/MARTIN KUBALA/
Prolog: Nevím, zda to byl sen, či jiná forma mimosmyslového zážitku. Ocitám se na nějakém zřejmě důležitém shromáždění, sedí tam velké množství lidí, oslovují se vznešenými tituly, mluví uhlazeně a tváří se důstojně. Možná jsem se stal součástí nějakého divadelního představení, žánrem si nejsem jistý, snad absurdní drama nebo groteska, není jasné, zda jsem divákem či aktérem a je zjevné, že ani někteří další aktéři nechápou své role.
První akt: Po zahájení se ujímá slova jeden z Pohlavárů, ukazuje nějaké obrázky. Popis toho, co ve své jednotce dělají, je zřejmě poskládán z titulků v mainstreamových médiích, kdyby tam měli ještě zajištění rovných práv pro LGBT a realizaci přechodu k bezuhlíkaté, bezdusíkaté a bezkyslíkaté ekonomice, tak už by měli výčet aktuálních buzzwords úplný. Potom se Pohlavár začíná chlubit dosaženými výkony: již po pár měsících dokážou generovat polovinu výkonu celého společenství! Považte, pouhých 200 excelentů má stejný výkon jako ostatních 3500 nýmandů. V sekci úspěchů pak dále ukazuje nějaké čtyři portréty. Je to zvláštní sestava, ten první byl nedávno propírán v souvislosti s rozsáhlými podvody, další tři tady už dlouho nikdo neviděl. Aha, asi je to retro na motivy rubriky Federální kriminální ústředna pátrá. První Stařešina z publika začíná reptat. Prý zjistil, že z 260 vykazovaných výsledků jich 80 připadá právě na toho jednoho z pohřešovaných a většina z nich nijak nesouvisí s činností jednotky, kterou reprezentuje Pohlavár a takové vykazování mu prý nepřijde korektní. Odpověď je, že všechno je v pořádku, fyzikální zákony nic takového nevylučují a obdobné jevy jsou běžně pozorovány i jinde ve světě. Tak, tak. I Nejvyšší spokojeně přikyvuje a všichni jsou v klidu.
Aha, poselství prvního aktu je jasné! Je pitomost chtít za veřejné peníze po podřízených poctivou práci a ještě něco tak konzervativního vtloukat do mladé generace. Je přece výhodnější vyčlenit z rozpočtu 25 mil. ročně na korupci pracovníků jiných pracovišť, kteří jsou ochotni za drobný bakšiš pozapomenout, jaké podmínky k práci jim poskytuje jejich zaměstnavatel a vykrást část dosažených výsledků ve prospěch naší instituce. Až to pochopí i ostatní naši náčelníci, tak to pofrčí, to bude brzy excelentních i těch zbylých 3500 nýmandů a to by bylo, abychom ve světovém žebříčku nestrčili do kapsy i ty konkurenty z hlavního města, o kterých už předchozí Nejvyšší tvrdil, že mají jen regionální úroveň. Toto je tedy ta cesta k excelenci, kterou teď vedení podporuje.
