/SYLVA FISCHEROVÁ/
(Ke čtvrtému svazku Výboru z díla J. L. Fischera)
V letech 2007 až 2013 vyšly – v poměrně rychlém sledu za sebou – ve vydavatelství UP tři obsáhlé svazky Výboru z díla J. L. Fischera, prvního poválečného rektora Univerzity Palackého (první svazek vyšel ve spolupráci s nakladatelstvím Academia). První dva svazky představily filosofické a sociologické práce JLF, a to včetně těch dochovaných jen rukopisně (Prolegomena k filosofii), třetí svazek pak díla zaměřená šířeji: na českou otázku a českou filosofii, dále studie věnované české a světové literatuře a divadlu stejně jako dobovou publicistiku, a také studie pedagogické. Vydání těchto tří svazků by bylo nemyslitelné bez podpory a nasazení prof. Ivo Bartečka z FF UP.
V bezprostřední návaznosti započaly ediční práce na přípravě čtvrtého svazku, který se však ukázal jako podstatně náročnější než všechny svazky předchozí. Proč tomu tak je? Jde vlastně o soubor knižních děl i časopiseckých a jiných studií, které JLF napsal v cizích jazycích, případně které byly do cizích jazyků již za jeho života přeloženy. Zcela unikátní svazek tak obsahuje texty psané v němčině, angličtině, francouzštině, holandštině: všemi těmito jazyky se JLF vyjadřoval, jeho zásadní dílo Krize demokracie pak v 70. letech minulého století přeložil do italštiny a vydal v prestižním nakladatelství Einaudi Sergio Corduas; i tento překlad má být v chystaném svazku přetištěn. Jakkoli řada prací byla publikována už za života autora, neplatí to zdaleka o všech studiích do svazku zahrnutých. V rukopise zůstaly vlastní autorovy překlady obsáhlých a bilancujících studií Der qualitative Kosmos a Initiation à philosophie stejně jako několik dalších studií psaných v němčině a angličtině či německý překlad autorových Pedagogických statí, který hodlal vydat německý nakladatelský dům Beltz, po autorově smrti v r. 1973 však z plánů sešlo. Součástí svazku mají být ale i studie, objevené v pozůstalosti JLF, jež tento český filosof a sociolog napsal během svého holandského exilu za druhé světové války, tedy práce zcela jedinečné.
Zde se nabízí otázka, proč vlastně JLF prožil válku v Holandsku, tedy také v Němci okupované zemi; k okupaci Holandska nicméně dochází později než v případě Československa. JLF opustil Československo nedlouho po německé okupaci (tj. po 15. březnu 1939). Vzhledem ke svému dlouhodobému protifašistickému angažmá i levicové orientaci byl veden na seznamu Gestapa jako osobnost nepřátelská nacistické ideologii, a tudíž jako osoba nežádoucí (JLF byl mj. členem Společnosti přátel demokratického Španělska; kniha obsahující jeho protifašistické články a stati ze třicátých let byla publikována pod titulem Proti Mnichovu v r. 1968 a přetištěna ve třetím svazku Výboru z díla). Z dopisu René Welleka adresovaného Hubertu Ripkovi ze dne 13. 4. 1939 se dozvídáme, že Wellek obdržel téhož dne dopis od J. L. Fischera z Amsterdamu: „dostal se tam legálně na nějaké přednášky, ale bude se muset vrátit [scil. zřejmě do ČSR] aspoň na čas. … Chtěl by tam zůstat asi měsíc, poněvadž chce počkat na odpověď z Ameriky, ale má jen 30 zlatých. Poslal jsem mu peníze: bohužel nemohu sám mu dát více než na týden, poněvadž sám už nedostávám plat. Budu mít až v říjnu plat v Americe.“ (Zdroj: Archiv Huberta Ripky)
