navrhla děkanovi PdF Šteidlovi jakousi takovou fúzi našich dvou germanistik, málem na mě vzal svou nimrodskou kulovnici. Ale nemusíme jít vůbec tak daleko do minulosti: vznikání Catriny je přece jasným dokladem toho, že takhle to nejde. Uspořádání do fakult jsme zdědili ze středověku – a takhle starou tradici je třeba uctívat a zachovávat, to myslím vážně. Ale dělení univerzitních financí po fakultách, to už žádná středověká tradice není, nýbrž je to návyk a úzus z 90. let: s tím by se snad už něco dělat dalo. Cílím samozřejmě k modelu dělení financí po jednotlivých velkých fúzovaných oborech (jak by se z tohoto modelu sekundárně odvozovalo financování fakult, je k další diskusi).
Další překážkou je ona už naznačená úspora pracovních úvazků a preferování odborné kvality před kvantitou. Který vedoucí katedry se nebude do poslední kapky krve bít za svého lexikologa, fonologa, syntaktika, medievistu (leda by ho neměl rád a chtěl se ho zbavit) a nebude se snažit všemi silami zabránit převzetí jeho úvazku stejně odborně zaměřeným ale lepším kolegou z vedlejší filologické katedry? Navíc: kdo určí, kdo je tady lepší? To není otázka po grémiu pro výběrová řízení (to se vždycky nějak poskládá), nýbrž otázka po kompetencích: kdo to pozná, kdo je tady lepší? Jaká budou kritéria výběru?
Třetí úskalí, které se nakonec jeví jako ještě mnohem nezdolatelnější než všechna ostatní, spočívá v tom, že jsme se jako úzce zaměření specialisté už odnaučili (spíše jsme to nikdy neuměli) vnímat a chápat obory (jejich výstupy, metody, jazyk) byť blízce příbuzné: Co bylo zcela přirozené v generaci mých filologických učitelů (a jejich učitelů, mám na mysli třeba polyhistora Pavla Trosta nebo Otokara Fischera, Ludvíka Václavka), být současně odborníkem na jazyk i literaturu, ovládat několik jazyků (číst a publikovat v nich), orientovat se dokonale po kontextu a materiálu filologie (po historii, filozofii, kunsthistorii atd.) – kdo z mé generace to umí? Konkrétně pro fúzovaný obor filologie: kdo bude umět studentům prvních ročníků vyložit zákony a pravidla fonetiky, narativní teorie, vývoj zákonů větné skladby, sahaje přitom do vzorkovníku 8–10 jazyků a světové literatury? Kde jsou ty časy, kdy Pavel Trost přednášel všem filologům na UP, plynule u toho střídal obor literární a jazykovědný a pět šest jazyků a rozčiloval se, že auditorium nerozumí finsky?
Do této „Fachidiocie“ dotlačilo mou generaci vzdělávání v časech reálného socialismu (což je trochu výmluva, za ta svobodná léta jsme to mohli dohnat, ale většinou nedohnali), tu další generaci, generaci akademiků odmaturovavších už ve svobodném státě pak akreditační komise, která ve svých (podučitelských) podkomisích bděla nad čistotou a ostrostí hranic jednotlivých tradičních oborů a nějaké překryvy či fúze jí byly poměrně proti mysli (jak jsem si všimla např. při snaze o akreditaci judaistiky, kterou jsme koncipovali jako příkladně interdisciplinární obor/areálová studia, což ale znamenalo, že nad akreditačním spisem hloubaly hned tři podkomise akreditační komise a posílaly mi ho opakovaně zpátky s připomínkami, které se vzájemně vylučovaly.) Přesto si troufám tvrdit, že v mé a i v těch následujících dvou třech generacích se na UP, na všech jejích oborech, najdou lidé, kteří jsou a budou schopni poskytnout studentům náhled na celý široký obor, do všech jeho zákoutí, než je pak předají specialistům v jednotlivých poddisciplínách.
Po této více méně abstraktní úvaze by se samozřejmě slušelo uvést konkrétní a poměrně detailní příklad toho, jak si takový fúzovaný obor – třeba filologii, kam by se samozřejmě slušelo zahrnout i filologické obory pěstované na PdF (a možná jsou i na jiných fakultách) – představuji, aby své případné konkrétní představy mohli začít vyvíjet i zástupci jiných oborů. Leč obávám se, že moje zamyšlení zůstane v rovině nesplnitelných snů zcela odtržených od reality současného českého vysokého školství a současné UP.
[1b] https://www.zurnal.upol.cz/nc/reflexe/zprava-int/clanek/proc-katedra-zurnalistiky-siri-fake-news/
[2] Budu uvádět příklady ze své disciplíny, kde se nejlépe vyznám, jen zřídka si troufnu i do oborů cizích.
[3] Viz. např. Archeologie, Archivnictví, Česká filologie se zaměřením na editorskou práci ve sdělovacích prostředcích, Němčina se zaměřením na tlumočení a překlad, Ruská filologie se specializací na překladatelství a hospodářskou praxi, Ruština se zaměřením na hospodářsko-právní a turistickou oblast atd. Za naopak rozumně a v mých intencích akreditovaný považuji obor Uměnovědná studia, aniž jsem se ale dobrala jeho bližších specifik (jednotlivé uměnovědné katedry FF na svých stránkách pak už zase uvádějí a popisují jen své úzce specializované obory).