/INGEBORG FIALOVÁ/
V druhé půlce včerejší debaty akademické obce s rektorem jsem konkrétní otázky a odpovědi vnímala už jen jaksi z pozadí, protože mi hlavou neodbytně vrtala otázka, co by tomu všemu řekl zcela nezúčastněný, poměrů, vzniku a vývoje konfliktů na UP neznalý člověk, nebo třeba Marťan, který by náhle přistál v aule PdF.
Co by viděl? Plnou aulu dobře vypadajících lidí, kteří slušně, kultivovaně, mírně (jen občas s vlnkami vzrušení v hlase či přidušeného ironického smíchu v publiku) hájí svá stanoviska, argumentují, nehádají se, nekřičí, neperou. Rektora, který je v procesu odvolávání a je mu napohled upřímně líto, že se mu přes veškerou letitou praxi porodníka (užívám zde rektorovy vlastní metafory) nepodařilo uklidnit zmítající se rodičku natolik, aby pomohl na svět zdravému dítěti, které nezplodil; nic nemyslí a nic nebere osobně, své univerzitní „pacienty“ – i ty, kteří ho právě odvolávají – má rád, chápe je, chce jim vyjít vstříc, udělá „všechno pro to“: vymění špatné rádce, kteří – jak se lid obecný domnívá – ho svádějí na scestí, předloží etické kauzy vědecké radě, dá sepsat nový etický kodex, bude se striktně řídit radami externího mediátora atd. atd.
„Proč si to ti hodní lidé navzájem dělají?“ je jediná otázka, která může napadnout divícího se Marťana. Proč si takhle ubližuje sama univerzita? Snad proto, aby v předvečer svého slavného výročí takto originálně vzpomněla všech katastrof, které ji v její bohaté historii už potkaly? Dočasné vítězství protestantů, třicetiletá válka, švédská okupace, přenesení univerzity do Brna, ponížení univerzity na lyceum, úplné uzavření univerzity (až na teologickou fakultu), čistky a perzekuce po roce 1948 a 1968, sovětská okupace, trvalý ideologický tlak a dozor represivních složek socialistického státu…? To by dávalo historický smysl a já, která po vzoru romantických básníků a filozofů věřím, že univerzita je vzácný organismus, vyšší hodnota, než jsou jednotlivé ideje, struktury, organizační prvky, lidé a budovy, si tiše myslím, že to tak je (ale jen tiše, aby mě ostatní nepovažovali za blázna).
V současné realitě je ale jediná smysluplná otázka ta, kterou opakovaně přednesl bývalý prorektor Hradil: Je už čtyři roky se v bolestech rodící dítě Katka opravdu natolik vysoká přidaná hodnota, že si kvůli ní necháme lát do vědeckých podvodníků, kteří nejsou schopni ani ochotni se vypořádat s „nešvary“[1], které se tu děly a dějí? Že si budeme jako na běžícím páse odvolávat děkany a rektory a podávat a ně trestní oznámení? Že hrozícímu finančnímu krachu kvůli drahým energiím budeme čelit tím, že si budeme navzájem nasazovat psí hlavu „kdo za to může“? Že si odradíme spoustu uchazečů o studium tím, že pro ně nebudeme mít budovy (FZV), přístroje (PřF), slušné lidi, kteří by je učili nefalšovat a nekrást? Že si zničíme nejvýkonnější fakultu? Tuto otázku po přidané hodnotě Catrin si musí klást rektor a musejí si ji klást senátoři – ideálně už zítra.
Nevyjde-li totiž přidaná hodnota jako dost vysoká (kdo to rozhodne, je zase jiná věc, leč stejný objem grantových prostředků na rok 23 jako na předchozí roky by mi jako vysoká přidaná hodnota nepřipadal, do celkové bilance univerzity je pak třeba započítat i náklady a škody ostatních součástí, zejména PřF, což je kapitola, o které dosud moc nebyla řeč), pak se jako smysluplné řešení nabízejí jen dvě další alternativy:
Zamknout rozvášněné manžele v bytě, ať si to vyříkají (klidně i bodnými zbraněmi) za zamčenými dveřmi a neotravují tím na chodbě a dole na chodníku. Čili: svěřit Catrin – alespoň dočasně, než se dokonale dohodnou podmínky rozvodu – pod správu mateřské přírodovědecké fakulty. Myslím, že bychom se všichni divili, jak rychle by se manželé dohodli, jen aby mohli od sebe.
Anebo b) připustit, že dítě Katka zplozené řediteli ústavů a minulým vedením univerzity je zrozené mrtvě a udělat nad ním konečně kříž.
[1] My humáči prostě nejsme schopni považovat umazaný pík a fabrikovaná data za „zločin“ proti duchu vědy, prostě to vnímáme jinak stejně jako otázku „pravdy“.