Nizozemí bylo tedy od r. 1939 neutrálním státem, k jeho okupaci ze strany Německa dochází až o více než rok později než v případě Československa (tzv. Fall Gelb, německý útok začal 10. 5. 1940 a 14. 5. už bylo Nizozemí obsazeno). Osudy JLF v emigraci se pokusil zmapovat J. V. Musil, a to i jednotlivé adresy, na nichž se JLF v Amsterdamu ukrýval, podobně jako Anne Franková [1]. Jak píše ve vzpomínce na JLF Ivan Gaďourek, ono holandské skrývání čili „onderduiken (doslova ponoření se) byl jedinečný sociální vynález, tisíce Židů a studentů bylo jím uchráněno před nacisty“ [2]. Je nicméně pochopitelné, že za daného stavu věcí se JLF pokusil o útěk z okupovaného Nizozemí přes Kanál do Spojeného království, a to spolu se skupinou holandských námořníků a Židů dne 21. 3. 1942. Všechny ale při pokusu o útěk zatkli v usedlosti na pobřeží, patřící jistému De Graafovi (několik z nich popravili, zbylé poslali do koncentračních táborů), zachránil se pouze JLF. Duchapřítomně se totiž schoval v bedně – a je třeba říci, že sám tento příběh už se stal legendou, podle některých to totiž byla bedna na brambory, podle jiných na oves (haverkist, tj. bednu na oves, uvádějí holandské noviny po válce; též v dalším dopisu uchovaném v archivu Huberta Ripky čteme, že „prof. Fischer se schoval v bedně na oves, kde nebyl odhalen“; k tomuto tvrzení některý ze čtenářů dopisu – nevíme ovšem kdo – přičinil dva výrazné otazníky červenou tužkou). Němci se ovšem do De Graafovy usedlosti vrátili – věděli totiž, že je tam ještě profesor Fischer, kterého při prvním zátahu nezatkli – a tehdy prý stihl JLF skočit jen za závěs v chodbě, kde se skladovalo hospodářské náčiní. „Co viděl v následujících vteřinách,“ vzpomíná jeho dcera Viola, „byla dýka, která probodávala závěs a blížila se k němu: jednou vedle levé paže, podruhé těsně mezi tělem a pravou paží.“ [3] V interview pro deník Het Parool z března 1947 však sám JLF uvádí, že při druhém příchodu Gestapa stihl zase jen skočit do inkriminované bedny… Příběh už zkrátka začal kolovat (verzi s dýkou jsem kdysi v dětství slyšela i já a dávala ji dál, jak mi dosvědčují pamětníci). Statečný De Graaf byl pak také popraven, zatímco zrádce celé skupiny, řidič Luyendijk, byl sice po válce odsouzen k trestu smrti, dostal však nakonec milost.
Co tedy psal JLF v Amsterdamu za války, v době svého „ponoření“? V angličtině to byla studie Introduction to philosophy (datovaná do srpna 1940 v Amsterdamu, podepsán J. L. Fischer Martinek; Martínek bylo rodné příjmení jeho matky), v holandštině pak obsáhlé studie Algemeene kennisleer als inleiding tot ontologie a Woord en wereld, obě datované do doby před pokusem o útěk do Anglie.
