/INGEBORG FIALOVÁ/
Michal Botur svůj informativně-úvahový článek o výpovědi pro Martina Kubalu tituluje „Rozumíte tomu někdo?“
Jistěže ano! Odpověděla jsem mu ihned tímto článkem, který jsem dokončila předevčírem, ještě předtím, než se zde objevil popis událostí z pera Martina Kubaly. Martin Kubala jen potvrdil mé literárně inspirované domněnky. Tím můj článek sice ztrácí na objevnosti, přesto jej zde publikuji – jako pohled na věc z jiné perspektivy.
Jistěže ano! Odpovídám tedy Michalu Boturovi. Čtenáři detektivek tomu rozumějí dobře. Jde přece o klasickou zápletku, kterou nejméně jednou popsal slavný Erle Stanley Gardner a nechal provést svého velkolepého hrdinu Perryho Masona.
O co jde? V soudním sporu, který vede Radek Zbořil proti Univerzitě Palackého a který – vyhraje-li Zbořil – bude univerzitu stát patrně několik milionů (ušlou mzdu + náklady na nejdražšího a nejmazanějšího advokáta v zemi[1]) předložil Martin Kubala zastupující univerzitu několik pracovních e-mailů žalobce, které na něj (na žalobce a zřejmě i na další aktéry tehdejšího zakládání CATRIN včetně tehdejšího vedení UP) nevrhají nejlepší světlo, mohly by vést k jeho prohře a nadto ke škodě na reputaci mnohých. Úkolem skvěle placeného advokáta samozřejmě je zajistit, aby se tyto materiály pokud možno vůbec nestaly objektem projednávání soudu, natož nějakým důkazním materiálem. Chytrý advokát samozřejmě ví, že na zveřejnění pracovní korespondence se vztahuje poněkud nejasná judikatura: proti sobě tu jde ochrana soukromí zaměstnanců před šmírováním zaměstnavatelem a zájem instituce, potřebuje-li tato odhalit/usvědčit narušitele.[2] Má-li se tedy elektronická komunikace zveřejnit, musí se prokázat veřejný zájem na zveřejnění.[3] Chytrý advokát dále ví, že by se Martinu Kubalovi mohlo snadno podařit tento veřejný zájem prokázat (zvláště měl-li by za sebou účinnou podporu instituce, jejíž zájmy hájí a zastupuje, což ovšem z nějakého důvodu nemá – což tuhle detektivku činí o to napínavější).
Zkusí to tedy jinak.
Než ve třetí kapitole popíšu, jak to zkusí, trošku čtenáře napnu a ve druhé kapitole skočím zpět časem k popisu toho, jak se Martin Kubala k té korespondenci vůbec dostal. Zcela legálně: Požádal rektora – ještě rektora Millera (!), aby mu pro potřeby soudní pře povolil shromáždit elektronickou korespondenci žalobce z jistého časového období, jak je uložena v elektronickém archivu spravovaném Centrem výpočetní techniky. Rektor mu to povolil, Centrum vydalo. Roztomilým háčkem je ovšem to, že rektor – dlící tehdy snad na zdravotní dovolené – se pro tuto akci nechal zastoupit prorektorkou Papouškovou (která svůj podpis prý ještě konzultovala s tehdejším statutárním zástupcem, prorektorem Zouharem).[4]
Kapitola třetí: Mazaný advokát se nepříjemných materiálů zkusí zbavit současně s Martinem Kubalou! Geniální! Jak to udělá? Zatlačí na rektora[5], o němž ví, že na věc nemá žádný pevný názor, nijak se do ní nevkládá, chce mít svůj klid na cestování do zámoří. Bude mu vyhrožovat, že nestáhne-li ihned Kubalu (včetně jeho smrdutých materiálů) jako zástupce univerzity ze soudní pře, podá na něj osobně trestní oznámení za to, že umožnil únik dat (chráněných GDPR) a přihodí ještě nějaká další strašná průmyslová tajemství, jež by mohla být odhalena, kdyby Kubala dále nakládal s materiály u soudu, a mohla by způsobit světovou destrukci a univerzitě vynést pokutu zvící půl miliardy![6] Rektora, který rozhodně nemá pro strach uděláno, ani nenapadne, ze je to pouhé vydírání (kdyby totiž v Kubalových materiálech – které navíc rektor zná, Kubala mu je dávno poskytl v kopii – opravdu něco takového bylo, musel by advokát podat trestní oznámení tak jako tak) se vyděsí, děs u něj ještě účinně přiživí a vystupňují jeho vlastní univerzitní právníci a právní poradci v role prorektorů (to by byla kapitola čtvrtá, plná psychologických dedukcí a charakteristik) a začne překotně a panicky jednat: Proti veškeré liteře zákona propustí děkana Kubalu a do domácího vězení pošle prorektorku Papouškovou a ředitele CVT Skoupila.[7] A hlavně! Odejme Kubalovi pověření zastupovat UP v soudní při, kterou vyvolal Radek Zbořil. Hurá! Vítězství! Pane Gardnere, Michale Sýkoro, už to pište!
