II. Patnáct koster nehodných děkanů
/JIŘÍ FIALA/
Tuze se omlouvám za další, nadmíru obsáhlou citaci ze své publikace Olomoucký pitaval (Praha: Danal 1994, s. 133), je ale nezbytná k uvedení výroku rektora UP prof. Jaroslava Millera ve filmovém dokumentu Univerzita Palackého (2017, stopáž 7:50–8:14) [8], že Albrecht z Valdštejna „nakonec ukradl zemskou pokladnu a z ní si postavil svůj první regiment“, na pravou míru:
„V dubnu roku 1619 byl plukovník Valdštejn opět v Olomouci, již se svým plukem, aby zabránil vpádu českého stavovského vojska. Podléhal nyní jako další dva plukovníci – Petr Sedlnický a Jiří Březnický (zeť Karla staršího ze Žerotína) – moravským nekatolickým stavům, jejichž předáci dávali stále výrazněji najevo ochotu změnit dosavadní moravskou neutralitu ve spojenectví s českými stavy a v otevřený válečný konflikt s císařem Ferdinandem II. a katolíky. Stalo se tak 2. května na moravském sněmu v Brně.
V této situaci se Albrecht z Valdštejna a druhý moravský stavovský plukovník Jiří Březnický z Náchoda rozhodli přejít se svými regimenty na císařskou stranu. 30. dubna 1619 svěřil Valdštejn devět praporců pěchoty svému vrchnímu strážmistrovi (podle dnešního žebříčku vojenských hodností podplukovníkovi – jeho jméno neznáme, ale podplukovníka Adama Lva Licka z Rýzmburka si Valdštejn nechal při sobě) s rozkazem, aby vyrazil směrem na Uherskou Skalici. Desátý praporec měl být Valdštejnovou osobní stráží a měl vytáhnout z Olomouce později. Co se přihodilo v pěším pluku, nevíme, nepochybně však v něm byli stavovští špehové a důstojníci, kteří s evangelickými stavy sympatizovali. Je zřejmé, že vrchní strážmistr se s plukem vrátil proti rozkazu do Olomouce, odkud Valdštejn ještě neodtáhl. Valdštejn se střetl s vrchním strážmistrem na olomouckém Horním náměstí, a když zjistil, že vrchní strážmistr porušil rozkaz, vlastnoručně a chladnokrevně ho probodl. Hned jmenoval nového vrchního strážmistra, poslal pluk oklikou přes uherské území k Vídni a sám v čele čtyřiceti mušketýrů vtrhl večer do bytu zemského pokladníka Jana Biretty, jehož donutil, aby mu vydal klíče od truhel se stavovskými penězi. Zabavil tak 96 334 zlatých, 16 krejcarů a jeden peníz. Mince, výstroj a munici naložil na osm vozů a v noci z 30. dubna na 1. května 1619 vyrazil k Vídni. Zanechal v Olomouci krásný dům a na Vsetínsku výnosné panství s rizikem, že bude-li stavy dopaden, přijde nepochybně za loupež a dezerci o hlavu. Kudy Valdštejnův konvoj cestoval, není známo (víme jen, že část jeho pluku byla cestou dostižena a zadržena), ale 5. května 1619 se Valdštejn objevil se čtyřmi praporci a kořistí ve Vídni a hned následujícího dne ho přijal v audienci císař Ferdinand II. Ten sice Valdštejnovou akcí nebyl příliš nadšen a 7. května peníze i pluk moravským stavům vrátil, s Valdštejnem však začal počítat pro budoucí válečné operace.“
Není bez zajímavosti, že Valdštejnovo zavraždění v Chebu z rozkazu císaře Ferdinanda II. zaznamenal ve svém diariu rektor olomoucké koleje a škol Tovaryšstva Ježíšova P. Blasius (Blažej) Slanina, S. J.: „Vídeňská novina, Cordonem [spr. Gordonem] a Buttlerem a Trčkovým kapitánem [tj. Pestaluzem] zavražděni Valdštejn, Ilov, Kinský a Trčka, ale sotva jsme [tomu] dali víru; u nás bylo měsíční shromáždění, dosti naplněné; zvěst k nám [?] rozšířila rozličnosti kolem uchvácení Opavy.“ (Týden po Valdštejnově zavraždění, dne 2. března 1634, se vzbouřil v Opavě císařský pěší pluk a složil přísahu věrnosti Valdštejnovi; ve městě a jeho okolí vypuklo protihabsburské povstání, které do 20. března potlačily vojenské oddíly pod velením císařského plukovníka Johanna Götze.) [9]
Vraťme se nyní k filmovému dokumentu Univerzita Palackého (2017). Když rektor Miller skončí svoje valdštejnovské expozé [10], otevře před filmovým štábem těžké ocelové dveře vedoucí ke schodišti do sklepení budovy rektorátu UP (jak patrno, toto sklepení bylo v letech „studené války“ upraveno jako kryt pro osazenstvo rektorátu) a praví: „Tak toto je náš rektorátní bunkr, teď ho samozřejmě nepoužíváme, a proto – é – slouží jako hladomorna, máme tam momentálně asi patnáct koster nehodných děkanů.“ [11]
Rektor Univerzity Palackého prof. PhDr. Jaroslav Miller, M.A., Ph.D., nemohl v roce 2017 tušit, že jeden nehodný děkan se svými přívrženci způsobí krach jeho rektorského působení a že se dne 30. dubna 2021 předčasně vzdá držby rektorského žezla a řetězu [12]. Koneckonců měl v tomto ohledu jasno: „Už jsem nechtěl marnit čas svého života s pitomci a manifestacemi české malosti.“ [13] Všechno zlé je ale k něčemu dobré: z omylů historiků na rozdíl od omylů historie krev neteče a dva lukrativní posty – rektora privátní Anglo-American University v Praze a politického náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy Mgr. Petra Gazdíka – mohou být prof. Mgr. Jaroslavu Millerovi, M.A., Ph.D., náležitou satisfakcí.
[8] https://www.ceskatelevize.cz/porady/11584879026-univerzita-palackeho/
[9] Viz https://www.upol.cz/fileadmin/zuparchiv/XIV/cislo32.pdf – s. 11.
[10] Jako historik se Jaroslav Miller zabývá mj. přelomem 16. a 17. století, např. v monografii Falcký mýtus, Fridrich V. a obraz české války v raně stuartovské Anglii, Praha, Argo, 2004, jež se týká falckého kurfiřta a od 4. listopadu 1619 do 20. listopadu 1620 českého „zimního krále“ Fridricha I. Falckého. Falcký mýtus nemá ovšem nic společného s falickým mýtem – o tomto např. zde: https://adoc.pub/upozornni-ukazka-knihy-z-internetoveho-knihkupectvie5370c7b98627782c7784c4f0c84274c26175.html – s. 14.
[11] Tamtéž, stopáž 8:15–8:33.
[12] K rektorskému žezlu a řetězu Univerzity Palackého v Olomouci viz zde: https://www.dzurnal.cz/index.php/2021/10/31/ctrnactero-zezel-olomoucke-univerzity/
[13] https://www.facebook.com/jaroslav.miller. 9 – 2. června 2021.
Plukovník Albrecht z Valdštejna probodává na Horním náměstí v Olomouci dne 30. dubna 1619 strážmistra svého pluku. Ilustrace José Hilbera z knihy Wilibalda Müllera Sagen und Geschichte der Stadt Olmütz, Olmütz, Ed. Hölzel’s Buchhandlung 1892, s. 56, český překlad Jana Kubeše vydalo pod titulem Pověsti a události města Olomouce nakladatelství Poznání v Olomouci roku 2012.