/JIŘÍ TESAŘÍK/
Nazdar Davide,
tak nám uplynul týden a já si tak v duchu představuju, že Ti píšu na dovolenou do Chorvatska na nějaký ten Tvůj oblíbený ostrůvek, co nevím furt, jak se jmenuje, jak je všechno v naprostým pořádku, aplikace se píší, servery běží, schůzky se svolávají a konají, karty se vydávají, systémy systémují, Internety internetují, kontrolky svítí, stěrače stírají, klakson troubí a vůbec je tu všechno nanejvýš výborné. A ať si pěkně užíváš dovolené, hlavně co nejdále od notebooku s vědomím, že i přes nařízení statného ošetřovatele nás budeš vesele spamovat dnem i nocí dalšími úkoly. Jenomže pak se podívám z okna a za oknem není slunečný červenec, ale mlhavý říjen, a všechno vskutku není nadmíru výborné.
Hele, dobrá zpráva na začátek: zatím se to celé nerozesralo, na to jsi nás vycvičil a zaúkoloval možná až moc dobře, aby ta mašina jela ještě pár dnů až týdnů na setrvačnost, ale ty říjnové mlhy a chladná rána tak nějak člověku pouští do žil paranoiu. A říjen se nám co nevidět překlopí v Tysdopad (nikoli náhodou revoluční měsíc) a Blázinec, a bůhví, co pak bude. A jsou mezi námi tací, kteří to nenesou zrovna s lehkou myslí a v papiňáku se postupně ohřívá voda.
Jasně, máme tu i nějaké dobré zprávy, mezitím jsme spustili cesťáky-tuzemáky, a světe div se, zatím nás celkem chválí a pevně věřím, že ne snad jen proto, že laťka těch minulých byla nastavena opravdu tragicky nízko. Na účet mi jako každý měsíc přišla výplata, takže tipuji, že ostatním na univerzitě nejspíš rovněž. V menze lze i nadále objednat a vyzvednout obědy, protože to už by asi vypukla nefalšovaná revoluce, nejspíš velká říjnová. Vypadá to zkrátka, že se vůbec nic neděje. Ale děje se. Lidi to cítí, i když nikdo nic oficiálně neví. A každý si doma skládá puzzle z informací veřejných, často značně deformovaných zdrojů nebo sociálních sítí, protože s námi nikdo nekomunikuje, prostě jako by se nic nedělo ve stylu „občané rozejděte se, tady není nic k vidění“. Ale děje se. A mohlo by se teprve dít.
A nejhorší na tom je, že my ani nevíme co a proč. Celá ta kauza je ukrytá pod neprůhledným poklopem mlčení a podivných dohadů. Proč nám někdo nevysvětlí, o co jde? Proč poletují kolem podivné fámy, kterým snad ani věřit nelze? Že snad mají padat hlavy, že jedna hlava je málo, že hlav má být víc, aby se mezi nimi ta jedna hlava, o kterou jde, ztratila. Věřil bys tomu, že tohle se děje v roce 2022 na naší univerzitě? Na univerzitě v demokratickém státě a ne někde v Banánistánu? (Omlouvám se tímto slušným banánistáncům za předsudečnou nenávist.) Na tom údajně nejsvobodnějším a nejotevřenějším území ze všech? Jako bychom se vrátili někam do osmdesátek, kdy bylo nebezpečné jen ceknout, kdy bylo nebezpečné cokoliv, i se jen bránit, a kde už sice nepadaly hlavy fyzické, jako v padesátkách, ale padaly jiné hlavy – profesní.
Pamatuješ na to, jak začal před lety ten Covid? Jak jsme se spolu bavili o tom, jestli home office ano či ne a že nejhorší je kolaps infrastruktury? Nemocní doktoři nevyléčí nemocné provozovatele elektrické sítě a podobně. A jestli je lepší být raději pár týdnů někde doma zalezlý, než nechat to celé padnout? A kolik málo vůbec stačí k tomu, aby to celé padlo? Četl jsi Tmu od Neffa? V té Tmě byla sci-fi premisa, že přestane fungovat elektřina na fyzikální úrovni a co by se za takové události stalo se společností. Ta knížka nemá zrovna happyend, naštěstí jen sci-fi.
Nakonec se to tím Covidem bohudík nerozpadlo, byť to bylo možná o fous. Ale ta myšlenka mě pořád pronásleduje. Myšlenka, jak malilinkatý ždibíček by stačil, aby věci, které považujeme za každodenní samozřejmost, odpochodovaly najednou s velkou parádou a obrovským šplouchnutím do klozetu? Děsivě malý ždibíček by chyběl. A uvědomují si lidé v našem bezprostředním okolí, že jakákoli běžná každodenní samozřejmost se může jako mávnutím kouzelného proutku proměnit v nedostatkové zboží? Dokonce není potřeba moc máchat nějakým blbým proutkem, v podstatě stačí nedělat nic a nechat paní Entropii konat její dílo.
Co vlastně by se mohlo stát, kdyby třeba na nějakou nespecifikovanou dobu nejely univerzitní systémy? Třeba některé méně důležité (takové samozřejmě nemáme 😉), třeba ty více důležité, třeba ty kriticky důležité nebo třeba všechny najednou? Co je pro to potřeba udělat? Děsivě málo, přesně tolik. Kolik energie je dnes a denně vkládáno do těch systémů, aby jely? Práce, které si málokdo všímá. Práce, kterou každý považuje za samozřejmost, protože se „dělá sama“. Práce, která nikoho moc nezajímá, protože ti, kteří ji vykonávají, už ani nečekají pochvalu za to, že něco funguje, jen se snaží minimalizovat občasný „hate“, pokud něco náhodou nefunguje nebo se pokazí.
Tohle všechno Ti tady samozřejmě nemusím sáhodlouze vypisovat, protože to víš, však tady tomu, přes všechny bouře minulé i současné, velíš a je to Tvým denním chlebem. Naším ne, my se patláme v těch dílčích věcech, a proto Tě tady všichni chceme co nejdřív zpátky.
Chceme Tě zpátky, protože Tě potřebujeme k té běžné každodenní rutinní i té kreativní práci, která více i méně viditelně bojuje proti té mrše Entropii a zajišťuje, aby naši klienti, ctihodní univerzitní uživatelé, mohli i nadále využívat veškerých služeb, na které jsou zvyklí. Úkolů je až nad hlavu a už teď nám chybí Tvoje odbornost, smysl pro humor, férové jednání a obyčejná lidská slušnost. Jestli by se něčím nemělo plýtvat, tak jsou to poctiví a schopní lidé. Chceme, abys nám zase kryl záda a odstiňoval nás od všech těch zákulisních bojů a piklí, které každého jen otravují.
A taky abys nadále pokračoval ve směru, který jsi nastavil před lety, kdy ses ujal ředitelského křesla, a kam jsi CVT za dobu svého působení posunul. Myslím, že to je tím správným směrem a že CVT za Tvého působení výrazně zlepšilo svou pověst a bezesporu přispělo i ke zušlechtění značky celé naší univerzity.
Chceme Tě zkrátka zpátky na velitelský můstek a nemyslíme si, že by jakákoli jiná možnost vedla ke zlepšení stavu.
Na brzkou shledanou
10.10.2022
Jiří „Tesil“ Tesařík