V anketě z jara r. 1970, v níž nakonec odpovědi JLF – pokolikáté už? – nemohly vyjít a dochovaly se jen ve strojopise, za jehož šťastný nález vděčím Pavlu Siostrzionkovi (strojopis s anketní odpovědí na něj doslova vypadl ze stránek jedné knihy při pořádání knižní pozůstalosti; jeho podstatná část bude přetištěna v r. 2022 v bloku věnovaném JLF v časopise Souvislosti), píše JLF o svém pokusu o útěk z Holandska přes Kanál následující:
„Skoro zázračnou shodou okolností jsem o vlásek ušel smrti. Pokoušel jsem se tehdy dostat do Anglie, poněvadž jsem myslel, že moje spása spočívá v tom, politicky pracovat v Anglii, a když jsem se dozvěděl, že ti ostatní druhové, s kterými jsem se tehdy na člunu chtěl pokusit o únik do Anglie, byli popraveni, připadalo mi, že jsem nějak nezaslouženě dostal život podruhé, a považoval jsem za svoji povinnost si tuto ,milost‘ zasloužit. A to jsem dovedl jenom prací. Málokdy v životě jsem byl tak pilný jako ta zbývající poslední léta světové války. Prostudoval jsem, pokud jsem stačil, všechny tzv. protokultury, tedy začínající vrcholné vzdělanosti, počínaje egyptskou přes vzdělanosti v povodí Eufratu a Tigridu, tam se jich vystřídalo několik, indickou, římskou, prostudoval jsem spoustu etnologického materiálu a velmi důkladně i to, čemu se říká srovnávací věda náboženská, a s tím jsem se vracel. Vrátil jsem se s úplně podlomeným zdravím – v Holandsku totiž ke konci války byl Němci učiněn pokus o vyhladovění, a mně to vyneslo velice zdlouhavý, houževnatý a těžký zánět žaludku – tedy zdravotně podlomený a úplně vykořeněný; když člověk je šest let v emigraci a vrátí se domů, tak si teprve uvědomí, jak je vykořeněný – prostě jsem nedovedl zapadnout do svého rodného prostředí. Nejenom to: když jsem se vrátil, tak jsem opravdu s hrůzou zjistil, že většina mých brněnských přátel už nebyla mezi živými. To všechno bylo tak hrozně otřesné, že jsem prostě těžko zakotvoval, těžko hledal elementární rovnováhu, no tak jsem se vrhnul do organizační činnosti jako děkan Filosofické fakulty Masarykovy university a potom jako rektor Palackého univerzity.“
Tato svá výše zmíněná studia shrnul JLF později v práci Comoedia humana (vyšla po válce v knize Tři stupně).
Vzhledem k vícejazyčnému charakteru čtvrtého svazku bylo třeba najít tým spolupracovníků, kteří se ujali editace jednotlivých textů; jsou jimi Wilken Engelbrecht, Andrew J. Hauner, Chiara Mengozzi, Sylvie Schoch. Autory úvodních studií jsou Karel Floss a Miloš Havelka, překlady do angličtiny jsou dílem Dereka Patona; do angličtiny bude také přeložen úvod Sergia Corduase k italskému překladu Krize demokracie (Jak číst Josefa Ludvíka Fischera; překládají Derek Paton a Marzia Paton). Součástí svazku má být i stručný životopis JLF. V průběhu prací se na přípravě vydání svazku začalo podílet také nakladatelství Karolinum, jehož cizojazyčná produkce už má mezi zahraničními čtenáři i institucemi dobré jméno.Závěrem musím zcela otevřeně napsat, že ačkoli jsem editovala již vícero obsáhlých svazků a kolektivních monografií (o prvních třech svazcích Výboru z díla JLF nemluvě), až dosud jsem nebyla konfrontována s tak náročnou publikací, jakou představuje čtvrtý svazek výboru z díla JLF. I tato náročnost komplikuje vydání svazku – aneb Habent sua fata libelli… Přes veškerou obtížnost věci pevně doufám, že se práci podaří zdárně dokončit a svazek vydat.
[1] Musil, Jiří V., J. L. Fischer v nizozemském exilu, in: Josef Ludvík Fischer. 6. 11. 1894 – 17. 2. 1973. Sborník příspěvků ze semináře k 105. výročí narození (ed. Jiří V. Musil), Olomouc 2001, str. 51–72.
[2] Gaďourek, Ivan, Vzpomínka na J. L. Fischera, in: Josef Ludvík Fischer. 6. 11. 1894 – 17. 2. 1973. Sborník příspěvků ze semináře k 105. výročí narození (ed. Jiří V. Musil), Olomouc 2001, str. 75.
[3] Fischerová, Viola, Prožitek otce, in: Hledání řádu skutečnosti. Sborník k 100. Výočí narození Josefa Ludvíka Fischera, Brno 1994, str. 73.