Druhý akt: Na řadu přichází hospodaření. Prezentace se ujímá Funkcionář, změti čísel moc rozumět není, ale to nevadí, stejně nikdo neposlouchá. Důležitý je závěr, že hospodářský výsledek je kladný. Opět někdo z publika remcá, že hospodářský výsledek je kladný jen díky tomu, že vedení té jednotce nad rámec schváleného rozpočtu skrytě vylepšilo příjmovou stránku o 20 mil., takže by výsledek neměl být +5 ale -15, a kdyby se započítalo ještě to, jaké další náklady za ně skrytě zatáhli z centrálních prostředků, tak klidně i okolo -50 mil. Ale opět se zdá, že to nikomu nevadí a kupodivu nejvíce v pohodě vypadají ti, kteří obvykle naříkají nad tím, jak mají na jejich jednotkách nízké platy. Prý si o příspěvek může požádat každý a Nejvyšší rozhoduje. Takže celá groteska se odehrává patrně někde daleko na východě, protože Nejvyšší bude buď sultán, nebo báťuška car nebo pánbůh sám, rozhodně to nebude nikdo, kdo by se musel komukoliv zodpovídat z hospodaření s veřejnými prostředky, třeba nějaké pomyslné obci, která ho demokraticky zvolila a schválila mu čerpání části prostředků za nějakým účelem. Nějaká kontrola? Ale dejte pokoj, porád. Každoroční schvalování rozdělení přidělených dotací z veřejných prostředků na jednotky je tedy asi taky jen nějaký historicky udržovaný rituál, ve kterém schvalovaná čísla už nehrají žádnou roli. Dále se někdo pozastavuje nad tím, jestli problém v hospodaření nemůže souviset s tím, že podle dva roky starých slibů, na jejichž základě byla jednotka zřízena, měly být hlavním zdrojem příjmů projekty – a v těch se podařilo získat o zhruba 300 mil. méně, než bylo slibováno. Je sice pravda, že už tehdy někteří kverulanti upozorňovali na to, že ty sliby jsou nedůvěryhodné a teď prasklo, že to skutečně byl podvod, ale stačí, když Pohlavár řekne, že to je život a všem se uleví, že se vše vysvětlilo a nic se nemusí řešit.
Třetí akt se týká rozdělování nějakých budov a majetku. Většina zúčastněných nemá ani ambice pochopit, jaká je reálná situace a co se vlastně má dělit, jen tuší, že někdo z toho dělá zbytečný problém, se kterým už dlouho otravuje. Mají toho dost. Jeden z Vyvolených úpěnlivě prosí Nejvyššího, aby už něco předložil, že má jeho podporu. V čemkoli a pro cokoli, vždyť z cizího krev neteče. Někteří si sice myslí, že Vyvolení jsou v pozici, kdy by měli návrhy Nejvyššího kriticky zkoumat a případně jim oponovat, ale proboha, nač pořád takové zdržovačky? Nejvyšší slavnostně slibuje, že již brzy rozhodne, ať to stojí, co to stojí. Zjevuje se další postava, snad Velekněz. Vysocí hodnostáři se před ním kroutí, posvátně opakují nějaké záhadné tři slabiky (ne, Je-ho-va to není, pokud dobře rozumím, zní to spíše jako É-er-cé), zřejmě v naději, že si přízní velekněze taky trochu polepší. Inu, za třicet stříbrných už se staly horší věci. Další Hodnostář zoufale deklaruje, že pokud si rozhněváme velekněze, hrozí, že v nějakém hodnocení spadneme ze stupně A na stupeň C, a to bychom se ocitli už v jiném žánru, totiž v tragédii. Argumenty jsou to absurdní, vlastně celý výjev je velmi iracionální, pokud bychom odhlédli od náboženského aspektu scény, tak nezávislý pozorovatel by to asi racionálně zhodnotil jako vydírání. Velekněz deklaruje, že už by konečně měl být legalizován stávající stav. To je docela pecka, tím Velekněz vlastně otevřeně a veřejně říká, že stávající stav (a tedy i jednání jeho samotného) je nelegální. Dosud všichni, kteří něco takového tvrdili, byli za černé ovce – to je tedy dramatický zvrat hodný Shakespeara. Nedávno sice spatřil světlo světa dokument, který též deklaruje podezření, že celý proces je od počátku nelegální, má to dokonce kulaté razítko, ale kdo by se obtěžoval s nějakým dodržováním zákona, ne?
Epilog: Hlavní přece je, aby už byl konečně ten klid. Podívejte se vedle. Vždyť kdyby onen pošetilý prezident už konečně přiznal Rusům ten Krym a Donbas a navrch přidal Mariupol, Oděsu a Kyjev, tak určitě bude mít klid rychle, my všichni ostatní nebudeme muset pořád poslouchat něco o létajících raketách a povražděných civilistech a budeme moci zase začít slušně obchodovat s Ruskem. Nevím, jestli je to ten klid, který chceme. Taky si nejsem jist, jestli to byl sen, jestli jsem se z něho už probral a zda už ta performance skončila.