No jo, jenže čtenáře byť bazálně nadaného smyslem pro spravedlnost teď musí napadnout, že takhle by to ale skončit nemělo. Že mazaný advokát Radka Zbořila není Perry Mason, hrdina bez bázně a hany, který brání neprávem obviněné, chudé a bezbranné proti zvůli mocných. Co teď? Smířit se s tím, že čteme (a žijeme) žánr černé detektivky či antidetektivky (který vyvinul Friedrich Dürrenmatt), kde neplatí základní pravidlo žánru, že dobro nakonec vítězí nad zlem, nýbrž naopak, dobro podléhá zlu, racionalita, logika, pravda hyne pod údery iracionality, temnoty, lží?
To ne! To nesmíme. Už proto ne, že by nám to nadělalo paseku v hlavách a v hodnotách. Kromě těchto efemérních škod jsou tu pak ale ještě další, hmatatelnější a okamžitě viditelné:
Kdyby to skončilo takhle, znamenalo by to, že jsme jako akademická obec dovolili rektorovi, aby prolomil veškerá pravidla a dělal si (bez souhlasu akademické samosprávy) cokoli, co si zamane nebo k čemu ho kdo přinutí. Paradoxní až absurdní[8] na rektorově roli je to, že to není rektor-diktátor, nýbrž rektor-slaboch. Ale jak víme třeba z Werflova románu Hvězda nenarozených, umějí somnambulní vládci někdy napáchat větší zlo než diktátoři. Osobně s rektorem docela cítím, chápu, že nemůže překročit svůj stín, svou mírumilovnou, nerozhodnou osobnost. Nebudu tu tedy raději líčit, jak skončí somnambulní vládce u Franze Werfla a svět, který měl spravovat.
Dále by to znamenalo, že další zcela nevinní a slušní lidé (nyní vedle Kubaly Papoušková a Skoupil) budou potrestáni, ačkoli vůbec nic neudělali.
Dále by to patrně znamenalo, že univerzita – do budoucna jistě zastupovaná někým, kdo půjde jejímu žalovateli a jeho právníkovi na ruku – přijde v soudní při o milióny. No, to by vlastně tak nevadilo, přičtou se k tomu, co už univerzitu stálo zakládání Catriny.
A nakonec by to znamenalo – zase taková efemérní vymyšlenost – že vydáme signál studentům, kolegům, městu a světu, že bránit se proti mazanému zlu nemá smysl, protože nakonec vždycky prohrajeme.
A nejefemérnější důsledek nakonec: V předvečer 450. výročí založení olomoucké univerzity, která v minulosti přežila mnohá dramata, ji necháme padnout. „Když se ohlédnu, vidím Olomouc.“[9] Ohořelé, doutnající spáleniště.
No, není to lepší než současný Hřebejk?
IFF
[1] To je kompliment, pane doktore Sokole, kdybyste si tenhle článek náhodou přečetl a chtěl mě za něj nějak popotahovat.
[2] Tohle částečné právní vzdělání jsem získala ve chvíli, kdy jsem ca. před dvěma lety chtěla pro článek na dž citovat z pracovního mailu Jiřího Lacha, v němž d-Žurnál přirovnává k německému nacistickému tisku – a kamarád právník, tehdy ještě ne prorektor, mě před tím varoval s odkazem na tento právní stav.
[3] Jen pro pořádek a pro precizní čtenáře detektivek: Ke skutečnému „zveřejnění“ ani zdaleka nedošlo, jak dokládá i Martin Kubala. Materiály/e-korespondence je k dispozici jen soudu, zatím neunikla na veřejnost, což je ovšem škoda. Myslím si, že všemu by nejvíc pomohlo, kdyby byla zveřejněna do posledního puntíku. Třeba tady na dž.
[4] Už z minulých turbulencí kolem Catriny víme, že prorektoři by se měli mít třikrát na pozoru, než něco podepíší místo rektora – vzpomínáte na podpis prorektorky Ulrichové, jimž slavnostně přísahala, že Radek Zbořil rektorovi předal nějaká měřená data, která pak nikdo nikdy neviděl?
[5] Teď fabuluji, pane doktore Sokole, nijak Vás nepodezírám natož obviňuji z toho, že byste snad opravdu vydíral našeho rektora. Ani by mě (strachy) nenapadlo.
[6] O téhle sumě alespoň píší novináři, Josef Mačí a Ondřej Koutník na Seznamu zprávy. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-masivni-unik-informaci-na-univerzite-palackeho-proto-rektor-vyhodil-dekana-216065?fbclid=IwAR3m0soMiav41DJg_amgzSGDN0HOKOtIByvTLhLU3u48Nu16m14FC6fd0tI#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Odkudpak hoši asi tuhle informaci mají? Dnes už prý se v informovaném regionálním tisku mluví o půldruhé miliardě! Je to jako rybářův kapr.
[7] V rámci fikcionálního žánru trochu přeháním: Papoušková a Skoupil dostali jen neplacenou dovolenou, ven myslím smějí. Proč nedostal domácí vězení i Vít Zouhar je mezerka v ději – to se stává často i v dobrých detektivkách.
[8] Žánr detektivky prvky absurdity dobře snese, pakliže se ovšem na konci racionálně vyřeší/odstraní.
[9] Pod tímto heslem běžela ještě v dobách piaristy Bilíka reklamní kampaň pro UP. Jednou z jejích tváří tehdy byl (vedle Josefa Jařaba, Bohdana Pomahače a dalších) i Radek Zbořil.